Problém nekonzistence

Některé mé přátele trápí a nebo až ochromuje „problém nekonzistence“. Na jedné straně mají dětem říkat, že Bůh stvořil svět, a na druhé straně je posílat do škol, kde je učí rozumět světu způsobem, který je pro ně nepřijatelný. Někteří to řeší domácí školou, jiní bojují o ty nejkřiklavější problémy (sexuální výchova atd.), ale většina prostě nechává tento problém ležet ve smyslu „ono to nějak je a taky to nějak bude“. Neudělají další krok, který se nabízí.
Bůh stvořil svět v sedmi dnech a pro věřícího je nesporné, že tato výpověď má smysl. Na druhou stranu je možné rozumět tomu, co je to „česká křídová tabule“ v odkazu na geologické „dějiny Země“ – tedy „mít“ nějaký planetární model, ve kterém se počítá v řádech stamilionů let. Dovedeme to vysvětlit sami sobě a svým dětem? Raduji se ze skořápek mořských živočichů v devonských vápencích, ale odmítám se bavit o „vývoji života“. Je to praktický projev zmíněné nekonzistence myšlení a nebo je možné to udržet?
Domnívám se, že se o nekonzistenci jednat nemusí, pokud jsme dost pozorní a skromní, když formulujeme svoje „názory“ na to, jak se to má s věcmi, jak se to má se světem. Dost často totiž směšujeme neslučitelné, dost často nevíme, co vlastně říkáme.
Na jedné straně máme Písmo, Církev učící a tradici a hodně jasně zformulované to, jak některé VĚCI JSOU. Na druhé straně máme myšlenkové dědictví Evropy s modernismem a především osvícenstvím, které předkládá k věření zcela jiný model toho, jak věci jsou, totiž jak SVĚT FUNGUJE. Neboť v rámci tohoto myšlení svět JE tak, jak funguje, a je jedno, do jaké míry rozumíme tomu, co se „přitom“ DĚJE. A pak tu máme postmoderní intelektuály, kteří říkají, že vlastně ani nejde tak úplně říct, že věci nějak jsou, ani to, jak svět funguje, protože se na to, co se děje, dá nahlížet různě a záleží jen na tom kterém pohledu, paradigmatu a na řeči, ve které se svět UKÁŽE. Věci se přeci vždy jen nějak JEVÍ a nejlepší je podílet se na tom, JAK SE JEVÍ. Vcelku je na toto intelektuální pole vzrušující pohled, překvapivý jako pohled na leguána nebo podmořský záběr korálového útesu. Člověk neustále žasne, jak je Bůh kreativní a lidé namyšlení.
Ten první (tedy náš) model říká, že Bible je napsána tak, jak „měla být napsána“, a že vše v ní je třeba brát vážně, a tradice se zformovala tak, jak se zformovat měla a je jí také třeba brát vážně. A do třetice říká, že nesmíme jen sedět v tom, jak rozumíme světu, ale musíme se ptát a být otevření tomu, co přichází. Už proto, že nevíme dne ani hodiny.
Ten druhý model je vědecký, zastupují ho především učitelky a všichni ti, kdo „ví, jak to je“, protože svět (původně skrytý) je postupně odkrýván a parcelován světlem racionality, měřen, vážen, zapojen do výrobního procesu atd.
Třetí je postmoderní model. Svět „vědy“ se ukázal jako fasáda a klam, to, v čem žijeme, je tak složité a nepřehledné, že se nikdy nemůžeme dobrat konce; nestojíme už hrdě nad světem, nepřehlížíme ho z nějakého výsadního místa. Ti, kdo VÍ, ukazují svět takový, jaký chtějí, stejně se nikdo nemůže zvednout z vlastního horizontu a co tedy můžeme „ovlivnit“, za co máme odpovědnost?
A tahle trojice pohledů je ještě velmi zjednodušené schéma, protože jsme např. vyloučili všechny ty, kdo nevěří, že by se o věcech mohlo mluvit, vypustili jsme všechny, kteří na rozdílů od jiných VÍ, jak to je. Neustále je tu tedy přítomný ještě čtvrtý model světa, totiž zasvěcenecko-iracionální; o tom ,,jak je to se světem“, mohou vědět jen někteří. Osvícenská gnoseologie snadno přejde ke gnosticismu „některých“, nemnohých, osvícených, správně věřících, do poznání zasvěcených. Gnostik jako mohamedán – ani s jedním není rozumné řeči.
