Animátor

Vyprávěla mi přítelkyně Lenka o dětech. Že se vrací hry z šedesátých a sedmdesátých let, „Pan čáp ztratil čepičku“, „Krvavý koleno“. Snad i „Honzo vstávej“. A že si všimla změny: děti to hrají, se zájmem, ale dokud je s nimi někdo „dospělý“, dokud je s nimi „animátor“, ten, kdo hru „oživuje“. Jakmile ten přestane hru „vést“, hra skončí. Rozpadne se, děti ji přestanou hrát. Ale my jsme ji přeci vždycky hráli sami! Někdo v partě dětí řekl „pojďme hrát“ a hrálo se tak dlouho, dokud do toho někdo „nehodil vidle“, dokud nenabídl nějaký jiný program.

Dětské hry jsou o rolích, které se mohou proměňovat. Ale dnešní děti jsou samy, a jsou vedeny k tomu, aby byly samy. Samy sebou; a většinou to rodiče berou jako přednost. Problémem ale je, že mají-li děti růst jako osobnosti, pak je normální, aby se učily být samy sebou mezi ostatními, aby ve společnosti druhých hledaly svoje komunikativní role. Aby nebyly samy sebou „osamělci“, aby nebyly jako jednotlivci sami. Dnes ale do očí bije, že jsou samy a vracejí se do svého osamění kdykoli, kdy cítí z vnějšku jakýkoli tlak. Neumí být spolu, neumí se vyrovnat s tím, že toto „spolu“ ony samy spolutvoří, ale nekontrolují. Animátora potřebují ti, kdo nedokážou být s druhými bez někoho, kdo garantuje prostor, ve kterém se cosi odehrává.
V šedesátých a ještě i sedmdesátých letech měla děcka jedinou starost: aby jim nikdo příliš „neanimizoval“ to, jak ony samy žily. Tehdejšími slovy „Aby se jim do toho nikdo nemotal“. Bylo normální, že jsme okolo sebe viděli dospělé v různých společenských situacích a v různých rolích, o vzory jsme neměli nouzi, ale jediné, co jsme věděli, že chceme být bez nich. Aby nám někdo „vytvářel prostor“? To je protimluv! Každý animátor skutečný prostor zabírá! Dává mu nepřirozené, umělé hranice.

Dobře se pamatuji, že jsme zmizeli rodičům z očí, jak jen to šlo, a žádné animátory jsme nepotřebovali, stejně tak i ostatní. Sídlišťní party na mě byly dost tvrdé, žádná idyla, ale stejně jsem se jim nemohl vyhnout, a byli tady ti starší, kteří se učili nechovat se vůči mladším jako hovada, všichni jsme se učili, že je výhodné předcházet velkým konfliktům, které přerostou k intervenci rodičů, učili jsme se, že o místo na slunci se dá „bojovat“ v mnoha patrech „vegetace“. Někdo jako ten největší borec, někdo jako ten, kdo tahá za nitě, někdo jako smíšek, na autsajdry také zbylo, i to byla v něčem respektovaná role, i když těžká.

Zachovat společenství – to je základ – a stojí i nad tím největším borcem v dané partě. A samosebou, leckdy jde partu vyměnit, když mi „nesedí“. Každý musí mít svůj prostor, jinak se vše tak nějak šmodrchá a nakonec nemá prostor nikdo. Samo sebou, že to celé se děje tak, že to ohledává limity (občas to jde ode zdi ke zdi) a je v tom občas pláč a skřípění zubů a občas naopak dýmka míru na věčné přátelství“, zakopávávání pokladů v plechovkách od čaje a smluv podepsaných krví z propíchnutého palce atd. Mám chuť napsat: „Kdo by to neznal?“, ale vím, že je to zcela jinak. „Kdo to teď ještě zná, zažívá?“

Děti jsou od počátku vedeny k tomu, že jsou osobnosti, ale jsou pouhá individua, která se vydělují z čehokoli společného někde na začátku, nanejvýš na půli cesty, na které by jako osobnosti mohly zrát. Osobnostmi nejsou – osobností se člověk stává právě tím, že se dovede orientovat ve společenských situacích, mimi jiné tak, že se dokáže na jedné straně vyhnout zbytečným konfliktům a na druhé straně je schopen stát za tím, co je podle něj důležité i za cenu konfliktů. Že dokáže zaujmout postoj tam, kde dnešní dětské individuum ze situace „vystoupí“, resignuje na ni, odvolá se na cosi vnějšího, na „animátora“.
Dnes jsou děti vychovávány k tomu, aby byly „individualitami“ – a nese to s sebou resignaci na cokoli, co by vytvářelo společenství. Individualita je kdykoli ochotná opustit daný rozvrh, daná pravidla, danou situaci, kdykoli nechá ostatní „stranou“, já bych řekl „ve štychu“, protože pro individualitu je přeci samozřejmé, že nikdo nemůže chtít aby… dělala něco, co nechce, nemusí přeci nic, ani být s druhými.

