Revue Trivium

Trivium začínalo s jasným redakčním záměrem a z přetlaku textů, které si podobnou platformu žádaly, na počátku však ještě s optimistickou představou, že se podaří získat další spolupracovníky a část prostoru je možné nabízet na reálnou diskusi. Podobná „středová“ platforma umožňující otevřenou diskusi v tu dobu neexistovala a podle všeho neexistuje dodnes, i když pozitivem je, že již existuje řada platforem, které nejsou ve své povaze „extrémní“ – ať již ve smyslu liberálním nebo tradicionalistickém. Přes pokusy získat další autory se ale Trivium stalo platformou „jednolitou“– a jen záměrné střídání stylů a široká škála témat.může zachraňovat čtenářský zájem, svěžest celku.
Vlastní diskuse tu ale chybí, zejména rozhovory a obhajoby odlišných stanovisek. To, že si autor bere jako sparingpartnery autory některých publikací (většinou nejde o standardní kritiky knih), může sice vytvářet náznaky diskusního prostředí, ale skutečnou polemiku to nenahradí. Polehčující okolností budiž, že z textu zejména prvních pěti čísel vysvítá snaha různé osobnosti do diskuse na stránkách Trivia vtáhnout, tato snaha ale postupně slábne a již na konci druhého roku je Revue Trivium zformována jako časopis autorský, svůj prostor přestává nabízet nějak okázale.
V kontextu deseti čísel je možné sledovat některé formy a motivy, které se opakují: kritika vázanosti „české teologické školy“ na náhodnou dějinnou konstelaci a na druhé straně kritika tomistických východisek, jak se projevují u různých autorů, nejen v Distanci; snaha vtáhnout do diskuse autory časopisu Te Deum a na druhé straně autory časopisu Salve – na obou stranách v podstatě neúspěšná atd. A je tu řada „vlastních“ témat, zejména vlastní pojetí kultury jako oblasti jednání a vztahů, ve kterých je možné mluvit o pravdivosti jen pozičně, netomistická a nearistotelská metafyzika v pozadí některých kritik i ve vlastních článcích, odpor proti post-hegelovské sociologii atd. Není divu, že se na stránkách Trivia dá sledovat, jak se tyto motivy „proměňují“ a nabírají pevnější tvary.
Zásadní zlom v míře čtenářského zájmu přinesly články o Dopisu varhaníků - dění okolo něj vůbec přispělo k formovaní „středové čtenářské obce“. Na podobě Trivia se ale tato změna příliš nepromítla. V tu dobu už se prosadil autorský poněkud solitérní přístup, charakterizovaný článkem „Chvála disentu“. Ostatně samizdatový původ se ani po desetiletích nezapře např. ve způsobu hodnocení Teologických textů, v odkazech na dobové reálie (Třicet let na jedné noze) atd.
A v tomto místě je třeba opustit střízlivý analytický přístup. Trivium se vyprofilovalo – v tom, že se dá psát o čemkoli a zachovat si přitom samozřejmost katolického myšlení, neuhýbat před světem ani před autoritami a tradicí, že je možné žít kreativně v tom, co je aktuální. Samozřejmě že se to daří více či méně a že výsledný obraz nikdy není úplný. Triviu se např. dá vytknout, že vymezení se vůči tomistickému přístupu je přesnější a založené i filosofujícími úvahami, zatímco vymezení se vůči liberalismu a mocenské manipulaci je více kulturní, založené pocitově atd. Ale to jsou postřehy, které mohou být základem, až když je někdo za sebe a autenticky otevře. Redakčním záměrem je tu říkat to, co je podstatné – nikoli aplikovat nějaký myšlenkový postup a východiska na to či ono „společenské“ téma.
Píše-li se např. v Triviu o semináři „Slibuji na svou čest“, pak nikoli proto, aby seznamovalo se zajímavým tématem, ale aby téma slibu ukázalo tak, jak být ukázáno má, v souvislostech, které otevírají nějaký podstatný vhled. Píše-li se zde o tom (opakovaně), že „Bůh má pro každého připraven svůj plán, který je dobrý“, pak to autor vztahuje i na sebe sama. A píše-li se zde občas něco z čiré radosti, pak proto, že radost je dobrá.
Po třech letech, po deseti číslech, po sedmdesáti článcích, tedy jinými slovy za devatero horami a devatero řekami, se redaktor (a autor) Trivia dočkal několika nabídek – nikoli však na spolupráci v rámci Trivia, ale na to, aby pro svoje texty využil i jiné existující platformy. To si vyžaduje hlubší zamyšlení: je jeho potenciál tak velký, že by se měl přelít jako kaše v pohádce „hrnečku vař“ i do jiných nádob? Je jistě možné argumentovat, že je „jinde“ možné najít odlišný okruh čtenářů a posluchačů, těch, kdo si Revue Trivium nikdy neotevřou. Ale kde je psáno, že právě na tyto čtenáře („cílové skupiny“) se má autor obracet? Přílišná ambice říkat lidem, jak je to se světem, vždy budí podezření, a hlavně – vždy vede k zplošťování. Ona jistá míra „triviální bezohlednosti vůči čtenáři“ má svoje výhody. Obrazně řečeno: „Ano – přijdu občas na návštěvu, ale přijměte také vy pozvání moje!“.