Pozor! Kasárenský přístup k pravdě. Pohov.

V RC Monitoru 15/29.7.2012 vyšel článek Petra Jelena: Novověká devalvace tématu pravdy.
Podtitul „Obnova západní kultury musí začít řešením problému pravdy“ je slibný - dá se z něj vysoudit, že se někdo, podobně jako Revue Trivium, zabývá aktuální kulturní (filosofickou a teologickou) reflexí a že se hodlá podílet na řešení problému, který vnímáme jako náš „aktuální problém“. Za tímto tématem bychom rádi viděli poučeného čtenáře encykliky Fides et ratio.
Ale už během první věty je jasné, že je to marná naděje – autor sám totiž problém s pravdou nemá, vysvětluje jen s patřičným nadhledem, proč ho mají ostatní. To jsme ovšem zas tam, kde jsme byli, u rozdělení světa na učitelky a žáky... samozřejmě s příslušnou sebedůvěrou a radikalitou „držitelů pravdy“, protože hned druhá věta ukazuje, že „kritičtí realisté“ neznají bratra, tedy v klidu prohlásí: „Bez pravdy je jakékoli hledání moudrosti zbytečné…“ a redakce si tuto větu dokonce vybrala jako mezititulek!

Kdyby šlo o to, že bez víry v pravdu je jakékoli hledání moudrosti zbytečné, asi bych tomu rozuměl, ale autor si dává pozor, aby jeho věta byla jednoznačná – míní „bez pravdy, kterou mám já (a mí souvěrci)“. Poté má jeho čtenář tři možnosti: přijmout jeho pravdy, článek dál nečíst, a nebo s jistou mírou masochismu zkoumat, co s takto ztracenou pozicí Jelen „vyvede“. O tom, zda pokračovat ve čtení, jsem váhal. Nakonec převládl zájem o časopis RCM. Podobný článek patří do Te Deum, tam bych ho očekával. Ale co s ním v RCM, který se snaží zaujmout jinou pozici, středovou, benediktovskou, nikoli vyhraněně fundamentalistickou. Převládl zájem podívat se na tento text blíže, mimo jiné i proto, že umožňuje reminiscenci na předchozí číslo Revue Trivium, tematicky zaměřené na encykliku Fides et ratio.

Jelen na počátku ukazuje, jak Platon vyvrací námitky skeptika – pokud ten tvrdí, že pravda není, přikládá pravdivostní hodnotu svému tvrzení. Chytrá pradávná klička. Jenže otázka je složitější. Poučený současný skeptik netvrdí, že nic (ani pravda) není, jen říká, že i kdybychom leccos poznali, nemůžeme si tím být jisti, a sdílíme-li nějaké přesvědčení, nemůžeme si ověřit, do jaké míry jde stále o totéž. Připustí tedy pravdivostní hodnotu, dokonce připustí i to, že můžeme vyslovit pravdivou větu, jen zpochybní, že jsme schopni jednoznačně třídit výpovědi o světě na „pravdivé“ a „nepravdivé“ a shodnout se na tom. A navíc může tvrdit, že i kdybychom se na nějaké pravdě shodli, že to nemá trvalou platnost, že je to „kulturně podmíněné“.
Jelen, místo aby nás na takovouto (reálnou) diskusi s moderním skeptikem připravil, nás vede do náruče své, spolehlivé, dávno poznané pravdy tomismu. Ale pak je v pasti, nezbývá mu než jen ukazovat, že všichni od Tomáše dělali jen jednu chybu za druhou. Celé dějiny kultury jsou tak podle něj cestou k vrcholu (u Tomáše) a pak do Pekel (po Tomášovi). Ve skutečnosti nás tak vede jak mimo filosofii, tak i mimo realitu. Takové pojetí dějin je neudržitelné a nemá ani sebemenší oporu v tom, co Církev věří.

Moderní myšlení leccos zbořilo a otřáslo důvěrou v pravdu – na druhou strany vytvořilo řadu příležitostí – mimo jiné příležitost pro to, abychom právě v prostředí moderního myšlení (tedy nezajištěni) obhájili pravdu jako „fakt“ – a to v mnoha rovinách:
1. jako zcela osobní, neabstraktní pravdu konkrétní výpovědi o skutečnosti, na které stojí osobní integrita člověka (udělal jsem to nebo jsem to neudělal). Jde tu o fakticitu identity
2. jako abstraktní pojem pravdy ve smyslu pravdivosti výroku o pojmu, jak je používán v matematice a nebo logice (zde v rámci systému výroků „platí“ princip sporu)
3. pravdu v metafyzickém smyslu, která se ukazuje jako zakládající, kulturně konstituující a má a nebo i jen může mít v sobě odkaz na zjevení.