Individualita je ale bezcenná, a v jistém smyslu beznadějná, to vidím v produktech současné výchovy okolo sebe, kam se podívám. Naštěstí je v mnoha dětech hluboká touha po čemsi společném, po vzájemnosti, po sdílení, po setkávání s druhými. Všem animátorům navzdory. Individualita stojí a padá s pocitem (a přesvědčením) vlastní jedinečnosti. Ale ta sama o sobě nemá vůbec žádný smysl pro utváření vztahů. Vztahy se ustavují, navazují, vytvářejí. Jde o proces, ve kterém ti, kterých se týká, spolu být nemusí, ale chtějí, i když to mnohdy není jednoduché. A právě v tom roste osobnost. Jenže co jsou to „vztahy“? V jistém slova smysl závazky – druhý pro mne je někým, na koho beru ohled, a společně s druhými sdílím něco, za co máme společnou odpovědnost. Ale slučuje se to s ambicí individuality? Individualita mne přeci vede k tomu, abych se nepřetvařoval, abych vystoupil s jasným „ne“ kdykoli, kdy se cokoli mojí individualitě příčí. Individualita zvýrazňuje jedinečnost, nadřazenou nad cokoli sugeruje podvodnou „samo-statnost“. Ale nikdo nestojí sám. Jistě, je třeba udržovat si sebe-vědomí, jsem nezaměnitelný jedinec. Ale do své společenské role musím vyrůst – a potřebuji k tomu zkušenost s tím, že udržet si integritu sama sebe není nic jednoduchého, potřebuji vrůst do svého poslání, které se v tom, že jsem jedinečný, ohlašuje.
Jedinečnost je fakt, a je třeba si střežit vědomí toho. Ale ne proto, abych sám sebe prezentoval jako nezaměnitelný exemplář, ale abych dělal to, co mohu udělat jen já – tedy převzal v pravý čas odpovědnost za to, v čem nejsem nahraditelný. Výjimečnost? To je svod individuality, představa vlastní výjimečnosti vede k pokrouceným vztahům k druhým. Výjimka se vztahuje k pravidlu, ale na ostatních není nic „pravidelného“. Každý jsme jiný, a je třeba pochopit (v jednání s druhými), že je to výborný základ společného! A je třeba pochopit, že se sám sebou stávám právě v tom smyslu, že jednám „věrohodně“, že mi je možné důvěřovat.

Děti dnes až příliš často nejsou schopny samy hrát ani ty nejjednodušší hry – protože při prvním problému hledají „rozhodčího“, hledají animátora, který by měl za povinnost udržet hru jako cosi společného, udržet individuality „u sebe“. To animátor to vše musí „nějak zahrát“. Ale osobnosti rostou v konfliktech, v nejednoznačných situacích, ve kterých je třeba jednat jednoznačně. Bez animátora, bez možnosti odvolat se na nějakou „vyšší moc“, na toho, kdo je správce pravidel. Zdá se to beznadějné? Individualita sama ze sebe přeci nemá důvod dozrát k odpovědnosti – za co, vůči komu? Proč? Druzí? Jsou tu od toho, abych tu nebyl sám. Nanejvýš. Jak daleko má takový sebestředný jedinec (přesvědčený o své výjimečnosti) k pochopení situace, ve které chci být s někým druhým prostě proto, že nechci být bez něj?

Rodiče budou dál pěstovat ve svých dětech vědomí toho, že jsou výjimečné, a ti, kdo se tváří jako animátoři (ale jsou to bezskrupulózní manipulátoři) se z toho dál budou radovat. Dokud se do toho všeho neprolomí odpovědnost, dokud nezačnou, proti všem předpokladům, z individualit vyrůstat osobnosti, dokud se vymazlení sebe-centrici nezačnou ptát, co je přesahuje. Dokud nezaslechnou hlas, který je k tomu bude zvát, volat. Půjde to i bez rodičů, půjde to všem manipulátorům (zdánlivým „animátorům“) navzdory.