Přesto budu hájit tvrzení, že problém nekonzistence je řešitelný, resp. že je umělý. Problém nekonzistence je jen projevem toho, že se z bohatosti stvoření neumíme dostatečně radovat.
Přitom s dostatečnou pokorou se ze stvoření radovat lze: postačí jen nemít titánské ambice a rozumět významu toho, když něco tvrdím. Říkám-li například, že nějaké jednání je špatné, je to jistě mravní soud, který garantuji svou osobní integritou a odkazem na hodnotový rámec křesťanství. Říkám-li, že se rotor elektromotoru točí tak rychle, jak rychle se točí magnetické pole, dostávám se do zcela jiné roviny výroků a zcela jiné roviny toho, jak bude přezkoumávána platnost (pravda) tohoto výroku a obsah pojmů, jako je třeba „asynchronní elektromotor“.
A říkám-li, že Země se točí okolo Slunce, pak dělám chybu, protože míchám jablka a hrušky, protože už dávno všichni mohou vědět, že to je JEN otázka „elegantního“ vztažného systému, a neexistuje žádná definitivní a nezpochybnitelná orientace (a není jí ani „reliktní záření“), která by mě mohla přinutit zvolit si jeden vztažný systém mezi jinými. Nemám žádný důvod říkat, že Země se točí okolo Slunce a nebo naopak, protože vím, že stejně tak je obsažná a pravdivá (a tedy význam nesoucí) výpověď, že slunce vychází a zapadá. V tomhle nemám soudit. Měl bych vědět, že zůstává otázkou, do jaké míry mluvím o Zemi, když modeluji nějaký systém kosmického prostoru, v němž uvažuji mlhoviny, hvězdy, z jichž jednou je Slunce.
A říkám-li, že existuje nějaká konstanta jako „pí“ (v geometrii) nebo Avogadrova konstanta, (ve fyzice), pak je to výrok, který nějak „zakládá“ obraz fyzikálního světa a váže ho k universu jako veškerenstvu stvoření, ve které na jedné straně nalézám konstatace iracionální (např. iracionální číslo) a na druhé straně divně iracionálně racionální předměty zájmu (absolutní nulu). Zase se zcela jinou rovinou platnosti této abstraktní výpovědi. Kdo se v tom má orientovat? Není lepší do toho vůbec nezabředávat?
Zkusme to s jistým zjednodušením.Tvrzení o světě, které mají povahu výpovědí o „fyzikálním světě“, mají povahu vět, které znamenají „takto lze tuto věc myslet“. Vůbec to nejsou výpovědi ve smyslu „takto to je!“, u nichž by bylo možné učinit rovnítko mezi tímto „je“ a „je“, které obsahuje hodnotový soud. Tvrzení, že molekula vody je tvořena atomem kyslíku a dvěma atomy vodíku, je ve své povaze chybné. Chybné v tom, že sugeruje nějakou „obecnou“ platnost. Jistě, něco tato věta vypovídá. Ale jde o jinou platnost, než má např. tvrzení „je správné snažit se žít podle desatera Božích přikázání“. Slova „je tvořena“ v první větě (o molekule) jsou co do obsahu „slabá“, vlastně chybná, vypovídají jen o modelu, o schématu, o tom, co je umožněno jistou míru abstrakce. Vše to, co „víme o světě“ jako fyzikálním předmětu je soubor tvrzení, které lze myslet v rámci systému – nic víc. O povaze světa to může vypovídat mnohé (viz konstanty, „zákony“ atd.), ale jak významné je toto „mnohé“, to nevíme. Hlavně je třeba předpokládat, že se toto „modelové“ porozumění světu prostorových věcí bude i nadále vyvíjet a měnit, učebnice se budou přepisovat a to, co bylo vyhlašováno jako samozřejmé, „vědecky jisté“, se bude předělávat.
Naopak pro to, co „je správné“ budeme mít neustále stejný vzor – rámec, ale budou se proměňovat naše situace, ve kterých se ptáme, budeme stavěni před zcela jiná dilemata v konkrétních případech.
Podceňujeme to, a proto žijeme ve velké deficienci, nedostatečnosti toho, jak myslíme to, co skutečně JE, a to tak, že to zároveň funguje a DĚJE se tak nějak nezávisle na nás.
