Zásadní změna trendů?

Jde o článek novinový, nemůžeme čekat, že by zde autor vůbec i jen uvažoval o tom, co je to instituce nebo se to pokoušel vyložit atd., nemůžeme ani čekat nějaké hluboké teologické úvahy. A přesto jde o článek svým způsobem zásadní, pro vnímání některých kulturních souvislostí podstatný.
Píše se tu o tom, kdo je bližní a v lecčems i odbíhá od tématu. Na otázku „co dnes ohrožuje rodinu“ se odpovídá výčtem problémů dlouhým jako litanie, zcela zakotveným v současném planém sociologizování, to pak přejde do zásadní kritiky společenského směřování a odmítnutí mýtu „růstu“ a vysokého standardu životní spotřeby… Tedy vše, co již bylo tisíckrát promleto a co se dá od novin očekávat. A pak přichází zlom: autor nenabízí žádné řešení, žádné snažení. Nabízí modlitbu, podloženou vírou a zároveň (!) historickým optimismem a paralelou s dobou antického Říma. De facto říká: rodina? – o její budoucnost mít starost nemusíme, ale o svoji euroamerickou kulturu ano, ale s tím, že už dnes víme, že na své kultuře nemusíme lpět.
Tenhle článek je tak dobrým svědectvím o tom, jak liberální myšlení nalézá svoje limity, a jak ti, kdo se dlouho „motali“ v argumentech veskrze sociologických a politologických, mohou dospět ke zcela jinému přístupu: integrálně katolickému, totiž postavenému na Božím slibu. Parafrázuji závěr článku – Ježíš neslíbil, že zachrání Jeruzalém, Řím nebo euroamerickou kulturu, ale slíbil, že s námi bude až do skonání věků.
Namísto „interkulturního nadhledu“, který je svým způsobem beznadějně prázdný (nechává člověku jen jeho osamělé titánství), je zde opět vše založeno na Božím slibu a naší modlitbě.

Číst si tohle v Perspektivách může být balzámem na duši a může to být i dobrým vykročením směrem ke všem, kdo možný konec své vlastní kultury nedovedou interpretovat jinak než jako konec věků. Bylo by dobré, aby ti, kdo vnímají dnešní svět z pozic konzervativních katolíků a tedy podle svého přesvědčení „posledních skutečných katolíků“, připustili, že neudržitelnost některých společenských struktur a jejich zcela zjevný úpadek a „neperspektivnost“ vůbec nemusí znamenat blížící se konečný zápas dobra se zlem.
Na druhou stranu pak by bylo dobré, aby se optimistický tón pana Machuly přeci jen ještě trochu zmírnil: pořád je v něm příliš mnoho spoléhání na dějiny, společenskou homogenitu a „skryté regulační mechanismy“. Ještě pořád tady bez ohledu na nás a naše jednání „tiká“ metronom „vývoje“, který přeci je doprovázen „životaschopností“ toho či onoho… a dala by se citovat i celá řada dalších nekonzistentních výroků autora.

Považuji za docela významné, že tento článek je svým způsobem blízký názorům Karla Schwarzenberga (viz předchozí článek) – byť nereflektovaně – a mohl by být holubičkou, která aktuálně ohlašuje změnu klimatu. Musel by však být následován reflexí a otevřeným pojmenováním této změny. A tato změna myšlení se musí prosadit proti těm, kdo (jak se dá očekávat) jí budou cíleně bránit, protože jim liberální myšlení a tradiční pojetí „vývoje církve“ vyhovuje, vyšplhali se na něm na svoje posty v rámci akademické sféry, vytvořili si pozice, „kontrolují“ prostor okolo sebe.

Je tedy otázkou, zdali se v nejbližší době opět na stránkách Perspektiv s podobným postojem setkáme znovu, a nebo naopak, jestli se jen nevyostří, nezpevní další jednoznačná „černá čára“, za kterou se již v rámci vyžadované korektnosti nesmí.