Význam skautského slibu

O tom, co jsou skauti, ví kde kdo, ale že skautské hnutí má něco společného s vírou v Boha, ví v ČR asi jen hrstka zasvěcených. A málokdo ví, že tradiční slib, všude jinde než u nás, je ve znění „slibuji Bohu a králi“ nebo „slibuji Bohu a vlasti“.
U nás se už od počátku slibovalo „na svou čest“, současná největší organizace Junák přijala do slibu věrnost „nejvyšší Pravdě a Lásce“, a to stejně jen na nátlak světové skautské organizace. Ale jsou tu jiné, malé organizace, jejichž přístup je odlišný, u nich je zpravidla jednoznačné přitakání tzv. „prvnímu principu“ důležité. Nejde „jen“ o to, aby se Bůh dostal do slibu, to by samo o sobě byl jen formální krok. Považujeme za podstatné, že se o významu a hlavně smyslu slibu začíná mluvit – a nikoli jen v jedné organizaci, ale prakticky mezi všemi skautskými organizacemi, které navzájem dělí např. právě názory na to, zda má být slibováno Bohu, ale především to, zda má být skautská organizace organizací masovou, a nebo výběrovou. To je také klíčové téma, i když se to může někomu zdát podivné. Když byla po druhé světové válce naše skautská organizace vylučována z mezinárodního svazu, byl argument, že se stala organizací masovou, stejně významný, jako že byla pod kontrolou státu.
Skauting tak, jak byl založen, je organizací výběrovou, je jen pro ty, kdo splní náročné podmínky, které spočívají v přijetí řady zásad a praktik, mimo jiné vyjádřených ve skautském slibu a skautském zákonu. Skautské zákony nikdo nemůže vynucovat nějakým silovým aparátem – ale kdo je nepřijme dobrovolně, neměl by být skautem. A tyto zákony nejsou koncipovány jako standardní podmínky, jejichž splnění či nesplnění se dá prokázat na základě nějakého testu nebo znaleckého posudku. Souvisí přímo s morálkou a vírou ve věci, které nás přesahují.
Desatero je sestaveno z pozitivních příkazů – od víry v jednoho Boha a všeho, co s tím souvisí, až po příkaz ctít rodiče, ale vše podstatné je formulováno negativně – ve smyslu nebudeš poškozovat svého bližního a nebudeš dychtit po tom, co ti nepřísluší. Tak je člověku v jednání s druhými otevřen široký prostor svobody, prostor k tomu, aby se ptal na to, jak má jednat, aby se musel tázat, vykládat danou situaci, vybírat mezi řešeními, která nejsou jednoznačná. Skautský zákon je právě v této oblasti formulován pozitivně, protože je nástrojem výchovy a sebevýchovy, v jistém smyslu rozvádí druhou část desatera a říká, jaký je (má být) skaut. Formuluje tedy jakousi maximu – skaut je pravdomluvný, čestný, ale také třeba šetrný (dříve spořivý) atd. Je to model vhodný pro období formace hochů a dívek, kteří mají před sebou jednak jednoduše formulované maximy zákona, a zároveň konkrétní vzory svých vedoucích a těch, kdo jim „na vlastní kůži“ ukazují, že se k takto pojaté maximě dá vztahovat a že člověk sice selhává, ale má schopnost se na svých chybách učit a zlepšovat. A že toto zlepšování má smysl, protože cílem skauta i podle slibu je sloužit sobě, protože povinnost člověka je růst ve smyslu zlepšování svých fyzických i duševních schopností, sloužit druhým, protože povinností člověka je milovat bližního jako sám sebe. A konečně je tu povinnost vůči Bohu, neboť Bůh má pro každého z nás připraven konkrétní úkol, postavil nás do konkrétních podmínek, ve kterých máme svědčit. To ostatně zvýraznil v encyklice Caritas in veritate, Láska v pravdě, i současný papež Benedikt XVI. Věta „Každý nalézá své dobro, když přijme plán, který s ním Bůh má…“ jako by byla proslovena přímo ke skautům – jako odpověď na jejich slib. Je to přeci slib, zavazující ke snaze zachovat si čistotu ducha a individuálně naplňovat svým životem přijaté maximy. To by mělo přinášet v současné době docela jasně rozpoznatelné světlo v převaze zcela jiného myšlení.
