Studijní den I.

Nejvýznamnější takovou věc v několika větách v diskusi načrtl Jiří Hodina. V jasném, syntetickém diskusním příspěvku ukázal, jak byla liturgická hudba i duchovní hudba vůbec podstatně vázána na vztah latiny, vyslovované, zpívané latiny k hudbě, tedy ke zpěvu, rytmickému i melodickému postupu při vyslovování textu. Právě proto je v textech magisteria vždy znovu opakován chorál jako vzor. Po koncilu a následném převodu mše sv. do národních jazyků pak bylo pro nás jedním z největších úkolů převést tohoto bohatství vazeb mezi znějící řečí (latinou) a hudbou do nové podoby, do forem, které nyní katolická církev začala prezentovat v národních jazycích. A tento úkol stále trvá – je třeba stále obnovovat a podržet porozumění tomuto bohatství (tedy provozovat starou duchovní hudbu s latinskými texty) a postupně tyto hodnoty přenášet, aktualizovat do běžně používané řeči. V tomto kontextu byl Hodinou identifikován základní problém, problém jazyka, se kterým se potýkáme, a který je daleko hlubší než nějaký potenciální „spor o kytary“.
Hodina však alespoň v náznaku upozornil ještě na jednu věc. Již od počátku 20. století s nástupem jazzu a POPULÁRNÍ HUDBY, ale hlavně pak od šedesátých let s nástupem rockové hudby všech směrů, se prosazuje úplně jiný model, který sleduje převažující vazbu hudby k anglickému textu, chápanému jako individuální vyjádření autentického okamžiku prožívání, s velkou vazbou na osobu interpreta. Máme tedy před sebou dva konkurenční modely vztahu hudba-řeč. Protože v hudbě je vždy podstatná její vazba na slovo, je náš úkol týkající se duchovní hudby a přenesení jejích hodnot z latiny v napětí (nebo konfliktu) s reálnými procesy, kdy se kulturně prosazuje „světská“ hudba. Je to hudba vázaná na řeč (její formu i obsah) zcela jinak, nesená především angličtinou a individuálním projevem interpreta. Pokud tento rámec nepopíšeme a neporozumíme jeho konkrétním podobám, nejsme schopni dostat se v porozumění vlastnímu obsahu, materii sporů, probíhajícím o povahu duchovní hudby, dostatečně hluboko, abychom vůbec mohli ukázat na reálné kroky, které je třeba udělat a které je také možné udělat.
V dalším se pokusíme tento Hodinův vklad do diskuse rozvést.
To, o co tu jde, není jen projev staromilství, který se dostává do protikladu s těmi, kdo jsou „praktici“ – jde o to, zda máme vztah k bohatství, které jsme zdědili, a o to, zdali jsme schopni mu porozumět, ocenit ho a něco z něj přetlumočit do nových forem. Hudba, proti které se po Boleslavi zvedla tak velká vlna odporu, není především „hraná na kytary“, je postavená na jiném vztahu jazyka a hudebního vyjádření, na jiné hudební tradici slova a hudby. Tady nejde dojít k „uhlazení sporu“ a každé uhlazení bude jen marně zavírat ránu, která potřebuje pročistit.
Důležité je, že tento problém nejsou s to popsat hudební teoretici, a všeobecně účastníky akceptované závěry studijného dne tak nic neřeší. Má se dát víc prostoru hudebním odborníkům? Jako kritik jsem se mohl jen pousmát. Hudební odborníci jsou přeci na obou stranách sporu a oba tábory tak mají dojem, že „jim bylo dáno za pravdu“ – a ti, kdo jsou skeptici, pak vidí, že se v podstatě „nic nestalo“. Hudební teoretici přeci zpravidla nejsou schopni popsat právě to podstatné, totiž vazbu hudby na znějící slovo, která je tak jasná právě u gregoriánského chorálu a raných polyfonií. Obhájci „tradiční hudby“ popisují ty či ony „nízkosti“ spojené s nevhodnými hudebními styly, například trivialitu dominanty a subdominanty při harmonizaci - ta však sama o sobě nic „hudebně nízkého“ nemusí znamenat, a tak se z tohoto „odborného sporu“ nedá vybřednout.
Ano – je třeba kultivovat – ale zcela konkrétně, totiž tak, abychom stále lépe rozuměli bohatství toho, co vzniklo v evropské tradici – totiž vážné hudbě, která se postupně osamostatňovala od znějícího hlasu, až se jednotlivé skladby stále více stávaly samostatnou hudební paralelou k podstatným slovním vyjádřením. To zde již nezaznělo.
