Primát pastorace a Skutky apoštolů

Moderní duchovní dějiny podle Putny spočívají v překonávání základního vnitřního sporu v Církvi. Církev přirovnává ke ghettu a jednotlivé názorové proudy uvnitř Církve pak identifikuje podle toho, zda toto „ghetto“ 1) vytvářejí, 2) uzavírají a opevňují 3) Církev z něho osvobozují, otevírají ji světu. Putna přitom dělá jen to, co mnozí jiní: dívá se na Církev očima světa, jako na něco „ve světě“, na instituci, která se snaží od světa odlišit, před světem uzavřít. V očích Putny a moderních liberálů ale toto „ve světě“ znamená něco zcela jiného, než „ve světě“, ve kterém začali konat svoje skutky apoštolové. Apoštolové totiž nezkoumali, jak se to či ono jeví v očích světa, ba dokonce ani nezkoumali, jak se to či ono jeví v očích etablované duchovní moci tehdejšího Izraele, v očích těch, kdo „věděli, jak je to se světem“. Rozuměli tomu, že jsou do světa „posláni“. Měli v něm jednat. Mýlili se snad?
Víra bez skutků jest mrtva, píše apoštol Jakub, a máme-li pochyby, jak se světem, tak se o podobě našich aktivit Církve ve světě a především „pastorace“ můžeme poučit ze Skutků a Epištol.
Proč zrovna Skutky, ptají se ti či oni, dnes jsme jinde než apoštolové, nejlepší je přeci konat s pokorou svou každodenní práci, neprovokovat, nevzbuzovat pohoršení, konflikty. Žít se světem v i se všemi kolem ve vzájemném respektu a pokoji. Ale je to možné? V čem jsme jinde, jiní? Jak bych jako letopisec popsal „skutky představitelů apoštolské církve za posledních 50 let“? S jistotou mohu říci, že bych zvolil jiné východisko, než jaké používá Putna.
Moje nejoblíbenější místo Skutků je příběh o manželské dvojici, která prodala pole (5, 1 – 11). Apoštolům ale přinesli jen část peněz s tím, „že jsou to peníze za pole“. Ale byl to jen „ZBYTEK“ peněz. Petr pak (u ženy) otázku jednoznačně vyhrotí tak, aby muselo zaznít ano – ne, a pak, parafrázuji: vyřešte si svůj vztah ke světu dřív, než začnete skládat účty Církvi. Protože vztah mezi Církví a světem nelze beztrestně založit na polovičatosti a podvodu. Chcete zůstat „ve světě“? Nikdo vás k ničemu nenutí, zůstaňte. Ale vy chcete ve světě zůstat a jen jednou nohou šlápnout do nejistoty, kterou cítíte ve Víře: nepokoušejte Ducha Páně. Proč vytváříte „dojem“ a falešné představy o tom, s čím si člověk nemá vůbec důvod zahrávat? Proč se domlouváte na polovičatostech? Proč se na Církev díváte z pozice světa?
Zemřete.
Je to drsné, ale není to žádné podobenství, jde o reálný obraz. Na všechny, kdo to viděli a dozvěděli se to, padla velká bázeň. To jsou Skutky: Apoštolové nečekali, že budou mít na růžích ustláno, brzy se dostanou před Veleradu a dají je zmrskat, blíží se okamžik Štěpánovy mučednické smrti – ale ještě předtím, dřív, zemřeli ti, kdo chtěli pro Církev vyhradit ze (svého) světa jen „něco“.
Putna se zásadně mýlí a s ním všichni, kdo chápou Církev jako něco ze světa. Církev není ghetto, místo, které by svět vyhradil těm, kdo jsou jiní, do kterého by svět vykázal křesťany, které by jako místo svého života a působení křesťané přijali. A, mimo jiné, ghetto také není ta část světa, kde by se někdo „uzavíral sám“. To je úplné nepochopení nebo záměrné zkreslení jednak toho, co ghetto ve skutečnosti je, jednak se to zcela míjí s postavením Církve ve světě. Mezi Církví a světem vede hranice. A ta hranice se týká se každého člověka – tak, jako Ananiáše a Safíry, oněch manželů ze Skutků apoštolů. Jde tu o to, jak vyložit Ježíšovo „co je císařovo císaři“, jak interpretovat, že co je světa, patří světu. Církev nenutí nikoho, aby se světa vzdal. Ale vše, co člověk udělá ve vztahu k Církvi by mělo být „celé“. Mezi Církví a světem vede hranice, a ta hranice je postavena tak, že neumožňuje kompromisy. Není pro každého stejná, nejde každému jednomu zvenku předepsat, ale v něčem přeci stejná je - Vyžaduje skutky.
Dnes se hodně mluví o pastoraci a zejména pastorací „ŘEČÍ SVĚTA“, PASTORACÍ „PRO UŠI SVĚTA“. Skoro to vypadá, jako bychom měli se světem nacházet kompromisy. Skutky apoštolů nám ukazují něco jiného. Nemusíme se starat, co říkat tváří v tvář světské moci – jako Štěpán. Nemusíme si dělat starosti s tím, co se kde mimo Církev děje na duchovním poli – jako nebylo třeba brát příliš vážně Šimona kouzelníka. Nemusíme se starat o to, abychom mluvili řečí světa, protože Bůh může kdykoli z největšího nepřítele Církve učinit „Pavla“, zaníceného hlasatele evangelia. Nemusíme přikládat tak velký důraz na misii, její nástroje a řeč – protože jako Filip pak Církev pokřtí ty, kdo sice slovu jak bylo hlásáno nerozuměli, ale stačil jeden okamžik aby se jim otevřely oči.
Při tom všem je podstatné to, s čím Skutky téměř začínají – jednejte, ale nedělejte polovičatosti, to se vám zcela jistě vymstí.
Putna a všichni ti, kdo vidí Církev ze světa, zvenku, se zásadně mýlí nebo záměrně klamou: Církev je ve světě, aniž by ji však svět jakkoli přesahoval nebo převyšoval. Je od světa oddělena, ale nejsou to hranice ghetta, a je oddělena tak, že tuto hranici nikdo ze své pozice nemůže konkrétně ukázat. A mimo jiné i proto tomu, co se v Církvi odehrává, nejde rozumět ve světle světa.
Není a nemůže být cílem Církve se ve světě „emancipovat“ a nelze a nemůže být cílem pro Církev „mluvit řečí světa“, splynout v plodném dialogu…(!) Je to směšné. Hranice mezi světem Církví nepominou. Církev je ve světě tak, jako byl ve světě Ježíš – tedy v jistém smyslu je také světu vydaná – ale je třeba ptát se, co to znamená. Co to znamená pro apoštoly, pruty vymrskané, pro Štěpána, který dal svůj život, ale také co znamená po ty, kdo se snaží postavit „tak napůl“, jako ti dva, kteří lhali a zemřeli. Co to znamená pro nás, a pro naši naději, která plyne z víry, a co to znamená pro pastoraci.