Salve 4/2012 - Utrpení Boha

Na toto číslo jsem se obzvláště těšil, jen jsem do něj mrknul a nechal si ho na velikonoční dobu. A s trochou obav, vyplývajících z velkého těšení, jsem nalezl čas a věnoval mu jednu neděli velikonoční. A je to ne příliš častá radost, když může „kritik“ něco skutečně pochválit – samozřejmě s tím, že se v některých momentech vymezí.

Nejlepší je začít s odsudkem hned na začátku. Název čísla „Utrpení Boha“ není „jen tak“, vždyť celé číslo je o „netrpnosti Boží“. Podle mne je to název tématu, které bylo kdysi zadáno do redakčního plánu. A z toho také usuzuji, že výsledek je jiný, než kdysi kdosi předvídal.
V textu se sice velmi přehledně otevírá problematika „moderní“ teologie, která mluví o utrpení Boha, víceméně jako o projevu účasti Boha na utrpení člověka, ale prakticky ve všech článcích vyznívá to podstatné: Bůh tak převyšuje stvoření, že je v celku jedno, jak chápeme onu „obraznost“, ve které připisujeme v souladu se Starým Zákonem Bohu lidské vlastnosti; důležité je, že právě v neměnné samo-statnosti stojí Bůh nezměrně „jinde“, na základech sama sebe. Bůh naší víry je pro nás „meta-fyzickou“ jistotou a v tomto ohledu je možné se jen nepřímo a básnicky vyjadřovat o tom, jak jeho milosrdenství je spojeno s jeho účastí na našem utrpení. Naše utrpení není Bohu „jedno“, ale to už vyplývá z povahy Boží, že mu žádné utrpení nemůže být lho-stejné.
Ti, kdo se zřejmě při zrodu tohoto tématu v redakčním programu Salve chtěli hlouběji zabývat problematikou utrpení ve světě po vyhlazovacích táborech, nezanechali v čísle jinou stopu než název a jeden pokus o rozhovor, který ale stejně vychází spíš ve prospěch Boha, který nás neskonale převyšuje. V tomto smyslu lze jen opakovat to, co bylo na stránkách Trivia řečeno již mnohokrát: je třeba jít před Hegela, je třeba vyhnout se jeho dialektice, která vše vtahuje do procesů relativizujícího myšlení, před sociologie a psychologie, které z něj vychází a tváří se, že stojí „na vlastních nohách“. Je třeba jít před Webera a vyhnout se „protestantizaci“ myšlení v katolické Církvi. Je třeba se vrátit k metafyzice – ke konstatování přesahu Boha přes stvoření, který nelze než přijmout.
Pokud bych mohl radit při sestavování čísla, jako první bych použil článek o „učení svatých“. Ten považuji za klíčový ne proto, že by byl nějak brilantní, ale způsobem přístupu. Zásadní metafyzická zkušenost je shodná s tím, co formuloval už kdysi dávno sv. Benedikt: v Bohu lze spočinout – a spočinout v Bohu to znamená již dále netrpět.
To je klíčové: všechny moderní úvahy o trpícím Bohu jsou postaveny na psychologizování - na redukující představě, že stavíme jen na své zkušenosti. Jenže naše skutečnost je jiná – svojí zkušeností vrůstáme do toho, co nás v mnoha ohledech přesahuje. Přesahuje nás kulturně (vrůstáme do tradic a bohatství myšlení našich předků), ale ještě (radikálně) skrze tuto tradici vrůstáme do metafyzického kontextu Božího přesahu přes kulturu.

V tomto smyslu je třeba zopakovat kritiku statického pojetí kultury, které zastává většina novotomistů: kultura je děním a v tomto dění se Bůh ukazuje jako jednající, protože vstupuje do životů lidí. Ale je na nás, abychom odlišili vrstvu kulturní, námi bezprostředně živou, a vrstvu metafyzickou, nám bezprostředně danou. Je třeba jednoznačně odmítnout všechny koncepty, které vše odvíjejí od transcedence – přesahu přes to, v čem žijeme. Transcedence v dnešním vnímání vytváří dojem, že svými vlastními silami nějak přesahujeme do sfér, které již nejsou vázány na stvoření. To je hřích myšlení, solipsistický omyl. Na druhou stranu ale nelze popřít, že naše reálné žití ve světě je dynamické a že se myšlení v kultuře (v jazyce) proměňuje, děje. Je proto třeba pochválit mnohovrstevnatost tohoto čísla Salve, které na jednu stranu shrnuje to, v co Církev věří, a na druhé straně celkem přehledně představuje to, o čem teologové a filosofové přemýšlí. A vskutku, přemýšlet je o čem.

