Pojetí osoby v občanském zákoníku

Nejprve několik citací z OZ, podle kterého bychom se měli řídit od 1.1. 2014:

§2
(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

§ 3
(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

§ 6
(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

§ 7
Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

I.
Zdá se, že tento blok „zakládající“ soukromé právo je dostatečně jasně a v podstatě konzervativně založen a můžeme se tedy přidat k těm, kdo budou gratulovat prof. Eliášovi, jeho hlavnímu autorovi. Ten (na rozdíl od mnoha ostatních), stavěl nikoli podle dílčí pragmatické objednávky, ale podle jasného architektonického promyšlení celku. Tedy právě to občas slýcháme. Promýšlíme-li ale tento úvod jako křesťané v širším kontextu celého OZ, snadno nalezneme klíčové místo, které způsobuje následné deformace soukromého práva, které lze považovat za zásadní. Skrývá se v § 3 a v pojmu štěstí.
Tento paragraf v čl. 1 uvádí základní hodnotovou orientaci, která má být v rámci občanského práva státem chráněna – důstojnost, svobodu a přirozené právo brát se za štěstí své, své rodiny a blízkých. V dalším odstavci a paragrafech pak toto hodnotové vymezení zasazuje do kontextu, ukazuje jeho kořeny, zavádí pojmy jako čest a soukromí atd.
Ale je to dostatečné, je to správné, že soukromé právo má vytvářet a chránit právě tento prostor, právě takto pojatou svobodu a právě takto (jako přirozené právo vykládané) usilování o štěstí? A jak vůbec rozumět tomu, jak je zde chápáno štěstí?

Svoboda, čest a soukromí je zde chápáno jako stav, jako souhrn okolností, jako předpoklad. Jen štěstí je tu spojeno s aktivním postupem, který má být chráněn: člověk má právo brát se o vlastní štěstí a v kombinaci s ostatními hodnotami se má za to, že je to on sám, kdo rozhoduje o tom, co je pro něj štěstím, jak uplatnit vzhledem k dosažení svého štěstí svoji svobodu atd.
Východiska OZ se tu člení do dvou zcela oddělených skupin. Jedna je „objektivní“ – tj. vždy se předpokládá, že člověk má jednat čestně (poctivě a v dobré víře), a není třeba nijak více definovat, co je to poctivost a dobrá víra; zákon lze vykládat jen v tom smyslu, který není v rozporu s dobrými mravy; člověk nesmí těžit ze situací, nad nimiž má kontrolu, je tedy zjevné, co je to těžit z něčeho atd. Tedy je tu celá oblast pravidel, která jsou založena ve struktuře vzájemného lidského styku, který má být postaven na poctivosti a vzájemné důvěře. A pak je tu postulováno přirozené právo člověka, aby sám určoval, co je pro něj dobré – ale nepřímo, je to zahaleno do slova štěstí“. Považuji to za řešení velmi nešťastné a přitom nenáhodné.

II.
Věcí OZ by mělo být jasné vymezení, jak rozumět konkrétnímu jednání osoby a kontextu, ve kterém toto jednání má smysl. Přitom je předpokládán rámec – je běžně známé, co se má a nemá dělat. OZ by měl tedy rozpracovávat prostor dobrých mravů a obráceně ztěžovat podmínky pro to, co „se nemá“ (např. těžit z ne-štěstí druhých a z podvodů). Domnívám se, že je důležité pochválit OZ v tom, že jasně popisuje „přirozeněprávní strukturu“ dobrých mravů jako východisko soukromoprávního jednání, a tedy ukazuje komplex hodnot, ze kterých teprve může vycházet „dobrá víra“ ve vzájemném jednání osob. Ale tím, že jako základní motiv jednání uvádí „usilování o štěstí“, a navíc právě toto chce chránit, vykračuje mimo soukromé právo a zavádí státní reglementaci jednání.

