Knihovna kardinála Berana (KKB) a konference „Od Josefa Floriana k Rio Preisnerovi“

Knihovna jako pořadatel seminářů? Proč ne, v dnešní době jde o to literaturu číst nikoli jako prezenční čtenář, jemuž čtení zapadá do běžných činností „dne“, každodennosti, ale jako ten, kdo se zajímá o svět, a samozřejmě tedy i širší kontexty čteného. Čtenář současnosti čtené plně prožívá – a nebo v něm naopak „spočívá“ tak, jako ženy, které si berou do vany detektivku, aby si vychutnávaly popisy staré Paříže a nechali Maigreta, ať si přemýšlí, o čem chce. Dnes lze číst buď „střemhlav“, a nebo v pulsování, jako bárka pohybující se v bezčasí.
Knihovna kardinála Berana pro ty, kdo jsou schopni číst „naplno“, prodírat se čteným ke světu a k člověku, připravila už dvě konference; ta první byla na podzim r. 2012 o Josefu Kalvodovi, ta druhá, na podzim 2013 o skupině intelektuálů, kteří „šli mimo hlavní proud“, které nikdo nechtěl, na které jako by se mělo zapomenout.

„Je to skvělé téma“, zaslechl jsem v několika podobách od účastníků konference: je to skvělé téma, protože se ho dosud nikdo nechopil s přiměřeným zájmem, přístupem rozlišujícím, oceňujícím. Jaroslav Med se sice z literárního ohledu zabývá dobou konce první republiky, krátkým obdobím republiky druhé a dobou okupace, ale jeho pohled je až příliš „obecný“, a tak nemá dostatek pochopení pro analyticky a konzervativně smýšlející „mladé katolické muže“ zejména působící v okruhu časopisu Řád. Nanejvýš se je snaží bránit proti nařčením, že jejich myšlení bylo „fašizující“ – a tím jako by tuto nálepku na nich jen potvrzoval. Každý si přeci může najít, že právě zde spočíval zcela jasně formulovaný protipól všeho bezbřeze humanitního a pozitivního, co reprezentovala „hradní“ politika těch, kdo ukradli hrad králům.
Med jako by nechtěl vidět, že to byla specificky československá státnost, která použila hrad králů pro sídlo prezidentů (to se snad jinde nestalo, prezidenti si stavěli „svoje“ paláce navzdory králům), jako by nechtěl vidět, že tu reálná roztržka mezi různým pojetím moci a legitimity existovala ne jako výmysl několika mladých pravicově smýšlejících katolíků, ale jako důsledek postupu moci, dosazené po válce spojenci. Med v hodnocení konce 1. republiky postupuje nekonzistentně – spojenci dali vzniknout republice a dali jí také skončit – potvrdili tak Masarykovu tezi, že státy se rodí, udržují (a také končí) se stejnými myšlenkovými základy. Meziválečné Československo bylo státem řady paradoxů, vzniklých z vůle vítězů války, bylo ovládáno menšinovou většinou, neslo v sobě řadu rozporů – a tak, jak vzniklo, tak také zaniklo. Nejprve vnuceným přijetím mnichovského diktátu, odtržením Slovenska a pak potupnou okupací – anexí. Ten, kdo si tuhle analýzu provedl již pár let po vzniku ČR, ani nemohl jednat jinak, než že se nedivil. Jak je možné vytýkat těm, kdo se takto „nedivili“, že nejsou dostatečně velcí humanisté a příznivci republiky? Že nepláčou nad jejím „skonem“?

Konference v Plzni se ale touto politickou stránkou celé věci téměř nezabývala – zabývala se tím, jak vůbec rozumět téhle skupině lidí, kteří začali publikovat na přelomu 20. a 30. let 20. století jako relativně mladí, a přitom jejich analýzy byly natolik jednoznačné a hluboké, že se od nich máme co učit dodnes. Když např. Josef Mlejnek uveřejnil v samizdatovém časopise Komunikace (č.2-3/1988) článek Stalinova cesta k principátu Jana Hertla, nenašel se nikdo, kdo by byl schopen na něj přiměřeně reagovat – a to již byl téměř padesát let starý! Dodnes nikdo nedokázal dostatečně zhodnotit, že je tu Rusko i s leninskou komunistickou revolucí vnímáno komplementárně se „západem“, který je společností na cestě k anti-křesťanskému ekonomismu: kdybychom před desetiletími pozorně četli alespoň Mlejnkův reprint, nemuseli bychom se „probouzet“ a střízlivět až dlouho poté, co u nás proběhly společenské změny, od kterých jsme si slibovali „ráj“.