Jednak je tu nevysvětlené a snad i nevysvětlitelné téma fyzické bolesti, na kterém zkrachoval např. i Heideggerův projekt „bytí pobytu“, a širší téma utrpení, které není jen fyzické. Toto velmi kompaktní číslo Salve otázku bolesti a utrpení samostatně nezkoumá, pouze okrajově je konstatováno, že bolest vstoupila do stvoření po pádu (v bolesti budeš rodit). Ale to je nejasné: proč z toho plyne, že člověk má bolest způsobovat a zakoušet? Proč je dnes ideálem mnohých umřít ve spánku, a hlavně bez bolesti? Bolest tu (v životě bez povědomí o spáse) představuje větší negativum než smrt. Proč se snažíme vytlačit bolest ze světa a nebo alespoň z našich obrazů o světě? Jaká je role bolesti v kultuře? Proč nás tak fascinovali indiáni v romantických májovkách, kteří snášeli utrpení „bez pohnutí v tváři“?
Jak máme porozumět nároku protestantizujících teologů na „podíl Boha na utrpení člověka“, když jsme sami dost dobře neporozuměli tomu, že člověk je otevřen utrpení a je schopen způsobovat utrpení druhých? Kain Abela nemučil. Starozákonní trýzeň je trýzní spalující žízně a rozpadávajících se kostí. Něco tu chybí, ve výkladu nehraje.
Starý zákon požaduje odříkání, to se různě modifikuje v tradici dodnes, a v jistém smyslu to může způsobovat trýzeň. Překonávání této trýzně je prostředkem růstu. Ale pak je tu trýzeň a bolest nesmyslná – záměrně způsobovaná, a právě ta vede k úvahám o „bezmocném“ Bohu. Je dobré, že Salve představuje několik typů myšlení, které se snaží ukázat, že Bůh není „necitlivý“ k nesmyslné bolesti, od Bulgakova po Maritaina. Bůh, v němž lze spolehlivě spočinout, není tím, kdo by nebyl útěšný. Sdílí s námi naše utrpení. Ale to neznamená, že trpí. Je tohle kvadratura kruhu?

Samozřejmě, že po přečtení tohoto čísla Salve si kritik snadno představí, že bylo možné jít ještě dál. Ale možná dost na tom, že sám D. Duka napsal zcela jednoznačně laděný úvod, v němž se hlásí k tradici Magisteria a uvádí na pravou míru až příliš aktualitou motivované dobové excesy. Možná že stojí za to si všimnout, že Štěpán M. Filip OP se lehce zmíní, že by konstatace netrpnosti Boží bylo vhodné trochu „oživit“ skrze příslušnou kongregaci (pro nauku víry). K. O. Charamsa (mimo jiné docela mladík, r. 1972), který má v tomto čísle významný článek o učení svatých o Boží netrpnosti, je už deset let oficiálem v této kongregaci. Zkrátka toto číslo Salve není určeno k prozkoumávání neznámého terénu – ani jsme to nemohli čekat. Je zasazeno do procesů, které mohou být vnímány pozitivně: po desetiletích, ve kterých se mnozí v Církvi (i vysocí hodnostáři) cítili až příliš „ve středu dějin“, nastává doba, kdy si kdekdo sahá na jistoty nesené Magisteriem.

Svět je opět Babylonem, neskýtá nijaké opory, vývoj už nesměřuje k zářným zítřkům, navzdory všem pokusům o smíření křesťanství a pokroku. Neměli bychom ale zapomenout a sklouznout do opačného extrému. Středověké představy o Bohu, jak se formovaly v aristotelském duchu, jsou neudržitelné, Bůh není jen amorfním hybatelem. Křesťané ví, že Bůh je bohem účasti. Je nezměrně nás přesahující, a proto mu nemůžeme přisuzovat utrpení, nemůžeme si ho podle sebe „polidšťovat“ – ale víme, že je to Bůh, který je nám (každému jednotlivému člověku) v jistém smyslu otevřen, je naším protějškem, jsme k němu obráceni a on je obrácen k nám. Nemá smysl se ptát, jestli mu člověk může způsobit bolest – to už bylo řečeno jednou provždy. Rozuměl bych tomu tak, že kdykoli dělám něco, co by z lidského pohledu bylo možné vnímat jako „zklamání“ Boha, způsobuji bolest někomu z lidí, vnáším bolest do světa, zatěžuji stvoření, umenšuji ho v jeho kráse. Nemusí mě trápit, že Bůh v pravém slova smyslu „netrpí se mnou“. Zázračné je už to, že je se mnou v mém individuálním utrpení.

Toto číslo Salve je tedy významné i v jiné rovině. V jistém smyslu je trpnost či netrpnost Boha zástupný problém. Důležité je, že se skrze toto téma podařilo ukázat na zásadní omyl těch, kdo na Boha nahlížejí skrze psychologická schémata, skrze porozumění sobě. Bůh neskonale přesahuje stvoření, skrze něho se v dějinách uskutečnil akt oběti – spásy; ale ať už je pro nás takový zásadní vstup Boha do dějin jakkoli nepochopitelný, nijak to nemění skutečnost, že se před Bohem máme sklánět a vyznat ho jako Pána v naději na vlastní spočinutí v něm.

Děkuji všem, kdo se na tomto čísle Salve podíleli, ani ten zmatečný obrazový doprovod mi nakonec nevadí, neboť je jen obrazem onoho Babylonu, ve kterém žijeme a ve kterém podstupujeme zkoušky (více či méně spojené s utrpením).