Samozřejmě že je třeba se přinejmenším stejně věnovat též analýze hudby nové, jiné, která vychází z jiného pojetí textu a jiného pojetí znění – i zde je vazba hudby na slovo velmi silná, ale vychází se zde ze zcela jiných zdrojů. Především je třeba si uvědomit, že populární hudba vyrostla z historicky první „postmoderní situace“, která nastala poté, co „skončily dějiny“, v procesu emancipace hudby od slova, po jakémsi završení tohoto procesu u vídeňských klasiků. Populární hudbě nelze rozumět bez reflexe tohoto stavu, který přinesl první velkou kulturní relativizaci ještě v době, kdy mezi sebou např. v malířství a literatuře „ o budoucnost“ zápasily různé „školy“, směry, tedy kdy v jiných oblastech umění vznikaly pokusy o ustavení jednotného výrazového jazyka a jednotné významové interpretace.
Druhá podstatná rovina, která již je celkem běžně reflektovaná, je významný nástrojový posun a posun ve vnímání zvuků v souvislosti se schopností zesilovat a modulovat zvuk (původně elektronkovými) zesilovači. Tohle vše v první vlně obeplulo s anglicky zpívaným jazzem svět – a v šedesátých a sedmdesátých letech ho to pak zaplavilo ve škále od countrybeatu po hardrock a od jazzu až k reggae. Nic z toho se ale neváže na řeč, která by měla závaznou formu, podstatnou se zde stává imaginace a prožívání. To samo o sobě není nic špatného, ale je třeba si uvědomit, že tu máme před sebou plynoucí řeč imaginace, která může vytvářet pozadí podobné zvukové tapetě stejně tak, jako vyhraněně sdělovat obsahy v protestsongu, stejně tak jako rozpouštět individualitu posluchačů v opakováních rytmicky destruktivních forem i obsahů a nebo být záměrným nositelem zla a agresivity v textu i formě.
Zjednodušené shrnutí? Máme tu před sebou konkurenční modely, jeden ve svém těžišti představuje řád a bohatství tradice, vyplývá z něj pro nás úkol zachovat a přetlumočit do současné doby co nejvíce z tohoto bohatství, a v druhém těžišti zde máme pulsující a autenticky doléhající projevy imaginace, jsme zde postaveni před úkol rozlišování duchů, před obrovskou spoustu intelektuální práce s analýzou a výkladem této kulturní skutečnosti. Bagatelizovat tento problém tím, že to je hudba „subkultury mladých“, je nejen hloupý projev ignorantství, ale je to i nebezpečné.
Moderní hudba je tu a zcela jistě je možné ji využívat též pro přenos duchovních obsahů – už na první pohled ale bude docela podstatné, že to lépe půjde ve vazbě hudba-slovo především tam, kde se jedná o obsahy individuální (písničkářské). Problém se zvětšuje tam, kde se u populární hudby předpokládá působení „masové“. To je v této hudbě už vždy nějakou formou manipulací s davem, podstatný tu není společný obsah, ale funkčnost forem směřujících k vytvoření, navození nějakého kolektivního psychického stavu. Tady nám zase nepomohou hudební teoretici, protože tu jde opět o vazbu na slovo – zde spíše o vazbu hudby na prázdné obsahy v „účinných“ formách.
Mnoho lidí se vyjádřilo, že na celé Boleslavi jim nejvíc vadil frontman kapely Credens – a hledalo pro to důvod v jeho brýlích, stylizaci apod. Ale je to jen intuitivní vyjádření toho podstatného - frontman je v takovémto modelu subjektem, který ztělesňuje to podstatné, v čem se mají všichni přítomní identifikovat a v čem se mají „rozpustit“, potlačit, zapomenout svoji identitu – frontman je v této poloze symbolickou individuací osobního rozředění kolektivně prožívané skutečnosti. Lhostejno, že zpívá o tom, co zpívá. Dělá se z něj husí kůži těm, kdo se takto manipulovat nedají.
Na základě tohoto jednoho drobného příspěvku a našeho vlastního vkladu na něj se odkazujícího si tedy dovolíme navrhnout zcela jiné závěry, než k jakým po celou dobu smířlivě a poněkud resignovaně směřoval „studijní den“.
I. Je třeba kultivace – ve smyslu hudebních hodnot, a ty jsou dány tradicí vazby hudby a slova především v liturgické, ale i další duchovní hudbě. V tom smyslu je třeba zcela přehodnotit přístup mnoha současných aktérů k latině. Vůbec nejde o to, že by se latina měla vrátit jako jediná řeč Církve – ale je nutné vidět, že univerzalita latiny je jedním z klíčů k bohatství, které jsme zdědili a které máme povinnost uchovávat a aktualizovat. Mimo jiné k bohatství hudebnímu.
II. Je třeba zcela nové analýzy současné hudby, která vychází z jiných zdrojů, je třeba si pokládat zásadní otázky, které se týkají především povahy imaginace, vztahu individuality a jejího prožívání k imaginaci – právě tyto otázky totiž úzce souvisí s provozováním populární hudby. Nebudeme-li se v toto tématu orientovat, jsme jako slepci, kteří se pouštějí do zcela neznámého terénu již v tom okamžiku, když používají tuto hudbu k přenášení duchovních obsahů (jako duchovní hudbu), tím spíše pokud připustíme, aby něco takového zaznívalo při liturgii, zejména celebrované pro velká shromáždění.