Mimoekonomické předpoklady fungování trhu

Zajímavé bylo, že se L. Mlčoch ve své přednášce opakovaně odkazoval na Benedikta XVI. a encykliku Caritas in veritate. Tedy bylo to zajímavé pro nás, neboť Mlčoch postupuje úplně jinak, než jak to dělá Trivium 3/2009, všímá si úplně jiných témat a zcela jinam klade akcenty.

Jeho přednáška víceméně jen obkroužila základní téma setkání Opus Bonum, dotkla se Hayekovy skepse vůči náboženství, evangelíků a Tomáše Ježka jako hayekovského ekonoma, Webera, který interpretoval před 120 lety vztah protestantské etiky a vzniku kapitalismu atd. Když ale pak L. Mlčoch mluví o logice své argumentace, odkazuje se na konstituci Radost a naděje: vědecká práce prováděná podle mravních zásad nebude nikdy ve skutečném rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, ten je, třeba i nevědomky, jakoby veden Bohem.

A tady se můžeme zastavit. Jde tu o založení vědy, ale Mlčoch z toho zároveň odvodí ukázání směru; podle Mlčocha se máme vydat po stopách Hayekových i přesto, že považoval náboženství „jen“ za užitečnou pověru.
Domnívám se, že citace z konstituce Radost a naděje je příznačná a s jistým odstupem ilustruje dobu 60. let s jejím optimismem: tato citace ale také ukazuje, že optimistický duch je věc jedna, a reálný přístup věc druhá. Co zde totiž čteme? Vědecká práce se přeci ve svých výsledcích samozřejmě téměř vždy bude jevit jako rozporná s tím, co je předmětem víry (pro jistotu zopakujme, že tu jde o to, co Církev věří a co Církev učí). O tom není pochyb. Citovaná věta nám říká jen to, že to nebude rozpor skutečný – tedy takový, který by umožnil postavit výrok vyplývající z vědeckého poznání proti nároku víry. Jediný problém je, že nikde nikdo neslibuje, že budeme vždy a za všech okolností schopni vytvořit správný „přechodový modul“. Ten totiž potřebujeme, abychom mohli dojít k optimistické bezrozpornosti naivních smiřovačů vědy a víry. Vždyť naše vědecké myšlení je deformované náhodně převzatými východisky, nesprávně zvolenými axiomy, špatně formulovanými hodnotovými rámci… atd.

Podívejme se na to ještě podrobněji vzhledem ke konkrétním tezím, se kterými Mlčoch pracuje: jde mu o založení trhu, podmínky a předpoklady fungování demokracie a právního státu. To vše předpokládá nějaký hodnotový rámec, důvěru, náboženskou tradici. Jako nejsnazší cesta, jak tohle vše provázat, se Mlčochovi jeví navázat na Hayeka jen s tím, že křesťanství na rozdíl od něj „vezmeme vážně“. Tak jednoduché to ale není. Domnívám se, že při přemýšlení o tom, co dnes chápeme jako společenské a ekonomické mechanismy a mechanismy moci, je třeba v myšlení jít k daleko hlouběji založeným základům, přičemž se musíme kriticky vyrovnat jak s Hayekem, tak s Weberem. A navíc musíme provést úplně novou analýzu současné manipulativní moci provázaného trhu –státu – společenských elit, dematerializovaného světa atd. Ano – věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. Ale Bůh nám dal schopnost pojmenovávat věci světa a proměňovat je svým jednáním do podoby, která je průmětem našeho mýlení se, našeho vzdálení se od Boha. Svět, jak ho aktuálně vidíme, je obrazem světa bez Boha, obrazem světa, ve kterém si i mnozí v rámci Církve do středu všeho postavili sebe a svoje místo v dějinách (aktuální dějinný pohled na to co je správné nadřadili nad cokoli jiného).

