Slovník spirituality
Svět má duchovní povahu a kultura povahu světskou.
Slovníky se nečtou, ale někdy člověk hledá jedno z hesel a přinutí ho to slovníkem chvíli procházet. Protože ho slovník zaujme svým přístupem, způsobem, jak dané téma pojednává. V tomto smyslu lze doporučit Slovník spirituality, který vydalo Karmelitánské nakladatelství v r. 1999.
Většina lidí už si zvykla, že vše, co bylo napsáno od II. vatikánského koncilu prakticky dodnes (dokumenty koncilu nevyjímaje), se vyznačuje velkou jazykovou konfůzí – motají se zde pojmy marxistické, ekonomické, motají se zde myšlenkové postupy celé škály filosofických, sociologických a psychologických škol a směrů atd. Babylonský guláš, ve kterém lze význam zpravidla celkem snadno rámcově vyložit, ale ve kterém pak je jen velmi obtížné dobrat se nějaké skutečně jednoznačné interpretace. Jako by ani takovou interpretaci provést nešlo. A právě Slovník spirituality ukazuje, že „šlo“.
A to nám v mnohém usnadňuje práci, protože naším aktuálním úkolem není znovu se probírat vším, co tvoří moderní dějiny Církve od II. vatikánu dodnes. I když se nyní budeme k reflexím tohoto koncilu často vracet, je dobré mít „opěrný bod“, který nám tento slovník nabízí. Je totiž svými východisky spíše středový než liberální, a ačkoli je závislý na některých sociologizujících myšlenkových postupech, které můžeme vnímat jako překonané, je to poměrně celistvé dílo, které je hodně „napravo“ od všech interpretací, které nám předkládaly samizdatové Teologické texty nebo exilové římské Studie, které jsme četli a dosud zpravidla čteme v Teologických textech a Katolickém týdeníku.
Hesla slovníku jsou poměrně rozsáhlé studie, vždy v několika vrstvách, které v mnoha ohledech spíše kladou otázky, otevírají problémová pole, spíše načrtávají varianty řešení, než aby jednoznačně popisovaly a shrnovaly. S mírnou znalostí filosofické tradice je zde možné nalézt vcelku propracované pohledy na základní témata, která provazují křesťanskou víru a praxi s aktuální kulturou a vědou. To je cenné, i když slovník nemůže překročit svůj vlastní rozvrh a nabídnout čtenáři dostatečnou sebe-jistotu tam, kde konstatuje mnohotvárnost. Parafrázujeme-li, pak slovník vychází z konstatace, že svět prožíváme v mnoha rolích ekonomických, sociálních, rodinných, zájmových atd. a již z tohoto důvodu nemůžeme udržet jednotu vnímání sebe a světa. Tak jako je na jednotlivé obory rozdělena věda a všechny pokusy o mezioborové výzkumy jsou je záplatami, tak jsme také ve vztahu ke světu rozděleni my sami.
A právě tady se můžeme zastavit: Jsme schopni hledat takové filosofické a teologické východisko, které by nám umožnilo „najít ztracenou jednotu ve vnímání sebe a světa?“ Domnívám se, že ano. Doba konce 20. století nám zde zanechala velmi mnoho balastu, zmatku, nepřehledných výpovědí, v tom všem působí tento slovník jako „zjevení“ právě svojí komplexností a celistvostí. Je jakýmsi dobře vybudovaným základním táborem, ze kterého můžeme vyjít dál. K dosažení našeho cíle a k pokusu nalézt kýženou jednotu… už slovník nevede, ale zpřehledňuje to, co nám dosažení myšlenkové jednoty brání. Musíme znovu nalézt a obhájit svoje východiska ve vztahu ke světu, dá se začínat od sebe, ale jinak. Chybí nám „Prolegomena ke každému začátku od sebe, který nemá být selháním.“ Spiritualita je v jistém smyslu prožíváním jednoty víry a světa, v němž vládne Duch. Tudy vede cesta – přehledné eseje Slovníku spirituality bychom měli nejprve vcelku okomentovat, a pak jednu po druhé přepsat tak, aby vznikl nový slovník, aktuální, náš. Budeme po padesáti letech promýšlet koncil – a nemusíme to dělat na vodě, nemusíme to dělat jen na základě toho, co nám podsunuli zastánci „ducha koncilu“.
Je to výhoda slovníků – neskončí někde ve spodních regálech, zapadané prachem, jsou v příručních knihovnách a čas od času je otevřeme – a pak nás mohou oslovit, i když jsme kolem nich procházeli po celé desetiletí.