V tomto článku nemá smysl opakovat to, co bude ve sborníku příspěvků z konference, který jistě na svých stránkách vystaví KKB. Snad jen se zmínit o dvou osobnostech, které téma konference rámovaly.

Josef Florian tu byl představen jako osobnost, která byla vzorem, osobnost, se kterou bylo možno se setkat – tak, že toto setkání bylo formativní. Florian nemusel nikoho „učit“, nemusel nic vysvětlovat: byl člověkem jednoznačného postoje a z tohoto postoje vyplývajících aktivit. V tom mohl být vzorem i pro ty, kdo měli rozdílná myšlenková východiska, ale pochopili to hlavní: nejde již o dialog s převažujícími názory, nejde tu už o „vymezení se vůči protivníkovi“, nejde tu již o polemiku, jakou vedl s Čapkem Durych. Naopak: jde tu o samozřejmost, ve které je možné stát zcela mimo převládající myšlení – a ve které není třeba nic zdůvodňovat. Samozřejmě, že rubem této věci byla ignorance – mlčení. Ze strany většinové společnosti, ale i mainstreamového katolického myšlení, ochotného se korumpovat s většinovou společností, byly tyto aktivity víceméně ignorovány. Byl to první skutečný pokus o to formulovat disentní společenské postoje – a společnost zareagovala „moderně“ – mlčením, odsunováním do neexistence.

Rio Preisner, naopak, se nám jeví jako protipól Floriana: vyrostl v ČSR a ČSSR po válce, prošel komunistickým vzdělávacím systémem a poté, co v šedesátých letech emigroval do USA, hojně v Americe publikoval (česky) řadu tradicionalisticky orientovaných úvah, analýz, studií, psal verše atd. Ale živil se jako germanista a do americké politiky (na rozdíl od Kalvody) vůbec nezasahoval, nenavázal kontakty s americkou konzervativní politologickou elitou atd. V tom se od Josefa Kalvody zcela lišil. Jeho úvahy, zaměřené zpět do střední Evropy, obsahují poněkud posmutnělé poselství: v současném světě již není konzervativní politika možná. Co to má znamenat? Jak číst toto poselství? Podle mne je možné ho číst pozitivně: kdo hledá cestu ven z mainstreamu, nenajde ji. Mimo mainstream se lze jen postavit. Není zde nějaká „vytýčená cesta“ – je tu možné jen rozhodnutí, které ale musí být zásadní a radikální. Rozhodnutí, které znamená v poněkud pozměněných podmínkách učinit totéž, co Josef Florian. Preisner takové rozhodnutí neudělal. Florian se mohl stát dobře zajištěným profesorem na střední škole – ale odešel do Staré Říše. Preisner odešel do Nového světa a přijal jistotu profesora vysoké školy. Ale právě proto pak může ukazovat ve svých analýzách, kudy cesta nevede. Protože zůstal „uvnitř systému“, dokáže dobře popsat jeho stinné stránky – ale to je vše. Je komunikativní pro ty, kdo jsou, jako on, uzavřeni v systému – a snaží se jim systém zošklivit tak, aby udělali „cokoli“, jen na něm nezůstali závislí.

Osudy těch, kdo se v třicátých letech dvacátého století tak či onak spojili v aktivitách kolem časopisu Řád a Obnova, byly složité a v protektorátu a po válce se řada z nich ocitla na cestách, které byly trnité, slepé, neradostné. Ale o to tu přeci nejde: jde o to, abychom rozuměli těm, kdo před více než sedmdesáti lety, před celým jedním lidským věkem, byli schopni zaujmout jednoznačný odpovědný lidský postoj – bez ohledu na to „co se říkalo“ a „co bylo považováno za společensky únosné“. V tom jsou nám inspirací a v tom spočívá i výzva, abychom se jim snažili porozumět, abychom četli jejich práce a hledali to, čím byli vedeni. Abychom sami nečekali na návody a konce slepých cest.