Ostatně encyklika Láska v pravdě se tak trochu týkala i diskuse o formulaci slibu – slibovat věrnost nejvyšší Pravdě a Lásce může být ošidné, pokud ztratíme ze zřetele personální charakter takovéhoto vztahu, pokud ztratíme, rozpustíme ono „Ty, Bože“ v každodenním vztahu k takovému „něco“, co nás přesahuje.
Skauting je hnutí, které dává příležitost k tomu, aby byli mladí lidé formování ve specifickém prostředí a specifickou formou – jistě si lze snadno představit, že to není jediná možnost formace a vzdělávání. Na druhou stranu jde o provázaný a osvědčený systém, který umožňuje, že se mladí lidé mohou stávat více odolnými proti vlivům liberálního světa a relativismu, který přenáší pozornost na aktuální výhody a prožitky, snaží se redukovat život na to, co se právě odehrává. Z tohoto ohledu pak je také možné dívat se na spory uvnitř skautského hnutí i uvnitř Junáka jako velké mládežnické organizace.
Značná část oddílů už jen minimálně a nebo vůbec vychází z popsaných mravních a duchovních základů, přijímají model, ve kterém je Junák jednou z variant „volnočasových aktivit“, ustupují tlaku rodičů i dětí atd., na druhou stranu právě v tomto pokleslém prostředí se formují skupiny, které chtějí brát morálku a závazky vyplývající ze slibu vážně. V rámci skautského hnutí tak můžeme jednak najít naprosté pragmatiky, které chtějí hlavně „dostat děti do lesa“, dále ty, kteří se sice snaží vychovávat k hodnotovým postojům, ale jsou ve své povaze relativisté – jde pro ně o to, aby „byl člověk slušný“, ale nevidí důvod, proč slibovat, nechápou význam tohoto aktu. A pak jsou ti, kdo se vracejí ke slibu jako významnému obřadu. Ví, že skautem nemůže být každý, že jde o rozhodnutí, které zároveň uzavírá pro daného mladého člověka řadu jiných „možných“ cest. Považujeme ale za důležité, aby se tato klíčová věc stala jasně formulovaným tématem.
Skauting bez slibu a bez principů odvozených od křesťanství ztrácí nutně svoji identitu, stává se masovým hnutím, ve kterém jde o trávení volného času, je sofistikovanou mimoškolní družinou, kam lze odkládat děti, jedním z těch subjektů, které nabízejí jako svůj produkt kulturní a výchovné programy, samozřejmě standardizované, korektní.
Slib ze své povahy vytváří nějaký závazek - ale ne závazek, který může vynucovat někdo druhý, někdo z vnějšku – je to závazek, který má vnitřní význam. Jsme přesvědčeni, že má smysl, protože to, co je naším vnitřním životem, není něčím „svévolným“, něčím průběžně se proměňujícím, něčím „jen naším“, co ovládáme, co je beznadějně odděleno od světa. Ten kdo bere slib vážně bere vážně také svoji jednotu v čase, včetně jednoty vnitřního života. Jen tam, kde lze hřešit i myšlením lze také slibovat, jen tam, kde je to, co se odehrává v našem myšlení „skutečné“, lze brát vážně i snahu o čistotu myšlení. V tomto smyslu by bylo možná dobré, aby se nad slibem, podobným skautskému, zamysleli i ti, kdo pociťují krizi své katolické identity, kdo se v každodennosti stávají spíše jen příznivci katolicismu než skutečnými katolíky. Třeba takhle:
Slibuji Bohu a těm, se kterými žiji
že se budu snažil naslouchat Božímu hlasu a hledat Boží vedení
že budu hotov pomáhat bližním, tedy budu se snažit rozpoznat situace, kde je moje pomoc potřebná
a že se budu snažit nepodléhat světu, který vytváří dojem, že na mém myšlení a jednání nezáleží.