Stopa slona

I.
Tentokrát je Salve uvedeno jasným a rozhodně znějícím úvodníkem biskupa Duky, který se k Piovi XII. hlásí jako k osobnosti, která stála u zrodu jeho formace. Duka se hlásí k tomu, že po Piovi XII. už není čas na papeže spravedlnosti, ale nastupují papežové lásky, hlásí se k jakési změně, kterou Pius XII. (stejně jako řada jeho předchůdců) nějakým způsobem ohlašoval.
Duka také zaštiťuje autory jednotlivých příspěvků, neboť podle něj dobře zmapovali jednotlivá zastavení na křížové cestě tohoto papeže. Zaštiťuje tedy celé toto číslo.
Radomír Malý naopak říká, že 3 z 10 článků v Salve jsou balzámem na duši, a přitom stroze odmítá Salve jako celek. Máme tedy proti sobě dvě tvrzení: Dukovo, že vybrané články jsou přeneseně řečeno „dobrou kolekcí“, a Malého, že 3 články jsou balzámem a 7 článků je téměř „zrůdných“.
Nabízí se tedy pochopitelně sledovat nejprve z hlediska redakce danou „kolekci“ jako celek a hledat a případně ověřovat, zda mají články v ní zahrnuté opravdu naprosto rozdílný charakter, neslučitelný půdorys. Pokusme se ale postupovat jinak a ptát se nejprve přímo, co Malého k takovému odsudku a vykopání neprostupné hranice vede.

Malý se ve své kritice zabývá zásadně těmi texty, které považuje za zrůdné. Chce ukazovat lež, která se podle něj v Církvi „rozmáhá“. Ne vždy, ale přeci jen dost často je schopen jasně argumentovat své jednotlivé výtky vůči Petráčkovi, a občas se mu to povede velmi úspěšně. Jako příklad je možné vzít argument proti Petráčkovu pojetí významu encykliky Humanae Vitae. (Podle Petráčka byla příčinou krize na konci 60. let, dokonce je zde jako argument uváděno, že odborná komise vyjádřila jiné, méně „negativní“ mínění, než obsahuje encyklika). Petráčkova argumentace je v tomto ohledu neudržitelná, zkratovitá, naopak Malý lehce smečuje a ukazuje, jak velká část liberálně naladěného episkopátu tuto encykliku ve skutečnosti negovala – a její vliv na další úpadek víry, snižování počtu lidí účastných na bohoslužbách atd. tak ani nemohl být klíčový, důvody je nutno hledat jinde. Nepoužitelnost argumentu, který použil Petráček, byla koneckonců diskutována již v osmdesátých a devadesátých letech a Petráček se tedy navíc v tomto smyslu ukazuje jako neznalý souvislostí.
Co ale z takových jednotlivých „vítězných soubojů“ pro Malého plyne? A co pro čtenáře?
Malý se tím nestává o nic víc „vlídný“ a ve svých postojích pochopitelnější, jen Petráček se stále víc jeví jako ideologizující, schematizující, je jasné, že leccos upravuje tak, aby mu výsledný obraz vyhovoval. Malý se ale spokojuje s tím, že jeho pozici ukázal jako „chybnou“ (nebo spíše přímo lživou), dál Petráčka nesleduje, nesnaží se ptát „proč to dělá“, porozumět souvislostem, analyzovat jeho pozici. Stačí mu, že ho identifikuje a označí jako člověka, který je „na druhém břehu“, na straně „zla“. Netuší asi, že to pro většinu čtenářů vůbec nic neznamená, a pokud ano, tak spíš argument pro odstup od extrémních názorů Malého. Proč by se měl čtenář cítit jako člen té či oné proti sobě vymezené skupiny? Proč by si měl nechat vnutit, že i on musí stát buď na jednom, nebo na druhém břehu?

Ani revue Trivium nestojí na takto vymezených „březích“ nebo lépe na proti sobě obrácených pozicích. Pokusíme se ukázat, že Petráčkovu pozici lze analyzovat tak, abychom ho nemuseli přímo označit černou barvou, pokusíme se ukázat, že to lze udělat z pozice normální diskuse, která necejchuje, ale pouze argumentuje. A že (ačkoli je možné souhlasit s některými argumenty Malého) nevyplývá z toho všeho nutnost zabřednout do černobílého schematu a všude vidět nepřítele.