Ale řeč se nevztahuje jen k tomu, co je tak, že se to děje. Je třeba vnímat širší kontext toho, že člověk žije, a smysl má vše to, co se k jeho životu vztahuje vč. toho, čeho se teprve dožije. Vše to, co mechanicky „funguje“, je nedostatečné, minulé, mrtvé. Vše to, co jenom „je“, aniž by to bylo vztaženo ke stejnému přesahu jako život sám, je beznadějně marné a minulé.
Ale to nesmí vést k relativismu. Tradiční metafyzika může a musí být pro nás východiskem, ale reálná zkušenost s tím, co je to „běh věcí“ (světa), nám ukazuje, že se nejde vracet a že statické představy metafyziků o jednom universálním systému bezrozporných výroků jsou naivní. Je třeba vzít jako fakt, že se neustále musíme potýkat se spoustou výpovědí o světě, které jsou vzájemně rozporné, že se svět jeví jednou tak a podruhé jinak, podle toho, s jakým svědectvím se setkáme, s jakým posláním, otevřeným dějem. Neboť tak, jak je pro každého jednoho z nás připravena naše individuální role a poslání, tak také svět (universum) každému z nás nastavuje trochu jinou tvář. Je důležité vědět, že je to jeden svět, stvořený svět, o kterém Bůh v několika krocích prohlásil: „Je to dobré“. Je to dobré, ale není to jednoduché; jak by ne, když i tento hodnotící Boží výrok nebyl učiněn najednou, sedmý den, ale per partes, na konci každého dne. Je také dobré nezapomínat, že je to svět nějak „pokažený“, dokonce dvakrát (dost často se zapomíná na svět „předpotopní“). Úplně se v tom všem vyznáme až na konci věků.
Tohle vše ještě leckdo odkýve jako neškodnou teologickou spekulaci, ale v reálu se past nekonzistence jeví jako nepřekonatelná proto, že svět se skutečně v jednom pohledu jeví jako „fungující mechanismus“, který nás budoucnosti „zbavuje“. Každodenní fungování světa sugeruje, že učitelky mají pravdu. Žijeme v převaze masivně se prosazující techniky jako formy dosahování cílů. Technika jako by byla magií svého druhu, nabízí se, že přijmeme-li nabízenou redukci světa, dovede nás k cílům… které bychom si vlastně ani neměli dávat. A právě proto je důležité nalézat a vytvářet vyváženou polohu myšlení, abychom rozuměli tomu, co je to stálé, jsoucí, založené – a zároveň rozuměli tomu, co se děje, proměňuje, aniž by to vedlo ke skrytému zbožštění „vývoje“, a byli otevřeni pro to, co teprve přijde.
Nesporně máme „fyzikální svět“ jako předmět, o kterém lze soustavně vypovídat tak, že jednotlivé výpovědi nejsou vzájemně rozporné. Takové výpovědi jsou označovány jako pravdivé, ale je třeba dát pozor, jde o správnost tvrzení co se týče omezeného předmětu zájmu. Mluvíme-li o světě jako o stvoření, je to zcela jiný „předmět zájmu“ a to, co platí o fyzikálním světě, můžeme využít jen omezeně a nepřímo. De facto v reálném jednání maximálně přihlížíme k tomu, co si myslíme o světě jako fyzikálním předmětu, ale základní kontext si většina lidí se „zdravým rozumem“ udržuje „hodnotový“ a „vztahový“. Hodnotový, tedy založený na porozumění světu jako otevřenému prostoru, kde je jednání hodnoceno ve škále dobré a špatné (jde o to žít slušný život), a vztahový, tj. založený na preferencích, které nejsou jen racionálně strukturované (jde o to správně naslouchat Božímu vedení a také druhým). Myslíme, rozhodujeme se a jednáme ve světě, který má budoucnost.
Musíme pojmenovávat problém nekonzistence, ukazovat ho jako past a vyrovnávat se s ním. Pokud ho nebudeme řešit, hrozí, že podlehneme manipulativním psychologickým interpretacím člověka a past nekonzistence „sklapne“. Nekonzistence je prý jen zdáním, je vytvářena mechanismy ustavujícími subjekt – je snadno vysvětlitelná, pokud je člověk skutečně „jen“ produktem vývoje, myslícím zvířetem, které si pro vylepšení prožívaného obrazu světa vytvořilo kolektivní pozitivně (nevědecky) zabarvené myšlenkové formy.