Oslavovat Boha

Zašel jsem na přednášku při příležitosti výročí působení Kněžského bratrstva sv. Pia X. u nás - s neurčitým očekáváním, že se dozvím něco o Piovi X., o cílech Kněžského bratrstva a dalších reáliích, koneckonců co jiného by měl dělat redaktor Trivia, než se zajímat o dění. Přednášející (P. Tomáš.Stritzko) ale vůbec neměl přednášku připravenou, a v jistém smyslu ani o řadě věcí mluvit nechtěl. Vlastně si chtěl tak trochu porozprávět a zavzpomínat se skupinou svých blízkých.
Až v diskusi padla některá jednoznačná tvrzení, vyplývající i tak z dosavadního kontextu: vše bude „v pořádku“, až další papež zakáže „novus ordo“ – zakáže mši v současné podobě v národních jazycích. Z kontextu pak vyplývá, že je to chápáno jako symbolické završení toho, že se „vše“ vrátí „před koncil“. Jiná cesta prostě není, je to jediná cesta k autentické katolicitě. Souběžně s tím zazněla i odpověď na otázku, jak je to se spoluprací nebo alespoň koordinací mezi Bratrstvem Pia X. a Kněžským bratrstvem sv. Petra. Podle přednášejícího nic takového jako kladné vztahy neexistuje – protože prý jde jen o pokus o oslabení bratrstva Pia X., který je beztak držen „pod silnou kontrolou“. Vůbec tedy nejde o samotné slavení mše sv. v předkoncilní podobě, v tom Bratrstvo odmítá s územní strukturou Církve kooperovat, ale o celkové pojetí Církve: Papež a každý biskup má podle přednášejícího autoritu jen tehdy, pokud hlásá autentickou katolicitu, a Bratrstvo je tu jako subjekt, který takovou katolicitu střeží, samozřejmě tu jedinou, předkoncilní.
Jako posluchač jsem byl nejprve trochu zmaten. Jaká tedy vlastně je role papeže, když katolicitu může střežit „kdokoli“? Ale hlavně, jak mám já, nebohý věřící, laik, který spoustě věcí nerozumí, rozpoznat, že papežové jsou heretici a ti, kdo vypadají tak trochu „podivně a nekomunikativně“ jsou strážci katolické tradice a tedy Církve? Církev je pro mne mimo jiné institucí zformovanou nikoli jen v modu kultury, ale v přímé režii Ducha Svatého. Pokus oslabit institucionální roli Církve chápu jako podstatné ohrožení katolicity samé.
Tady je třeba „říznout“ hlouběji.
Ti, kdo se fixují na latinské „provždy“ zformalizované podoby obřadů a forem jednání a vztahů, se dostávají nebezpečně blízko vyznavačům islámu, kteří text nadřazují nad řeč (u Koránu). Liturgický text a samozřejmě i to, co Církev učí, je třeba vždy vykládat a rozumět tomu v řeči – v okamžiku, kdy se toto porozumění rozmlží, je třeba ho doplnit nebo dokonce změnit – promítnout aktuálně srozumitelnou interperetaci do textu, případně text doplnit tak, aby byla vyloučena taková interpretace, která v minulosti nebyla myslitelná (možná), ale ve změněném prostředí jazyka se může „nabízet“.
U textů Písma to bylo vyřešeno již dávno, protože byly „stabilizovány“ ve formě redakce dochovaných textů v původních jazycích a roli „reinterpretace“ hrají překlady do živých jazyků. U liturgických textů jsme se k řešení tohoto problému dostali v šedesátých letech 20. století, ale způsobem, který se dodnes ukazuje jako sporný. Významným zásahem bylo, že se přitom změnila samotná struktura mše sv. Bylo to provedeno na základě rozhodnutí, které nebylo „prověřeno“ v nějakém delším procesu a interakci uvnitř Církve, šlo o rozhodnutí v mnoha ohledech motivované ideologicky (s odkazem na aktuální koncepce dějin, společnosti a kultury atd.). I kdyby komise, která připravovala „novus ordo“, měla jakýkoli mandát od papeže a koncilu a byla jakkoli vybraná, tento postup nebyl dobrý. Vždycky může být vznesena pochybnost, zda a nakolik se zde mohly promítnout osobní a skupinové cíle. Samozřejmě tohle vše je platné v kontextu konstatace, že síly pekelné Církev nepřemohou – a i ta nejtvrdší kritika „novus ordo“ se nedostane dál než jen k tomu, že mnoho podstatných prvků večeře Páně zde je oslabeno, namísto výslovného obsahu jen naznačeno atd. Mše sv. tak, jak je dnes běžně Církví slavena, je nesporně Poslední večeří v tom smyslu, v jakém ji má Církev slavit. Jistě je zcela správné slavit večeři Páně také tak, jako to dělali věřící po staletí, ale už nejde „dělat to přesně tak“ jako oni, minimálně proto, že nejde o jedinou předepsanou formu, jak to dělat.
Můžeme popsat reálný historický jev, od kterého již máme dostatečný odstup – před půl stoletím Církev podlehla aktuálnímu společenskému tlaku a až příliš přijala za své aktuální zvýraznění imanentnosti dějin, podlehla tomu, že sama sebe vnímala v rámci „společenského pohybu“, „kultury“ v širokém slova smyslu. Tato ztráta odstupu a mylná analýza, kterou přijal za své východisko II.vatikánský koncil, se dnes může jevit jako nepochopitelné selhání. Pro nás ale nemá smysl se ptát: „Jak se to mohlo stát?“ a „Kde byli v tu dobu andělé strážní?“, ale máme se ptát: „Co to má znamenat?“. A ještě lépe: „Před jaké výzvy nás to staví?“.
Bratrstvo Pia X. to přijalo jako výzvu k tomu, aby se stalo „nositelem nezkažené tradice“. To je ale velmi těžké břímě a nutně to svého nositele deformuje až do nekomunikativity, až do nesoudnosti. Jistě to v mnoha chvílích mohlo vypadat, že loď se potápí a je třeba nakládat záchranné čluny. Ale dnes už je jasné, že loď se takhle potápět může až do skonání světa, protože to je proces, jehož konce nejde dohlédnout.
Zato pohled na spěšně naložený záchranný člun je v některých ohledech neradostný. Z některých vyjádření během citované přednášky šel strach, strach z toho, jaká je zde absence sebereflexe. Ale není to jen rub ztráty sebereflexe u těch, kdo „budují zářné zítřky“ podle svých liberálních představ uvnitř Církve? Ani jednu z těchto skupin bychom si neměli idealizovat, spíše jde o to, jak s pomocí odkazu na ně ukázat, kudy cesta nevede. Nevede ani přes ty, kdo se chtějí vrátit zpátky před II. vatikánský koncil, ani přes ty, kdo se chtějí vrátit ke II. vatikánskému koncilu jako „svému“ východisku.