II.
Toto číslo Salve je totiž podle nás o něčem jiném než o Piovi XII. Je to pokus vyložit moderní historii Církve, postavený na základním Petráčkově článku „Církev doby Pia XII.“, který je obsahem značně komplexnější, než by svědčil jeho název, a který je ostatními texty víceméně doplňován a rozvíjen. (Je nesporné, že Petráček jako editor skladbu textů k tomuto vyznění výrazně ovlivnil, i když asi přeci jen musel alespoň některá témata „přenechat“ jiným, zejména to mariánské.) A máme-li tedy vytvořit dostatečně ostrý obraz toho, o co Petráčkovi jde, musíme být nejprve schopni rekonstruovat si sami obraz, který nám kreslí, pochopit jeho logiku. Petráček přeci jde „s kůži na trh“, vůbec by nemusel, vůbec by se nemusel snažit nás o čemkoli přesvědčovat. Dělá to – a my můžeme sledovat, jak a co nám předkládá, co chce, abychom (my jako čtenáři) přijali.

Petráček prezentuje věc tak, že je možné se spolehnout na „vývoj“, pohyb dějin, který lze pozorovat a ve kterém lze vysledovat změny od horšího k lepšímu, od méně kvalitního ke kvalitnějšímu, od méně efektivního k efektivnějšímu atd. Takovýchto řad a vztahů je na základě jeho textu možné předpokládat celý vějíř, podle oboru zájmu. Jedno však mají společné: představu, že člověk je nadán schopností posuzovat ze svého místa v dějinách tuto lepší kvalitu, dějinnou pravdu, a proto je jeho povinností k takové dějinné pravdě přitakat a jednat podle ní. A to i v případě, že to znamená snahu reformovat Církev, měnit to nebo ono, co zastaralo. A hlavně – musí stát proti těm, kdo chtějí to staré, překonané zachovat, konzervovat, bránit pohybu, který je přínosem.
Jeho postoj vypadá jako postoj typického liberála, jak už byl mnohokrát popsán. Konstatujeme, že je nám jako východisko argumentů nabízena imanence dějin jako rámce, ve kterém je vykládána ta či ona skutečnost, tj. i Církev je chápána jako specifický subjekt „v“ dějinách.

V prvním kroku tedy musíme proti tomu postavit jiný, konkurenční základ. Pokusme se ho načrtnout v několika bodech:
· Člověk je vždy znovu a znovu stavěn do situací, ve kterých může obstát nebo selhat – a to ať je v jakékoli situaci a postavení: ať je prostým laikem, teologem, členem odborné komise nebo papežem. Proto mu nic z minulosti nemůže být dostatečným vodítkem.
· V každé chvíli je na místě pokora, protože v každé chvíli by měl člověk Bohu a Božím záměrům přiznávat nekonečně velký přesah a uvědomovat si svoji neschopnost porozumět Božím záměrům; zjednodušovat proto ty či ony události nebo ta či ona jednání konkrétních lidí na momenty v kauzálních dějinných řadách je pokrytecké a ve své podstatě chybné.
· Role lidského rozumu je nepominutelná a nelze ji snižovat, člověk se světlem svého rozumu může dobírat pravdy a dokonce přiblížit k Bohu; takové přiblížení však z něj nijak nečiní vládce dějin, a role rozumu (a toho, co je aktuálně považováno za vědu) musí být vždy limitovaná.
· Limity takové role rozumu jsou na jedné straně dány vlastní pokorou (má-li jí kdo) a na druhé straně úřadem Církve a tím, v co církev věří a co učí. O tom, co je nad to, lze mluvit tak, že člověk poukazuje na to, jak se co dá ukázat a popsat, nikoliv tvrzeními typu „toto je pravda“. Tvrzení tohoto typu jsou velmi specifická a v tomto kontextu se jimi není třeba zabývat.

