Nula
Proč jsou někteří lidé vedeni tak silnou a zjevnou záští až nenávistí proto všemu katolickému? Snad nejde jen o to, že křesťanství v řeckém dědictví svázalo s definicí zla jako něčeho „nejsoucího“: zlo je tak, že parazituje na jsoucím jako virus na živé buňce. Virus není „živý“: není (nelze mluvit o jeho bytí ve smyslu života), ale při setkání se s životem může život změnit, zkazit – to je obraz, kterým křesťanská teologie vyřešila problém „vzniku zla“ – zlo je důsledek prostoru svobody, zneužité k tomu, co není dobré v očích Božích. Zlo je to, co není dobré, co není správné, co není krásné, co není pravdivé – neboť to vše jsou aspekty jsoucího. A my žijeme v takové skutečnosti, ve které na každém jsoucím „lpí“ trochu nejsoucího, na každé kráse lpí trochu ošklivosti, každé dobro je nerozdělitelně smíseno se zlem a každá správnost se špatností. Svět není „plně“. Nebo obráceně: svět je tak, že obsahuje deficienci sebe sama.
Tohle vše jsme se učili nebo mohli učit ve škole, spíš jsme se to neučili, ale jde o obraz, který má hlavu a patu a vcelku rozumně zakládá naše porozumění světu. A z něj se odvíjejí hodnoty, protože v tomto ne-dokonalém světě je třeba nikoli „vymycovat zlo“ (to z povahy zla nelze, neb nelze „uchopit“ jaksi „samo o sobě", ve své ne-jsoucnosti), ale ukazovat dobro, rozpoznávat ho a pěstovat. A vzdorovat zlému, neboť z toho, že zlo je ne-bytí, nevyplývá, že zlo nemůže parazitovat na jsoucím v takové míře, že může dospět až ke svému (dábelskému) zosobnění: zlo v tomto smyslu (nejsoucí, nezachytitelné) se projevuje ve světě tam, kde nabízí klanění nejsoucímu jako principu, jako tomu, co je podstatné pro tvář světa.
Vzdoru proti Bohu lze rozumět tam, kde se klaníme ne-jsoucímu, protože nejsoucí tak „roste“ i v nás, protože v tomto klanění se i my sami do nejsoucího propadáme… nejsoucí pak je nadáno silou a osobností v té míře, v jakém je odvráceno od Boha – alespoň tak by se to také dalo učit ve školách, kdybychom se nebáli uvažovat o Luciferovi.
To jsou víceméně jednoduché úvahy o nejsoucím, ale nejsou zde vedeny s nějakým samoúčelem, nebo proto, abychom v Tomášem Aquinským konstatovali, že každé zlo – tedy aktuální projev nejsoucího – vede k pohybu, k ději a celkově tedy k naplňování dějin spásy, na jejichž konci se teprve (už mimo čas dění) dobro a zlo od sebe jednoduše oddělí – život bude „proměněn do úplné jsoucnosti“ a nejsoucí přestane mít možnost využívat skutečnost svého „hostitele“ a zanikne v plamenech pekelných. Tyto úvahy jsou zde vedeny proto, abychom získali širší kontext pro porozumění knizes podtitulem Životopis jedné nebezpečné myšlenky od Charlese Seifa.Nula s podtitulem s podtitulem Životopis jedné nebezpečné myšlenkys podtitulem Životopis jedné nebezpečné myšlenky od Charlese Seifa.
Na celkem banálním příkladu počítání času se až dodnes podepisuje neporozumění nule, které autor dává za vinu křesťanům: Rok 0 přeci musí začít v 0:00:00 – a teprve následně může v první vteřině začít prezentace počítaných časových úseků – nejdříve vteřin, pak minut, hodin, dní, měsíců. Počítat se má v řadě 0, 1, 2, 3, … A ne od jedné. Počítáme-li od jedné, něco jsme zapomněli, zapomněli jsme počítat jedničku, jako bychom ji od začátku měli. Celých 365 dní roku nula nám proto v dějinách chybí – protože prý „hloupí křesťané" zavedli kalendář počínající rokem 1. Z hlediska matematiky je začátek prvním lednem roku jedna totální nonsens. No a? ptám se – proč by nemělo mít vnímání času dějin svůj základ v „přirozeném“ porozumění počátku? Ano – těm, kdo přemýšlí abstraktně, by se líbilo, kdyby se dějiny začaly rokem nula, nultým stoletím a nultým tisíciletím, a první tisíciletí by začalo až v r. 1000. Proč by to mělo být tak důležité, koho to zajímá?
Popravdě nezajímá to ani autora. Je to pro něj jen ilustrace marné snahy vyhnout se nule, v tom má „navrch“ – celkem přesvědčivě ukazuje na „strach z nuly“, který se v křesťanském způsobu myšlení objevuje s tím, jak přijalo řecké myšlení. Aristoteles a jako „sféry“, všechny ty „rotující koule“ a pohyb mechanicky odvozený od demiurga – to vše se ukazuje jako zcela „špatný“ model – dokonce je v rozporu s pojetím Starého Zákona. Křesťané se rozhodli proti Hebrejům a pro Řeky a s nimi si do svého ležení vtáhni strach a věčnou nutnost budovat hradby proti prázdnu. A proto, že je tento tomistický (křesťanský) pohled veden „strachem“ před změnou, která přináší prázdno, také na konci středověku prohrává totálně svůj boj o to, co bude základem v porozumění světu: nesporně je to křížení os x a y v bodě 0 – právě v tom bodu, kterému se celý středověk vyhýbal. Základní nástroj znázorňování funkcí v ploše se odvíjí do dvou os od bodu 0. A byl to křesťanský mystik Pascal, který dokázal, že výška rtuťového sloupce pod vakuem není dána nějakým „horror vacui“, primárním „odporem k vakuu“, který by byl „přírodní konstantou“, ale že jde naopak o sílu, definovanou tlakem vzduchu na hladinu rtuti v nádobce. Na nule není nic divného a na nekonečnu také ne, příroda nemá „strach z vakua": Aristotelovy představy o sférách a zdroji pohybu jsou neobhajitelné.