Tento úkol odpovídá podtitulu článku. Jelen ale „jen“ obhajuje svůj autoritami zaštítěný filosofický názor, který, aby byl udržitelný, je ve věcech světa a kultury velmi reduktivní. Svět si příliš „nepouští k tělu“, odmítá ho.
Je to statické modelové myšlení které není schopno reflexe dění, reflexe toho, že se nám svět zjevuje postupně, že nejen můžeme, ale v mnohém musíme pracovat s neúplností, ve které podstatné nejsou sylogismy, ale interpretace a mnohdy i intuitivní poukázání k možné (budoucí) jednotě. Jelen obhajuje systém myšlení, který komukoli kreativnímu nutně nahání husí kůži, systém, ve kterém je pravda studená a s blízkostí a láskou nemá vlastně nic společného.A největším nebezpečím tohoto přístupu je, že se vydává za jediné autenticky katolické filosofické myšlení. Což prokazatelně není pravda, snadno to lze ukázat právě na encyklice Fides et ratio. Ta ukázala Tomáše jako významný historický vzor ale nespojila (jako ostatně žádný dokument magisteria) katolické myšlení s jakoukoli reduktivní filosofickou konstrukcí.

Jelen staví na tom, že obecně platí princip sporu. Ano, ten zmiňuje i encyklika jako významný nástroj rozumu. Ale co z principu sporu plyne? Existuje mnoho možných tvrzení, která jsou vzájemně rozporná, a přesto nelze tvrdit, že víme s jistotou, které z nich je pravdivé a které ne, nebo dokonce, zda neexistují kontexty, ve kterých mohou být pravdivá i tvrzení, která se nám (dnes) jeví jako vzájemně rozporná. Příkladem zde může být „jiný“ čas měřený pozorovatelem a v pozorovaném pohybujícím se tělese, což se do 19. století zdálo jako vyloučené právě podle principu sporu. Tvrzení že měřený čas je relativní by bylo považováno za projev šílenství. To je ukázkový příklad, jak „kritičtí realisté“ typu Jelena redukují problém pravdy na problém svých výroků o pojmech. Myslí si totiž, že pojmy jsou „dané“, protože mají cosi společného s myslí Boží. Snad ano, ale pokud, tak právě v tom, v čem myšlení Boží není z tohoto světa. Pojmy, které si „přivlastní“ novotomisté, deformují realitu na straně jedné a metafyziku na straně druhé. Z reality i metafyziky, pokud jsou schopni je vůbec uchopit, dělají pojmová kasárna. Ale pravda není na povel, je to výsledek tázání.

My bychom se měli a podle encykliky musíme (bez ohledu na to, co o pravdě vyučuje Jelen) zabývat problémem pravdy jako výzvou. Pravda je především výzva a nejen proto, že chceme obhájit svoje pravdy víry. Jistě také chceme obhájit, že si pod stejnými slovy sice může představovat leckdo leccos (to nelze nikomu zabránit) ale že existuje závazný výklad magisteria, který v každé další kulturní konstelaci vykládá pravdy víry jako stále tytéž pravdy. Ale nejde jen o identitu. Pravda je především výzva a nespočívá v tom opakovat dokola tatáž slova jako mantry, které dávno ztratily vazbu na běžnou řeč. Je třeba, aby si lidé byli schopni klást ve své řeči otázky, které jsou vedeny zájmem o pravdu, které jsou vedeny zájmem o to, co nás přesahuje.
Ti, kdo se tváří jako držitelé pravdy a poučovatelé o správnosti poznání světa, konají v tomto smyslu medvědí službu, protože řadu lidí přímo odpuzují a pro jiné vytvářejí falešnou omluvu – sugerují jim, že se světem a pravdou jako výzvou zabývat nemusejí, stačí se spolehnout na ty, kdo „vědí“.

Právě v tomto smyslu lze vnímat encykliku Fides et racio jako výzvu k tomu, abychom vyšli z pohodlnosti, abychom se nespoléhali na nic, co již máme, abychom položili vedle sebe svoji víru a svoje myšlení a přiznali si vnitřní rozpory, ve kterých žijeme, a hledali cestu. V tom nám nepomohou tradicionalisté s Tomášem, byť je jejich role jistě velká a mnozí by se bez takového „myšlenkového asylu“ ztratili ve světě.A nemyslím si, že je to poloha vhodná pro Res Claritatis Monitor. RCM by podle mne měl být otevřený myšlenkám Benedikta XVI., vést čtenáře k otevřenosti vůči Pravdě, hodné katolického myšlení. V tom je nám právě současný papež nepřekonatelným vzorem.
Pro redakci by mělo být varovné, že tvrdí zastánci sedevakantismu z řad lefebvristů považují Benedikta za heretika právě proto, že nezastává tomistické učení o pravdě.