Je třeba se podrobněji podívat na to, jak je vnímána osoba, která má ve vztahu k druhým respektovat „dobré mravy“, a přitom pro ni má být jedinou respektovatelnou hodnotou jednání „z přirozeného práva vyplývající“ snaha (usilování) o vlastní štěstí a štěstí blízkých. OZ nám právě v tomto smyslu dává příležitost k analýze zásadní deficience současného (moderního a postmoderního) pojetí osoby. Vymezení použité v § 3 („přirozené právo brát se o své štěstí a štěstí blízkých“) je jednak nedostatečné a jednak i nesprávné.

V jakém smyslu jde o přirozené právo a jak chápat štěstí? Vždy tu bude latentní kolize mezi štěstím a sociální normou, individuální štěstí není omezeno jen potenciální újmou druhého (druhých). I v té nejliberálnější společnosti je omezeno rámcem normality resp. polem abnormality, kdy je subjektivní „cesta za štěstím“ prohlášena za důkaz o nedostatečné způsobilosti osoby odpovídat za své jednání, a to pak vede ke zbavení svéprávnosti. A druhý, ještě závažnější argument: tak či onak je pro definici usilování o štěstí nutné vzít do hry ještě jeden aspekt osobnosti, totiž odpovědnost. To zde chybí a tato deficience je zásadní. Nejde o opomenutí – jde o logický důsledek současného deformovaného pojetí osoby a cílů jednání osoby, resp. toho, co je to svoboda. Svoboda může obsahovat požadavek odpovědnosti a v rámci vytváření právní struktury soukromoprávních vztahů by se dalo očekávat, že tomu tak v OZ bude. Paragraf 3 ale svobodu postuluje jako libovůli vztaženou právě jen k pocitu štěstí, k ničemu jinému. Nic jiného než štěstí tu není relevantní, nic mu není nadřazeno. O odpovědnosti ani slovo.

Chápu protiargument, že jde o ochranu osoby: jde vůbec mluvit o cíli jednání člověka, aniž by se do jeho svobody zavlekl nějaký „virus“ vnější kontroly, aniž by se člověk dostal do otroctví nějaké „morálky“, kterou bude vykládat někdo jiný. Ale tento argument je lichý. Nejde o to, aby byla nějaká kriteria jednání vkládána zvnějšku (to stejně jsou, a spory o pacienty psychiatrických léčeben jsou toho dokladem). Jde o to, že cíle jednání člověka se nedají vyčerpat v dosahování štěstí pro sebe a blízké. Člověk má žít slušným životem, což je vymezeno v popisu „dobrých mravů“. Co má tedy „chránit“ struktura soukromého práva? A má vůbec něco „chránit“? Před kým?
Je jasné, že „jít si za svým štěstím“ cestou homosexuálních sňatků, interupcí nebo změny pohlaví lze z hlediska katolíka jen těžko považovat za správné, a dokonce lze polemizovat, jde-li o skutečné štěstí. A rozhodně lze polemizovat o tom, zdali právě tohle má stát chránit. Resp. v případě, že právě tohle je plod „nové“ legislativy, lze vyslovit o takovém státu příslušný hodnotový soud. Stát chce aktivně prosazovat právo osob brát se o své štěstí. Nesporně pak v této věci není nijak nestranným aktérem, který „pouze“ garantuje základní „infrastrukturu“ pro soukromoprávní vztahy. Je tu doktrinálním hegemonem.
Nic přirozeného ani přirozeněprávního v tom není.

III.
Je docela dobře možné si představit společnost, která by toho, kdo usiluje o své štěstí tím, že si chce nechat operativně změnit pohlaví... zbavila způsobilosti k právním úkonům nebo obdobně „desocializovala“ a lze se oprávněně domnívat, že společnost, která to neučiní, je svého druhu historickou anomálií. Vlastně mě ani ten či onen nešťastník nemusí zajímat. Vadí mi, že tu stát prosazuje nějaký doktrinální (ideologický) přístup, navíc podvodně zahalený do přirozeněprávní argumentace. Kde jste kdo, všichni pro-life aktivisté? Kde jste všichni katoličtí intelektuálové?

