Také Trivium čte Bibli

Většinou čtu „v Bibli“ – když se chci na něco podívat, když něco hledám - a ještě, sporadicky, když nechci dělat nic z toho, co je aktuálně potřeba, těkám a „jen tak“ otevřu text Písma a „začtu se“. Číst Bibli tak, jak jsme zvyklí číst, jako román, noviny nebo nějaký návod k upotřebení – to vlastně tak úplně nejde, neumíme to. Leckoho to svádí k tvrzení, že Bibli je možné studovat – ale číst? Mohu číst Bibli tak, abych přitom nepromýšlel souvislosti, neprováděl laickou exegezi a jen vnímal text? Jak ho mám vnímat?
S předsevzetím, že budu číst pravidelně a soustavně jsem začal u Genesis 1–3 – tedy u textů, které jsem již procházel opakovaně – a stejně jsem se neubránil interpretaci, aktuálnímu výkladu nových „vhledů“ do souvislostí mého života. Co to vlastně znamená číst? Položil jsem si otázku, kterou již znám z breviáře. Čtu ranní chvály nebo se „je“ modlím? Oboje. Někdy víc čtu, jindy se víc modlím. A někdy se při čtení, inspirován, zamyslím, i když se po mnoha letech vlastně nedozvídám „nic nového“. Když čtu, je to nějaký způsob prožívání významu – ale ne jen významu slov, dotýkám se skrze slova něčeho, co si žádá o porozumění. V románu porozumění příběhu a hrdinům, kteří zde vystupují, v novinách rozumění zpráv o tom, co se aktuálně děje a komentářům těch, kdo ukazují souvislosti dění… a když čtu „Slovo Boží“?

Čtení má jistě svůj nepopiratelný význam v tom, že se seznámím s obsahem. To znamená, že vím „o čem to je“, přenáším si význam z textu do svého myšlení, ale jen v obecných rysech. Mám-li po přečtení sám vyjádřit toto „o čem to je“, dostávám se do velkých obtíží. Dalším nepopiratelným významem je, že čtené slovo je vysloveno – zpřítomní se ve světě v podobě znějícího hlasu. To nesmíme podceňovat - reálné vyslovení je nenahraditelné, dnes tomu sice příliš nerozumíme ale dokladem toho je, že s reálným vyslovením jsou spojeny všechny svátosti. A čtení je také spojeno s exegezí – výkladem. Dobrým příkladem toho mohou být současné knihy Benedikta XVI. Ale je tu ještě něco, celá škála toho, jak si při čtení osvojuji to, co mě v textu právě oslovuje, co na mě v textu právě promlouvá, co právě otevírá významy toho, čím žiji, o čem přemýšlím. Čtení je v jistém smyslu dialogem, zvláště čtení Božího slova. Nejde tedy „jen“ o to znát obsah, nejde „jen“ o to, aby slovo zaznělo a příslušná autorita vyložila (s dostatečnou pokorou a znalostí souvislostí) obsah přečteného.

Čtení Písma má význam aktuální a osobní – pokud si zachováváme potřebnou otevřenost, je způsobem modlitby, formou našeho dialogu s Bohem a skrze čtené k nám Bůh promlouvá – tak, že se nám vyjasňují některé naše otázky a naopak problematizují některé naše jistoty.
V tomto smyslu je také možné reflektovat čtené – nikoli tak, že bychom se pokoušeli o obecný výklad toho „co v textu je“, ale tak, že můžeme svědčit o tom, v čem nás text oslovil, co nám ukázal, „jak se nás dotkl“. To vše je třeba provádět s velkou pokorou, tak, aby se předmětem takového výkladu nestaly naše vlastní ambice nebo sebepotvrzující klišé a zaznělo to, co je slabé, před čím je třeba se dostatečně ztišit.

O prvních třech kapitolách Genesis psal a nebo alespoň mluvil asi každý – píše se tu o zásadní záhadě – o počátku. Ani bychom nemuseli být indoktrinováni moderní vědou a velkým třeskem a stejně by ani nejpovrchnějšímu čtenáři nemohlo uniknout, že jde o texty dva, od sebe odlišné a vzájemně nekompatibilní. Při vědomí, že jde o Slovo Boží, nemůžeme pochybovat o tom, že jde o rozpornost zdánlivou – pomůže nám přitom vědomí, že myšlení Boží není myšlení naše? A nebo je to tak trochu i o našem myšlení?

Při dnešním čtení jsem si ostře uvědomoval, že Gen 1 až 2.4 je popisem, který by se dal nazvat „objektivní“, „fyzikální“, a následující text je příběhem, je ve své povaze kulturní. To je téma, kterým se zabývám, vedlo mě to k jasnému konstatování:
Obecná výpověď je důležitá, bez ní nelze cokoli sdílet s druhými. Ale příběh je také důležitý, protože bez něj bychom neměli co sdílet.

Hned to svádí k k dalšímu výkladu: K tomu obecnému patří, že je to dobré, k příběhu patří fakt „pokažení“ dobrého a tedy také budoucnost plná bolesti, s níž bude žena rodit děti, a oba i s mužem budou v potu tváře dobývat svůj chléb… je dobré toto vše rozvíjet, ale to už nesouvisí se čtením a měli bychom to nechat na později. Neoslovil nás text při čtení ještě něčím jiným, než tím, co se nabízí našemu racionálnímu uvažování?
To, co jsem teď četl a co jsem si nikdy neuvědomil, je, že už v tomto textu se vyskytuje zlato, prostě se dozvídáme že se nachází v jednom zemském okrsku (Gen 2, 11-12), je to jen jednotlivina, součást popisu míst, kde se příběh odehrává. Je zmiňována jeho „čistota“, nic víc a v celém klíčovém (zakládajícím) příběhu nemá žádnou roli.
Co to má pro mne znamenat? Nevím. Ale třeba se to někdy dozvím, říkám si, pokud to nezapomenu. Hned mě napadá, že si člověk má shromažďovat poklady v nebi, ale takovéhle „nápady“ bývají zpravidla to nejhloupější, čím se má člověk nechat vést, resp. čím se má nechat svádět na nepravé cesty, totiž tam, kde „ví, jak to je“.

Ale právě v tomto „pátrání po skrytém“ se mi to ukázalo, objevilo. Už to mám! Není důležitý jen příběh, ale také místo, kde se odehrává, místo dává realitu věcem! Čisté zlato na mne jen zablesklo z popisu čtyř řek a zemí mezi nimi, z popisu, který jsem zvyklý „přeskakovat“, nevěnovat mu pozornost. Je to celé třeba formulovat jinak:
Obecná výpověď o světě je důležitá, bez ní nelze cokoli sdílet s druhými. Ale příběh je důležitý a místo kde se odehrává je také důležité, protože bez příběhu a místa, kde se odehrává, bychom neměli co sdílet. Nerozuměli bychom světu, věcem ani příběhu.

A ještě něco jsem si uvědomil, že jsem nepřestal číst včas. Že jsem se sice letmo pomodlil před začátkem čtení, ale už ne poté, kdy jsem přestal číst s hlavou plnou myšlenek běžících na všechny strany. Příště (zítra) to snad bude lepší.
Bože, dej mi moudrost srdce, trpělivost a schopnost naslouchat.