Na konci novověku tak algebra vstupuje do světa jednak jako samostatný obor myšlení, které má spekulativní předmět, kterým může být jsoucí i nejsoucí, to, co je měřitelné i to, co je neměřitelné (nula a nekonečno). Je to nejsoucí, které se ale vymyká našemu pojetí zla jako negace jsoucího – je to nějak „asepticky“ myšlené nejsoucí, které má smysl ve vztahu k jsoucímu, pokud i to, co je nositelem hodnoty (proměnná) vlastně je „jen“ abstraktní“. Abstraktní hodnota nuly nijak neubírá nic na tom, že proměnná je součástí stvoření – i když může „nabrat“ nulovou hodnotu; neparazituje na jsoucím, protože proměnné nemají „tělesnost“, bytí, které by bylo životem. Algebra nám dává poznat krásné, dobré a „svým způsobem jsoucí“ – ale tak jsoucí, že je zde přímé parazitování zlého (zdá se) vyloučeno.
A tady jsme se již s autorem knihy docela rozešli: zajímá ho především derivace a integrace, práce s nulou a nekonečnem, zajímá ho znovuobjevení vazby číselné matematiky na geometrii, totiž v pojetí křivky jako funkce atd. Nechme ho s jeho černými dírami do vesmíru a paradoxy nekonečna a nuly, nechme ho s jeho útoky proti křesťanství, které na téma „křesťanské averze vůči nule“ navazuje v dalších částech knihy čím dál obtížněji. Nás může leccos z toho zajímat také, ale těmito otázkami se může zabývat kdokoli bez vazby na problematiku křesťanského pohledu na stvoření.
Musíme si jen podržet podstatné zjištění, vyplývající z předchozích řádek: svět přírodovědy, tak, jak je popisován matematickými nástroji (totiž měřen vážen a propočítáván), zabraňuje, abychom si uvědomovali prostou skutečnost, že se ve stvořeném světě setkáváme s deficiencí stvoření, že naše jednání je vždy více nebo méně volbou mezi dobrým a špatným, krásným a ošklivým, mezi pravdou a lží. Zdá se, že zcela samozřejmě žijeme ve světě přírodovědy, ale to je klam. Žijeme ve světě stvořeném a setkáváme se s tím, co je dobré i zlé, musíme volit, odmítat zlo. Předmět přírodovědy jako by byl „odolný“ proti zlému – ale za vším tím, co je otevřeno krásnými rovnicemi, se deficience skrývá, protože zlo je tím, co právě nelze změřit, co nelze „ukázat“ samo o sobě. Je osvobodivé, když si to dokážeme uvědomit. Předmět přírodních věd (a společenské vědy se snaží být ještě „přísnější“ než vědy přírodní) je „jen“ způsobem, jak svět zjednodušit, zpřehlednit pro přemýšlení – je to jeden ze způsobů, jak lze svět myslet – ale sám o sobě je zcela nedostatečný a zakrývá to nejdůležitější: povahu krásného jako ne-samozřejmého, povahy dobrého jako výsledek jednání, povahu pravdy, jako toho, co ve světě přírodovědy lze nalézat jen partikulárně.
Vše to, co nám přírodověda nabízí, je jen „možnost, jako popsat ty či ony věci světa“, které jsme předtím změřili a zvážili – staly se tedy něčím jiným, než je stvoření. Staly se z nich objekty ve světě, ve kterém rámcem porozumění je nula a nekonečno. Nemáme-li žít ve schizofrenii, pak si musíme vyjasnit vztah tohoto „způsobu, jak interpretovat věci světa“ k tomu, co je stvoření, univerzalita.
Jazykem přírodovědy je matematika. Nula a nekonečno jako hodnoty vytvářejí meta-matematický rámec přírodovědy, přírodovědci, kteří berou svůj předmět příliš vážně, jsou „meta-metafyzikové“ nuly a nekonečna. Tento přesah zde nemá jiný význam, než že zakládá možnost, aby člověk „myslel“ jako přírodovědec. Nic víc. Ale řeč člověka je jiná než matematika a ti, kdo se řeč člověka snaží připodobnit matematice, se stále znovu a znovu mýlí. Na počátku nebyla nula (organizace), ani nekonečno (chaosu), ale Slovo: řeč je primární, protože oslovuje, volá nás, ale ne ze světa. Rámec smyslu, ve kterém rozumím stvoření jako dobrému, krásnému a jsoucímu – je metafyzický. Ve světě stvoření vůbec do prázdnoty nuly a nekonečna jít nemusíme, a obráceně: stvořený svět nula a nekonečno nijak nepřesahují.