Světská a duchovní moc

To odpovídá Benediktovu poslání, totiž stabilizaci Církve. V tom, co je nově formulováno, co je skutečnou re-formou, vidí papež mimo jiné vztah Církve a kultury – a to je pro Trivium klíčové téma. A právě v tomto smyslu se domníváme, že o reformu v pravém slova smyslu nešlo – šlo o několik kroků, které jistě proměnily postoj Církve ke kultuře, ale zdaleka ne tak, aby to vytvořilo nějakou novou, udržitelnou formu. Zeslabení a rozvolnění dosavadního postoje Církve zde zůstává předmětem sporů, nebylo nahrazeno nějakou „jinou“ celistvou formou. Reforma předpokládá něco jiného než jen ztrátu dosavadní formy. Můžeme se ptát, co očekávali radikálové – reformátoři (ti, kteří chtěli Církev „zásadně změnit“), abychom lépe rozuměli „o co a jak se dodnes hraje“, když papež odmítá vnímat koncil jako moment diskontinuity. Ale můžeme se také ptát s ohledem na zcela nové a aktuální otázky.
Benedikt vyslovil samozřejmé – a to má velký smysl. Dnes jde o interpretaci, která je a bude v této věci tím nejdůležitějším. Koncil oproti očekávání radikálů nezahájil nějaký institucionalizovaný proces přeměn Církve. Uvolnil některá témata, např. téma náboženské svobody a vztahu Církve a států, a tím „to skončilo“. Mnoho nového k tomu neřekl, jen formulovat větší svobodu jednotlivce ve věcech víry. Můžeme interpretovat, to znamená aktuálně promýšlet a pře-mýšlet tyto věci, dávat v argumentaci znovu zaznít tomu, co je zdánlivě samozřejmé, a ptát se, jak to k nám aktuálně promlouvá. Padesát let po koncilu je nejvyšší čas přestat se zabývat koncilem samým a začít se zamýšlet nad tím, co je otevřené, z povahy věci nedořečené, proměňuje se. Zabývat se tím, co je aktuální.
Už v lateránských dohodách se vztah mezi Církví, reprezentovanou státem Vatikán, a světskou mocí de facto dostal na jinou úroveň než kdykoli předtím. Od té doby se vztahy mezi státy a Církví formují na diplomatické úrovni. V šedesátých letech se Církev nevzdala nároku na hodnotovou kontrolu veřejného prostoru, protože nic podobného takové kontrole již reálně neexistovalo. Vzdala se automatického nároku na přímý vliv církevních struktur na veřejný prostor. V jistém smyslu vyklidila pole (mnohým se to nelíbilo a nelíbí), ale nikoli tak, že by zavedla nějaký nový modus vivendi. S odstupem času je jasné, že představy o společnosti, jak „hýbaly světem“ šedesátých let, byly naivní, v mnohém dnes úsměvné, v mnohém z nich mrazí v zádech. A Církev je v situaci, že dnes může zcela nově a bez zátěže z minulých desetiletí začít formovat svoji novou roli. Dá se říci, že II. vatikánský koncil v jistém smyslu udělal krok stranou – opustil některé doposud držené postoje a požadavky na veřejný prostor a jeho správu, ale nic nového jako postoj Církve nenaznačil a dosud nic takového zformulováno nebylo. Radikálové si to vykládali jako zásadní přivrácení se ke světu a snažili se Církev do tohoto prostoru natlačit, ale dnes je jasné, že je jen otázkou času, kdy se vztah Církve a světské moci znovu ustaví, kdy se znovu promyslí a srozumitelně ukáže vztah Církve a kultury, která je tak či tak na Církvi závislá, i když Církev dnes ve veřejném prostoru „mlčí“.
Právě proto se dnes bojuje o to, jakou bude mít Církev společenskou roli, právě proto se někteří tak vysilují, aby ukázali, že má být provozovatelkou muzeí, právě proto je tu snaha společenské působení Církve zbagatelizovat a svázat ho s územní samosprávou a lidovou tradicí atd. Vycházím z přesvědčení, že Církev je a bude nositelkou podstatných rolí ve veřejném dění, a co je na tom, že si to dnes nedovedeme představit? Snad již končí období „kroku stranou“, který jistě měl svůj dobrý důvod. Není divu, stejně si nikdo nedovedeme představit, co se bude dít a jak bude za pár let vypadat to, co dnes chápeme zcela samozřejmě jako „stát“, který tu byl „odjakživa“.
Jisté je, že Církev ze své povahy nemůže přitakat zlu, nemůže přitakat klanění se silám atd. Musí trvat na důstojnosti člověka jako obrazu Božího. O to se bude hrát, ne o muzea. Svoboda svědomí otevřela prostor pro další individualizaci cesty, jakou je člověk volán k Bohu tak, že se přitom nemusí zříci své racionality. Oproti všemu pulsujícímu duchovnímu prostoru různých náboženských praktik Východu, proti iracionalitě islámu a uzavřených náboženských systémů a sekt, Církev je a zůstane institucí, racionálně fungujícím celkem. A jsem přesvědčen, že bude nabízet oporu, nabízet, že se může a bude podílet na strukturalizaci veřejného prostoru. Bude ukazovat vládcům (států), že její role je v tom nezastupitelná.
Jako je Církev nazastupitelná pro jednotlivce, není zastupitelná ani pro společnost, organizovanou ve formě států, ani pro tu, která se formuje s nastupujícím úpadkem států.
II. vatikánským koncilem Církev nijak zásadně „nevyklidila pole“. Snad si jen rozvázala ruce k tomu, aby mohla lépe reagovat ve změněných situacích.
Vůbec se nedá říci, že dnes již neplatí nic z toho, co učinilo Evropu Evropou, totiž oddělení a zároveň kooperace světské a duchovní moci. Světská moc přestala „samozřejmě“ kooperovat s Církví – již v období náboženských válek, následná fixace Církve na „katolický stát“ se ukázala jako časově omezená a dlouhodobě neudržitelná. A navíc i podoba státu, jak vyplýval z této duality, se nezadržitelně proměňuje. Je na nás, abychom znovu promysleli téma dvou mocí, resp. zbaveni zátěže minulosti promysleli téma moci obecně.
Do budoucna to bude hodně užitečné.