Pokud jde o soukromé právo, uznávám samostatnou roli státu. Nic z toho, co křesťan považuje za perverzní, nemusí stát kriminalizovat nebo omezovat. Skutečně může být minimálním státem, nemusí kriminalizovat interupce a plést se do toho, co kdo provádí se svým tělem. Ale vadí mi, že zde v rámci OZ nám bude vnucen takový obraz, podle kterého je člověk beznadějně ztraceným izolovaným subjektem, který jak ovce bez pastýře bloumá po světě hledajíc štěstí. A nejvíc mi vadí, že se proti pokusům takto popsat člověka většina lidí neozve, nepostaví, takový popis neodmítne. Stát si tu vystavil bianko šek na zásahy do soukromí těch, kdo jsou odpovědní – protože deklaruje, že bude ochraňovat neodpovědnost jednání. Kdo nevěří, ať si přečte OZ celý.

IV.
Připusťme, že v životě nejde jen o štěstí – štěstí je situační, je prchavé, vede cestami metamorfóz (oslabování identity), neodpovědnosti, hazardování, protože jeho těžiště je v aktualitě, a kdo ví, co to štěstí vlastně je. A připusťme, že žádný zákon na tom nic nezmění. Jak o této věci mluvit, jak vyjádřit svůj nesouhlas s tímto pojetím člověka a jeho vztahů, nesouhlas s tím, jakou roli si zde přiřkl stát? A jak zde upřednostnit a zvýraznit, že tu jde o identitu člověka, aniž bychom zaváděli nějaká další vnější kriteria, vyvyšovali se nad druhé? Žádné jednoduché řešení tu není, ale můžeme postupovat krok za krokem.. Je třeba nejprve zpochybnit ono „právo“, ukázat, že jde o nesmysl, právo „na něco“, co nemůžeme mít pod kontrolou, jako nemáme pod kontrolou budoucnost. Na kom máme toto právo vymáhat a jak? Usilujeme o štěstí, ať na to právo máme nebo ne. Co je při usilování o štěstí někomu do práva? Ale je tu i něco víc než aktuální touhy a dílčí cíle. Je tu smysl života: něco z přirozeného směrování činností člověka, co může a snad by i mělo být zmíněno v rámci kodexu soukromého práva, protože bez toho lze jen těžko rozumět motivaci jednání osoby. Osoba v posledku jedná tak, aby sama sebe završila, jedná s ohledem na jakýsi sebepřesah.
Vyhrotíme-li věc do radikální formulace (v diskusi bych z ní asi slevil), pak navrhuji jako východisko tuto formulaci: Jednání člověka je možné rozumět. Člověk jedná jako kreativní, mravně integrální a odpověděná osobnost, nebo je alespoň možné v dobré víře se domnívat, že tomu tak je.
Tento základní požadavek na jednání člověka je možné vznášet i zvnějšku, samozřejmě s tím, že zvnějšku nelze hodnotit, zda a do jaké míry toto zadání člověk naplňuje. Je to jednoduché, lze akceptovat východisko, podle kterého člověk má mít svobodu dělat to, co dělat má, vč. svobody v tom selhat nebo na tuto svoji svobodu resignovat. To není argumentace kruhem, to je jen vložení předpokladu, že na to, co člověk dělat má, by se měl sám průběžně ptát (mimo jiné proto, že se tak ptají i druzí), a že existuje obecné a přirozeněprávní prostředí, ve kterém právě má smysl čest a mravní integrita.

