Tělo, svět a Ďábel

Okolo Revue Trivium se rozvinula zajímavá korespondence řady lidí. Tento článek je mírně zredigovaným obrazem jedné takové mailové výměny.

Pane kolego,

líbí se mi Vaše úvahy a jasné myšlení. Váš článek, kde píšete toto:

Většina lidí se stále snaží „vyjít se světem v remíze“, dělat to, co se dělá, říkat to, co se říká. To se musí naučit, berou za vděk tím, co jim školy nabízí. Je to zdánlivě bezpečné. Jiní chtějí nad světem vítězit, a to nejspíš tak, že ho porazí, jako v řeckořímském zápase, pasují se se světem, protože si myslí, že jsou lepší zápasníci než jiní zápasníci. Ale to je beznadějné, protože na tomto světě každý člověk najde svého přemožitele.

mě velmi zaujal tím, jak konfrontujete člověka se světem. Rád bych k tomu přičinil jednu poznámku. Stálo by za promyšlení tento střet vidět na pozadí Kristových slov: „Učte se ode mně, neboť já jsem překonal/přemohl svět!“
Jak to myslel? Jako dějinné, jednorázové přemožení moci smrti, světa atd. nad člověkem? Anebo to myslel spíše onu konfrontaci, jíž jsme denně vystavováni - ale do níž jsme i jakoby bytostně či ontologicky? vsazeni? Co je to „překonat svět“? Je to vůbec v silách člověka? Je to možné i bez Krista? Přiznejme světu, že má obrovskou fascinaci pro člověka, jeho smysly, mysl a ego! Proč mluví sv. Jan od Kříže o nutnosti překonat tři základní věci: tělo, svět a ďábla?
Je Kristův a Janův požadavek dnes vůbec chápán? Moderní člověk, a to i duchovně či nábožensky založený (a nemusí jít nutně o TH a jeho lidi) nechce a neumí žít v ostré bdělosti „vůči světu“, podezíravosti apod. - chce s ním nažívat „v remíze“, jak hezky píšete, nechce žít v dualitě „světa a Boha“, „světského a duchovního“, chce vidět svět jako duchovní nebo aspoň neutrální věc, a tak raději „uměle spiritualizuje svět“, chce ho jakoby zahrnout do Boha, nechce oddělovat, distancovat, raději se přehnaně „otvírá“ světu (možná po způsobu TH), ale zároveň - žel - i svému egu a jeho nižším motivacím...
Do jaké míry lze Kristova slova o „překonání světa“ za této situace brát vážně? Máme bojovat se světem, nebo se s ním falešně smiřovat jako TH a zároveň při tom uspokojovat své „světské“ ambice...?
Tohle všechno mi došlo, když jsem na konferenci o Mistru Eckhartovi řekl německým teologům, že jedna luterská biskupka je "zu weltlich" - všichni se na mě podívali a kroutili nechápavě hlavami... Pojem "geistlich" a "weltlich" je už dnes prostě překonán. Co tedy s Kristem? Reinterpretovat jeho ostré výzvy, zasadit je do nových kontextů a horizontů...? Tady něco nehraje...

Zatím zdravím!

M. Dostál
historik, Praha Klementinum

Pane kolego,
celkem rozumím vašemu tónu, který mi připomíná běsnícího Léona Bloy – také se občas oddám té syrovosti toku řeči, která snadno překonává překážky, když má její obsah velký spád. Rozumím tomu jako kontrastu, vždyť žijeme v době, kde se na povrch dostává především to, co je stokrát přemleté, ohlazené, a dá se čekat, že proud mainstreamové řeči zabředne do slepých ramen a bažin delty myšlení, do nánosů bahna a amorfního stereotypu, protože jde o tok, který se svým spádem končí, nechce nic budoucího, nechce už nikam téci

Píšete o přemáhání těla, světa a Ďábla – a otázce, co z toho pro nás plyne, jak máme této výzvě rozumět, zda žít ve střehu vůči tělu, v odstupu a podezíravosti vůči světu… a s Ďáblem? Nevím, zkusím to po svém, z pozice nijak výrazně nezajištěné, zato však (snad) dostatečně konzistentní.

1. Svět
To první, čím se orientuji je přednost osobního před obecným: vypadá to paradoxně? Podle mne není, neboť předně musím mít rád sebe, pak Boha a v tomto smyslu i bližního. Není to jen druhotná obrana proti kolektivismu, který nás zasáhl, je to poznání, že každý člověk je na svět poslán, tj. má na něm svoje poslání, a to poslání je svědčit ve světě. Ve svém poslání člověk přesahuje svět. Pokud vůbec rozumím tomu, co je to „přemáhat svět“, tak je to pro mne paralela s tím, o čem mimo jiné mluví Benedikt XVI . Bůh má pro každého z nás individuální úkol a není nikdo „ve světě“, kdo by to mohl posoudit, kdo by mohl tento úkol druhému zformulovat, překrýt toto Boží poslání nějakým posláním světským. Právě takové překrytí je ohrožení světem, právě tomu je třeba vzdorovat, to je třeba „přemáhat“. Moc se mi líbí jeden text písně vcelku „dělnické“: já jsem prostě chlap, no a tak koukám, abych byl, aby mi někdo řečičkama nebe nezakryl…“ (W. Ryvola). Ať už jsme zasazeni ve světě jakkoli, je třeba uchovat si tento „profetický“ ráz našeho základního ukotvení v Bohu. Přemáhat svět je tedy podle mne především stále si chránit svoji citlivost vůči „Božímu hlasu“, vůči tomu, že mohu být kdykoli aktuálně „volán“ a hrozí mi, že toto volání přeslechnu v hluku světa, v šumu svých (a také cizích) světských cílů. Ke světu se tedy nemusím stavět nějak podezíravě, udržovat si od něj odstup, snažit se, abych si nezadal s nějakými světskými cíli atd. To by byl omyl a podle mne i hřích, protože bych tím odmítal něco ze stvoření, které je dobré a v řeckém pojmovém myšlení i krásné. Přemáhat svět podle mne znamená nenechat se jím pohltit, nespolehnout se „jen“ na to, co mi svět nabízí, nežít „jen“ podle toho, jak jsem si někde v hranatém, zabezpečeném a kontrolovaném prostoru nastavil svoje světské cíle.