Mohlo by totiž zapadnout, že v citovaném textu se mluví o pokoře a tajemství – ano, druhá část citovaného textu je zásadní. Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, … To, před čím stojíme, není nějaký nám bezproblémově přístupný „svět“, tedy svět jako předmět přírodovědy a dnes i společenských věd. Stojíme před tajemstvím. Ne že bychom se u toho měli zaleknout další myšlenkové práce.
Ale nemůžeme se do ní pustit bez rozmyslu, bez opory, bezradně. I přes to, že jsme ponořeni do všech důsledků selhání předchozích generací i selhání svých, máme možnost nechat se vést rozumem, protože je to Bůh, který nám dal tento nástroj a tam, kde ho dostatečně očistíme od svých vlastních žádostí, tam můžeme doufat, že nás povede ke světlu. A tady lze navázat na Benedikta XVI. a encykliku Caritas in veritate.
Tady lze ukázat, že v tom všem, co nás přesahuje, můžeme spoléhat, že právě pro nás je připravena cesta, ve které můžeme uplatnit svůj rozum. Ale není to nějaké obecná cesta, po které bychom šli v nějakém „šiku“. Citujme ze samého úvodu encykliky: „každý nalézá své dobro, když přijme plán, který s ním Bůh má“. Podstatný aspekt pravdy je, že jsme schopni se dobírat pravdy, která je pro nás připravena.
Tato pravda nespočívá v pouhé „racionalitě kroků“ při pojmenování věcí světa, nespočívá nějak „sama a bez dalšího“ ve vědě díky její té či oné metodě. Pouze víme, že za tím vším, co se snažíme svým myšlením pokud možno přehledně uspořádat, existuje ještě jiný řád, na který je spolehnutí, řád, který není nijak nekompatibilní k našemu rozumu. Existuje zde kompatibilita mezi naším myšlením a světem (universem), nejsme vydaní na pospas chaosu.

Je to málo? Podle mne je to dost, protože to také znamená, že nejsme vydáni na pospas manipulativní moci, nejsme vydáni na pospas takové „vědě“, která je ve své povaze vůči světu redukující. Znamená to, že má smysl se ptát, samozřejmě s výše zmíněnou pokorou. Ale pokud jde o myšlení světa, neobejdeme se bez toho, abychom si nově formulovali východiska, pojmy. Už na první pohled bude velmi těžké znovu naplnit obsahem pojem společnost, který používáme zcela rutinně a bez rozmyslu, stejně tak „fungující trh“, vývoj atd. Ale snad je možné postupovat souběžně i jinudy.

Mlčoch je praktik. Správně ukazuje, že i za „Hayeka“ vede cesta, jen nemůže být formální. Věřit v Boha proto, že se to vyplácí, je nesmysl. Mlčoch mluví o tom, že společnost by měla mít své náboženské těžiště a skrze toto náboženské těžiště přichází jeden podstatný aspekt skutečnosti, který přesahuje všechny kalkulace. Je to, jak Mlčoch píše, „paprsek věčnosti“. Nemusí mluvit o metafyzice, o tom, co nás přesahuje atd. Chápu Mlčocha v tom, že nabízí jednoduchý krok. Změna může nastat tehdy, když se úvaha o věčnosti stane znovu aktuální.
Jeho vyjádření je v tomto daleko obecnější než moje. Mlčoch tím zřejmě myslí, že lidé v byznysu nemusí být filosofy, nemusí být ani hluboce věřící - stačí, když připustí racionalitu věčnosti jako úběžníku, vzhledem ke kterému je (také) třeba osobně uvažovat o efektivitě a odpovědnosti. Není třeba nic víc, než že aspekt věčnosti při svém (ekonomickém) jednání vezmeme vážně. To se mi zdá dobré, je to program, který by mohl mít „výsledky“. I když, přiznám se, nevím, jak vzít „vážně“ paprsek věčnosti jinak než jako katolík. Ale to tu není téma.

De facto je Mlčochův program jedna z možných ilustrací toho, jak Bůh může člověka vést po jednotlivých krocích, které jsou rozumné a sdělitelné i pro nevěřící.