Archetyp a klišé

Co to je za text? A proč ho Revue Trivium cituje – to jistě napadne každého, kdo anotaci dočte do konce. Je to jeden z textů na webové stránce, z níž svůj úvodník převzal časopis Psalterium, č. 6/2014, článek s názvem Klišé a Archetyp. Téma webu: grafologie a astrologie. Hned na úvodní straně čteme nadpisy typu: Divoká žena není přítelkyní, je vztahem s přírodou! … Dokážeš mě milovat, když budu pít ze špatné láhve a proklouznu prasklinou v podlaze „ ????“
K tomu příslušné obrázky ala indické filmy, Jung, živly a sexualita… stránky jistě zajímavé pro studium úchylek, stránky s ceníkem za grafologické služby oscilující mezi snahou o dojem vědeckosti a otevřenou gnózí. Proč právě odtud bral šéfredaktor Psalteria Jiří Kub svůj úvodník? Je pro něj vztah klišé a archetypu tak významný, že pomíjí všechny ostatní souvislosti, v jakých je text psán a publikován? Proč si ale potom sám nepoložil zásadní otázku „co je klišé“ a „co je archetyp“? Proč neprovedl tuto komparaci svými vlastními, myšlenkovými nástroji? Co mu nabídla výchozí myšlenková platforma, která je vnitřně rozporná a otevřeně iracionální (tedy údajně racionální na nějaké „vyšší vrstvě“ vědomí)?

Autor článku nejprve definuje archetyp takto: Archetyp je cosi, co se objevuje mnohokrát v různých podobách (barvách, příbězích, událostech), ale přesto, kdykoli je tento „prožitkově-imaginační komplex“ aktivován, máte pocit, že jste svědky něčeho zcela nového a originálního? <(strong>
Pokud je člověka alespoň trochu kritický, může si uvědomit, že jsou zde smíchány nejméně tři nespojité roviny. 1) cosi jsoucího, co se projevuje v mnoha podobách a u čeho tedy chápeme identitu, aniž bychom ji uměli zachytit, protože to podléhá metamorfóze, 2) prožitkově imaginační komplex, tedy vnějším způsobem „nějak“ popsatelný stav (vnitřně spojitý) nějak chápaného vědomí je nějak „aktivován“ – je tedy nějakým potenciálem, o jehož spouštěcím mechanismu se tu ale nemluví – a 3) to, z čeho máme „pocit“, čeho jsme svědky na základě nějakého vnějšího podnětu, který nás uvádí do nějakého stavu, ve kterém podléháme dojmu, pocitu.
Dohromady tento konfůzní slepenec vytváří popis, ve kterém si „každý něco najde“ a který může sugerovat dojem komplexnosti. Ale že by se jím redaktor Psalteria, zkušený logik, nechal zmást? Zvlášť když dále čteme: Klišé i archetyp mají společný princip opakování, avšak archetyp čerpá svou sílu z kosmických (přírodních) zákonitostí… kdežto klišé tuto oporu nemá… Takže v polo-definici archetypu ještě chybí něco o síle kosmických zákonitostí? To ony „spouští“ a nebo naopak nesou onen potenciál? Čím to, že se redaktor časopisu pro duchovní hudbu nezalekl toho, na jak problematické vstupuje pole? Copak nečetl na webu, ze kterého svůj úvodník převzal, také jiné podobné hrůzy jako je výběr v anotaci?

Snad pro něj jako pro fyzika byla až příliš svůdná představa přírodní zákonitosti, na kterou se autor odkazuje? To je dost málo. Takže celkové vyznění, které se mu hodí? Ano, chápu, potřebuje ukázat klišé, snaží se bojovat s tím, co chápe jako klišé. A tady je ukázáno, proč lidé po klišé touží! Touží po falešné jistotě. Tudíž je článek pro Jiřího Kuba použitelný. A pak – redaktor Psalteria chce provokovat, hledá mez, za kterou už někdo začne reagovat – a ono stále nic. Čtenáři mlčí a je třeba jít až do extrému, aby byli vyburcováni?

