Papež kazatel
Benedikt XVI. je intelektuál, promýšlel spousty souvislostí světa, psal knihy o těchto souvislostech a jeho texty znal kdekdo – proto mohlo v Triviu zaznít „ kdekdo zná dílo B16 lépe, než texty svého biskupa.“ S Františkem přišel úplně „jiný“ papež: RaVa je plné textů – a všechno jsou to kázání a homilie. František je kazatel – neobrací se na intelektuály, ale na ovce, které mu byly svěřeny.
Někteří intelektuálové, kteří si rádi četli Benedikta, jsou zaskočeni: s minulým papežem mohli tu a tam souhlasit, tu a tam se tak či onak vymezit a někdy také nesouhlasit – protože taková je přeci povaha akademické diskuse, to je projev našeho pojetí svobody. S Františkem se to změnilo. Po kázání nemá následovat diskuse, jako po přednášce. Po kázání všichni mlčí, protože zpravidla následuje další část obřadu, a nebo se jde domů. Intelektuálové proto mají ke kázání složitý vztah. Někteří chtějí, aby bylo „přednáškou“, a tak chodí „na Halíka“ apod., jiní to berou tak, že kázání je pro ně zároveň pokání (na tu hrůzu, co slyší, nejde nic říci, ani kdyby na to byl prostor). Pro Františka je kázání jakýmsi „zarytím do myšlenkového pole“, které nemá smysl komentovat, lze se jím ale inspirovat a čekat, „co z toho vzejde“.
František je kazatel a ovlivňuje lidi kolem sebe nikoli tím, že nad nimi má reálnou moc: má nad nimi moc svého slova. Právě pro nejbližší okolí, tedy pro kurii, bude jeho působení znamenat zásadní zlom, daleko větší, než kdyby přišel papež „manažer“, který dobře ovládá nástroje moci v rámci řízení instituce. Existují totiž profesionálové moci, kteří právě umí nejlépe ze všeho žít v prostředí moci tak, jak je dnes chápána – tj. v moci managementu. Jsou ale bezbranní vůči tomu, kdo myslí jinak a jedná jinak, než kdokoli, kdo by chtěl reálnou moc „převzít“. To nejlepší, co bych sám nikdy nevymyslel, zařídil Duch v konkláve: když jsem slyšel první slova Františkova, že je římským biskupem, nevěděl jsem, co to má znamenat. Teď začínám pomalu chápat.
Někdo si mi stěžoval, že nás František vyzývá k tomu, abychom byli jako ovce, pobuřovalo ho to. Už dlouho o tom přemýšlím. Existují dnes dva rozšířené obrazy, ve kterých jsou představovány ovce – jednou ovce samotné, a jednou s pastýřem. Ta dnešní, poněkud zednářská vize chápe ovce bez pastýře a chce je tak vidět. Pak jsou špinavým stádem, symbolem hlouposti. Aby alespoň trochu prosperovaly, musí s nimi být ještě kozy – liší se od nich jen málo, ale ve stádu hrají podstatnou roli, tak či tak vedou stádo, rozhodují, bez nich „by to nešlo“. Kozy v tomto smyslu mají v sobě něco z hloubky a výšky, vytvářejí v rámci stáda „high society“, jsou to přeci potomci kamzíků, obývajících horské hřbety Olympu spolu s Bohy.
Ta starší, křesťanské vize stáda je stádo s pastýřem. Moje ovce znají mne a já znám své ovce. František o tom měl krásnou homilii na konci velikonočního oktávu.
Potřebujeme láskyplného pastýře, který k nám má vztah: nemusí naplňovat naše ambice, pokud jde o řešení intelektuálních problémů, nemusí nám otevírat prostor pro akademickou diskusi. To bychom měli zvládnout i bez něj. Měl by promlouvat. Promlouvat ke svým ovcím, a přitom jsem si uvědomil, že se cítím, jako by můj biskup sídlil v Římě. Tady v Čechách ho zastupuje Duka, jistě, ale jeho kázání nejsou promluvami, nejsou ani vstupy do akademické diskuse, jsou to společensko-politické úvahy. Nijak mi nevadí, nemám ale důvod je sledovat celé. Také nevisí každou neděli na stránkách arcibiskupství, nebo o tom alespoň nevím. Stránky arcibiskupství jsou od toho, aby cíleně vytvářely mediální obraz. Mají úplně jinou funkci než Radio Vaticana dnes.
Spousty lidí se bojí, že František ve své naivitě zamete mnoho věcí pod koberec, protože se především chce s lidmi „bratřit“, chce odpouštět. Tito Františkovi kritici, nevěřící Tomášové tvrdí, že bez rázné ruky to nejde. Nejde to bez ní tam, kde „dobré slovo“ bylo stokrát neoslyšeno. Podepsal bych to, leckdy nemám k facce daleko. Ale vlastně Františka v něčem obdivuji. Je to silný hráč a od začátku je jasné, že to, jak jedná, není projev slabosti. Je to projev toho, kdo umí rozdávat karty, kdo umí řídit hru. Jsem přesvědčen že on bude určovat, kdy se co bude „vynášet“ a jaká hra se bude hrát, on bude určovat, kdy přijde ta či ona dílčí katarze – a nebude tedy muset ex post reagovat tam, kde režisérem bude někdo jiný. Nehraje od počátku vynuceného betla. Jsem přesvědčen, že v tom je veden intuicí, Duchem a modlitbou – a že právě tohle je strategie, se kterou nikdo „nepočítal“, na kterou nejsou tvrdí pragmatici moci v Církvi vůbec připraveni, nejsou proti ní imunní.
V tomto smyslu je František geniálním stratégem, a kdo něco ví o praktickém provozu institucí, dovede si představit zděšení až šílenství, které musí ve Vatikánu způsobovat.
V každém případě jsme svědky toho, že Duch vane, kudy chce, a je nejlepším dramaturgem, který nám připravuje neobyčejné divadlo, které se nás navíc velmi důvěrně týká – neboť František nám neustále připomíná, že na váze dobra a zla je i naše jednání, naše rozhodování. František jen nastoupil a změnil těžiště Církve; promlouvá jasně: už není čas diskuse, je čas svědčit. Nemusíme hledat se světem nějakou sofistikovanou „společnou řeč“, nesmíme se uzavírat v řeči „své“ osvědčené. Stačí, když naše řeč bude jasně vyznavačská a naše slova Ano ano a Ne ne.