Co jiného by pak čest byla než vyjádření mravní integrity? A co jiného by měl stát skrze kodex soukromého práva hájit než mravní integritu jako východisko jednání? Odkaz na jakýmsi přirozeným právem zaručenou „cestu za štěstím“ je podle mne právě obrazem resignace na vlastní integritu a čest. A pak je tu svoboda: to, co člověk dělat má, se nedá posuzovat podle toho, jestli jedná tak, jak jeho okolí očekává, že bude jednat. Naopak, právě tady má člověk možnost jednat neočekávaně, autenticky, kreativně – tak, jak dosud nikdo nejednal.
Pokud nejsme v tomto smyslu schopni vypracovat všeobecně přijatelnou definici smyslu jednání člověka, který v sobě zahrnuje odkaz na časový odstup (o aktuální štěstí zdaleka nejde a nemusí jít vždy) a správnost (hledisko správnosti existuje, i když u konkrétního jednání nelze v daném čase definitivně rozhodnout), pak je lepší spolehnout se jen na obecný odkaz ke správnosti, který je rozptýlen v ostatních citovaných paragrafech. Lépe je definovat slušnost a dobré mravy, mírně omezující vymezení svobody tak, aby to nemohla být svoboda zneužita ve smyslu svévole, než s odkazem na svobodu a štěstí otevřít svévoli dveře naplno.
Člověk je svobodný a odpovědný, to je vyvážené. Nevím, proč do toho plést štěstí a svévoli. Kdo na tom má zájem? Autoři OZ, podle mého, potřebovali toho vymezení, aby mohli „rozpracovat cesty za štěstím“ pro homosexuální páry, pro ty, kdo si operativně mění pohlaví atd., pro ty, kdo obchodují s čímkoli. A nejspíš pro ty, kdo první formulovali toto zadání, pro ty, kdo většinu lidí vidí jako masu manipulovanou mediálními nástroji, těmi pravými nástroji na tvorbu štěstí, resp. vytváření jeho pulsující iluze.

IV.
Dá se to doložit na pojetí osob právnických. Také zde jednoznačné specifické pojetí „vlastního štěstí“ degraduje právnickou osobu na nahraditelný subjekt práv. Podle nového zákona je pro právnickou osobu důležitý zájem a účel. Opět zde dominuje „teď a tady chtění“. Dosahování cílů podle zájmu a účel právnické osoby je pak v pojetí OZ chápat jako „štěstí“, ke kterému daná právnická osoba směřuje. Zcela zde mizí dosavadní „poslání“, zcela zde mizí přesah k dlouhodobým cílům, které mohou právnickou osobu v nějakém smyslu přesahovat. Jistě, občanské právo pracuje a musí pracovat se zájmem, protože pro kontrakt je důležité, aby bylo možné rozumět zájmům. Ale v širším smyslu jde zájmům rozumět jen za předpokladu, že rozumíme integritě osoby, která konkrétní zájem projevuje. V tomto smyslu OZ dělá „tlustou čáru“ za skutečností v místě, které je pro člověka velmi citlivé a důležité, a u fyzických i právnických osob vlastně redukuje všechny osoby na hráče v obchodních vztazích, kde se směňuje cokoli za cokoli jiného, s vidinou aktuálně vyjádřitelného úspěchu.
Z nějakého důvodu je ale k tomu, aby tento spektákl světa nezkolaboval okamžitě, zapotřebí cosi sice zastaralého, ale fungujícího, a to je obecná slušnost. Proto ji tu máme docela přehledně naservírovanou. Je těžké autorům tohoto konceptu vysvětlit, že si dali rozporuplné zadání. Nelze sloužit dvěma pánům. Bez mravní integrity a elementární odpovědnosti, která přesahuje okamžité pocity… se žádná slušnost nekoná. Bez toho, abychom uznali, že nás něco přesahuje, je jakýkoli deklaratorní text nahraditelným ornamentem, i kdyby to byly úvodní pasáže občanského zákoníku. Vždyť také právě tato ustanovení jsou často předmětem posměchu těch, kdo dobře ví, jak se dobrat svého cíle – bez ohledu na čest a mravy a přitom bez konfliktu s právním řádem. Dobírají se přeci svého štěstí, přečetli si v myšlenkovém základu zadavatelů OZ to, co potřebovali.