Článek je pro JiKu jistě zajímavý – prosím, můžu s autorem víceméně souhlasit, že klišé poskytuje tomu, kdo ho „přijímá“, iluzi řádu. Ale co to je za výpověď vytrženou z jakéhokoli smysluplného kontextu? Celý článek je především dobrým příkladem „gumové“ řeči, kde všechna tvrzení jsou jen „poziční“, celý text je takový mnohovrstevnatý „prožitkově imaginační komplex“, ve kterém může čtenář pocítit iluzi, že s autorem sdílí myšlenku. Nepřekvapilo by mne, kdyby Jiří Kub vybral tento text proto, aby na jedné straně ukázal způsob, jak se nyní pracuje s řečí, jak se „ukazuje“, a na druhé straně ukázal, že i z tohoto pokleslého ukazování lze cosi získat. Ale JiKu článek takto nekomentuje, neuvádí, nic z něj netěží. Úvodník tu tak stojí „sám za sebe“, jako memento. A čtenáři? Už jde od uveřejnění o dosti dlouhou dobu, vyšlo další číslo, proč je ticho po pěšině?

A nám nezbývá, než se sami alespoň trochu probrat otevřeným tématem, proč totiž jsou archetyp a klišé tak zajímavá témata. Především konstatujeme, že mnoho z myšlenek rozptýlených v textu je v Psalteriu již opakováno, byly zde vysloveny v rámci analýzy kýče. Jenže proti kýči stojí „jen“ to, co kýčem není“, a tady se najednou nabízí tak snadná dialektika. Kýč je třeba identifikovat jako to, co parazituje na skutečném. Protiklad archetypu a klišé ale tak krásně a pohodlně „sedí“ mimo nás, nemusíme se „namočit“do skutečného, nemusíme se ptát, do jaké míry my sami participujeme na tom, co je kýč: stačí patřit k těm, kdo prohlédli. Je to model „pro diváky“. Zatímco kýč je něco, co nás pronásleduje, je to výraz našeho pádu, archetyp a klišé je „vnější“ schéma, je to nějaká dialektická danost, kterou lze gnosticky překročit, „mít to v paži“, dívat se na to z odstupu. Slovy tohoto článku – uvědomit si něco o mentálních obsazích vlastní mysli a dostat se z polohy ovládaného do polohy ovládajícího.

Co je to tedy archetyp, může se mě někdo zeptat, a já musím odpovědět: zajímá tě archetyp jako takový a nebo klišé jako jeho údajný protiklad? Tedy ptáš se v takovém rozdání karet, které provedl autor a na které „skočil“ redaktor Psalteria? Pokud jde o tuto dvojici, musím odpovědět „děkuji, nemám zájem, své již jsem k tomu napsal". Je to neplodný, matoucí rozvrh. Ale pokud jde o archetyp jako takový, je třeba začít pomalu a opatrně: a jsem přesvědčen, že nakonec zjistíme, že toto slovo vůbec nemusíme používat.
Základem našeho myšlení je stvoření jako celek. Staří Řekové směřovali i bez Boha – demiurga k jednotě všeho, ale základem pro ně byly živly a archetypy. Vybavili naši kulturu podstatnými prvky myšlení, které umožnily další její rozvoj a pohyb. V tom je jejich nesporný nenahraditelný význam. Zjednodušeně řečeno, staří Řekové mohli směřovat k jednotě světa na základě mnohosti, ve které vlastní vitalitu mají živly jako materie a archetypy jako základy pro porozumění dění jednajícího. Pro staré Řeky to, „co se děje“, byl komplex, ve kterém „pozadí“ jedná a proměňuje se stejně tak jako „popředí“. Na to jsme my už zapomněli. Ale skrze archetypy to nevzkřísíme.

Dnes nás znovu fascinují archetypy, protože se nedovedeme vyrovnat s pohybem stvoření, s proměňující se identitou, která se nám zdá jako protimluv. Nový klíč k porozumění metamorfóze v plném slova smyslu si ale musíme teprve vytvořit. Archetypy jsou jedním ze starých klíčů, které nám mohou viset na zdech jako připomínka naší historie a jako artefakty – ale nemohou být přímo použitelné jako klíče k těm dveřím, před kterými stojíme, které máme odemknout. Archetypy jako kulturní dědictví nám přímo neposlouží ani k něčemu tak dílčímu, jako je otázka „co je to klišé“.