2. Tělo
„Tělo tělo tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšné“- kdo by neznal lidovku „A když bylo před kostelem“. Světu rozumíme především tělesně, tělesně ho vnímáme a vnímáme ho tak, že se děje, že svět prožíváme – a s tím souvisí „pocit naplnění“ a tedy jakési vykročení z času. Na druhou stranu si uvědomujeme, že v naší tělesnosti je nějak skryta pýcha, důvěra ve své síly, ve svůj vhled (očima) a schopnost „postavit se“ proti něčemu nebo „za něco“ atd. To vše jsou tělesné výrazy, to vše ukazuje, jak myslíme a žijeme, požíváme a pak zažíváme. Nemám ale rád paralelu „tělesné = nízké“. K čemu by pak mělo být vzkříšení těla? K nějakému opětnému „uzemnění“ ve smyslu ponížení duše? Překonáváme tělo, protože jsme v pokušení – pokušení přijímat to, co se nabízí, v pokušení nerespektovat Boží příkazy, nerozumět jim. Krásně je to vidět na jídle: Bůh vzhledem k jídlu nic nezakazuje, pozitivně říká „k jídlu vám dávám to a to“ – a někdy dokonce přímo posílá manu – tolik, kolik je potřeba. Ale člověk to obrací a ptá se např. „proč nám Bůh zakázal všelikou mořskou havěť?“ A nakonec si víceméně správně odpoví, že to asi neplatí pro ty, kdo žijí u moře a nic jiného k obživě nenajdou. Že pro ně se na ty mořské potvory vztahuje modlitba „chléb náš vezdejší dej mám dnes“. Tím nechci nijak oslabit jasný význam desatera, jen ukázat, že tu je nějak rozmlžena hranice: svět je jednak po pádu, po jakýchsi předpotopních zvěrstvech, po babylonském zmatení jazyků, kdo se v tom má ve své tělesnosti vyznat. Jedno je jisté: ze své tělesnosti se můžeme radovat a máme se těšit na tělo vzkříšené: teprve skrze ně pak plně porozumíme tomu, co je na stvořeném to „čisté“, co netíží, netrápí.

3. Ďábel
O tomto tématu nerad píšu, ale bez něj by tato úvaha nebyla úplná. „Ďábel je podvodník a nikoho nevede správně“ (do třetice píseň, tentokrát Karásek). Svět není jen tím, co můžeme vidět a na co si můžeme sáhnout nebo to ochutnat - svět je naplněn marností všeho toho, co nemůžeme obsáhnout, je plný touhy po tom, na co nemůžeme dosáhnout. Naše tělesnost (dosahování, obsahování a jiné sahání) má svoje limity a to vše se týká těla a světa v jeho tělesnosti. Za tím, co je tělesné, nalézáme to, co je ze světa, co je spojeno s dosahováním cílů, v myšleném, v tužbách a přáních, ve strachu a obavách atd. Vše to, co můžeme myslet, aniž by záleželo na tom, co děláme nebo jestli vůbec něco děláme, vše to, co se odehrává, i když máme zavřené oči – vše to je otevřeno svodu, nemůžeme se uzamknout proti nabídce „moci“ myslet.
Ďábel nás svádí na scestí, aniž bychom i jen hnuli brvou, protože k tomu, aby se mu člověk klaněl, nepotřebuje pohyb. Přitakání je nehmotné. Ďábel se nám nabízí jako prostředník k dosažení cílů – libovolně jakých, ale cena je velká – vždy je to nějaké popření Boha, vždy nám to ubírá z Božích darů, odvádí nás to od toho, k čemu jsme povoláni. Tělo a svět jsou pro nás nepochopitelné právě v promísení dobrého a zlého. S Ďáblem je tomu jinak – je tím, kdo sjednocuje vše negativní – nic k tomu nepřidává, a přeci je jeho svod jiný, v něčem silnější než svod světa nebo těla – Ďábel se raduje z ponížení – z našeho sebeponížení. Nejde tu jen o to, že ve světě nerozumíme a bloudíme. Jde tu o to, že rozumíme, orientujeme se, a přesto podléháme. Jsme slabí a podléháme pokušení moci nad světem, nad druhými, nad sebou. Říká se, že s ďáblem kupčíme o svoji duši, ale aby tomu bylo rozumět – kupčíme s něčím, co neznáme (čím bychom mohli být) a dostáváme za to dočasné naplnění našich vlastních představ o tom, co chceme být.