Adventní očekávání? Velikonoční Aleluja!

Pod názvem „Adventní očekávání, nedílný prvek naší víry“ vyšel v Perspektivách 24 (v adventu 2013) rozsáhlý článek Jiřího Zajíce, který „maličkou nadějí“ sice končí, ale obsahem je o všem jiném než o adventu, a tak je možné se k němu vrátit i po velikonocích, kam vlastně patří. Je o Kristově kralování – a o tom, jak málo se toto kralování projevuje ve světě a jak málo jsme schopni vůbec ukázat, co to znamená. „Edy“ Zajíc v tomto článku vytváří obraz víceméně chmurný, a proto je jeho naděje tak „maličká“, a když ke konci klade řečnickou otázku „Kdo dneska bere vážně, že se Bůh opravdu angažuje v dějinách světa i v každodennosti našich životů?“, spontánně jsem „si“ (ale také Edymu) v duchu odpověděl. „Já.“ A myslím si, že by si tak měl odpovědět každý katolický čtenář tohoto článku, který v Perspektivách dočetl až sem, a předpokládám, že byl tedy přiměřeně „rozpumpován“ vnitřní polemikou s autorem.

Ale možná Edy Zajíc zná čtenáře „Perspektiv“ lépe než já, a proto jim, zcela v protikladu k názvu této samostatné přílohy Katolického týdeníku, „mluví z duše“. Jeho článek má podtitul „Nakolik důvěryhodná je naše křesťanská alternativa“. Snad právě proto, že se zabývá křesťanskou alternativou, je nakonec tak skeptický: jde o křesťanskou alternativou k světskému světu? K tomu, co je statisticky v převaze? Ale proč? Proč chápat svoje vlastní tázání a hledání jako alternativu „ke světu“? Vůbec to není samozřejmé a dokonce si myslím, že je to nesmysl. Autor opakovaně cituje Teilharda de Chardin, Masaryka, F. Fukuyamu i Samuela Huntingtona i Elie Wiesela, ale proč? Aby mohl Wiesela citovat :„…V každém případě mu (Bohu) nerozumím a nejsem s ním spokojen“!? Aby to nemusel napsat sám za sebe? Mohl přeci konstatovat, že pro mnohé „křesťany“ je celý koncept Boží prozřetelnosti (tak zásadní pro biblickou víru), tak říkajíc „na odstřel´“? A opět – je třeba mu odpovědět: „Pro mne nikoli!“ A to, že nerozumím "Bohu v dějinách“? Kdo kdy komu nakukal, že mu mám takto rozumět? Rozumím některým aspektům Boží lásky, snad. A rozumím jim nikoli jako „nositel biblické víry“, ale jako věřící, samozřejmě při vědomí své naprosté nedostatečnosti. Bohu nemám rozumět, ale sklánět se před ním v modlitbě, protože Ježíš je Pán, Kristus, který slavně vstal. Kdo se mnou chce diskutovat o nějakých alternativách? Rozhodně by takto neměl přemýšlet katolík a na stránkách oficiálního katolického listu. O téhle otázce mohu diskutovat s těmi, kdo nemají dar víry a jsou skeptičtí – a těm mohu argumentovat, ukazovat, že mají šanci porozumět mnohému z křesťanské jistoty v otevřenosti budoucího, ke kterému právě patří i to, že tento Pán může přijít kdykoli – ale v každém případě přijde. A pro ty, kdo tomu nevěří, mohu alespoň zprostředkovat (teologicky i filosoficky), co to znamená, že totiž záleží na tom, co dělám, že mohu věřit, že se nic ze světa „neztratí“ – tedy lépe řečeno, vše se beznadějně ztratí – ale právě jen ve světě a ze světa. A dokonce se světem.