V čem tomuto našemu zjednodušenému vymezení nevyhovuje Petráčkův postup? Především se Petráček staví „nad“ dějiny a tam je snadné ho přistihnout „na švestkách“, usvědčit (tak jako ho usvědčil Malý v otázce encykliky Humanae Vitae). Každý, kdo takto píše o dějinách jako „sociálních mechanismech“, vyslovuje vždy jen aktuální přesvědčení a názory o jím pojmenovaných souvislostech – jakákoli změna kontextu, časový odstup, znalost dalších důsledků téhož atd. způsobí, že každé takové hodnocení je jen částečné a vzhledem k tématu má tedy jen relativní, časový význam. Jinak řečeno: jediný význam toho je, že se po nějaké době bude moci konstatovat, že Salve 3/08 je více či méně typické pro úhel pohledu liberálních katolíků na začátku 3. tisícíletí. S pravdou nemá Petráčkův názor nic společného.

Ale co si vlastně Petráček myslí? Ukázali jsme si, co píše – tedy co prezentuje, co nabízí jako pochopitelný obraz svým čtenářům. Ale jaká je role tohoto obrazu? Není vedena skepsí vzhledem k možnosti Pravdy samé? Nejde mu o něco zcela jiného než nějaký správný popis, pravdivý obraz? Nejde mu v posledku o to, aby byl tím, kdo ovlivňuje společenské klima, kdo je „u formování“ převládajícího mínění, u formování toho, čemu se říká „společenský diskurs“? Podle všeho je to vysoce pravděpodobná hypotéza. Mnoho z těch, kdo se prezentují jako liberální „optimisté dějin, pokroku a vývoje“ ve skutečnosti touto rolí zakrývají svoji docela pragmatickou, relativistickou pozici. Pokud tomu tak je, pak Petráček na nic co se týče dějin vůbec věřit nemusí – a skutečnost podle něj může být dána pouze a jedině převládajícím diskursem, tím, co ostatní jsou ochotni přijmout jako argument. A imanence, kterou v jeho myšlení vidíme, je pak nikoli imanence uplynulých (a budoucích) dějin, ale imanence manipulativní praxe, imanence vyplývají z přesvědčení, že lze nahlédnout a ovládnout mechanismy, podle kterých se takový diskurs vytváří…
Pro budoucnost je velmi podstatné rozdělit „staré“ liberály, kteří ještě věřili tomu, co psal Teilhard de Chardin, a nové pragmatiky, kteří už jsou vyučeni spíše na Foucaultovi a Derridovi, rozhodně se vyplatí nesměšovat argumentace proti těmto dvěma skupinám.

III.
Malý v hodnocení Petráčka selhává - nikoli jen proto, že bere Petráčka a jeho argumentace příliš vážně. Ale proto, že jeho postup je schematický a stejně tak jako Petráčkův nevyhovuje našemu výše popsanému zadání. Malý se cítí být hlasatelem pravdy oproti „těm druhým“, kteří jsou hlasateli a exponenty „lži“. Nemá pro něj smysl argumentovat a ukazovat na souvislosti, ukazovat na to, co se dá ukázat. Nedůvěřuje myšlení a diskusi. I když je tedy v některých ohledech pro čtenáře jeho konkrétní popis té které události mnohdy bližší, jako celek je jeho postoj nepřijatelný pro naprostou většinu těch, kdo se alespoň intuitivně blíží námi načrtnutému přístupu. U potenciálních čtenářů Malého to není jen odstup způsobený přílišnou radikalitou, přístup „vlažných“. To je reálně podložený postoj těch, kdo cítí, že přístup Malého není dostatečně založen.
Petráček manipuluje, argumentuje tak, aby dosáhl cíle ne aby ozřejmil, otevřel porozumění – tím omezuje možnost diskuse. Omezuje, ztěžuje, ale nemůže nám zabránit, abychom takovou kritiku provedli a případně ukázali, jakých se dopouští deformací a posunů. Malý ve většině jednotlivin postupuje čestně a myslí si, že formálně správně, snaží se korektně argumentovat, tu s větším, tu s menším úspěchem a přesvědčivostí. Ale v celku pro něj vlastně nikdo není partnerem – on pouze vynáší rozsudek „uznán vhodným“, nebo „neuznán“, nejde vůbec o skutečnou kritiku nebo dokonce diskusi.
(Budiž nám útěchou, že ještě nevíme, jaký rozsudek vynese nad Triviem.)

Toto téma je ale významné ještě z jiného důvodu, než jako příležitost ukázat hned tři cesty k marnosti a míjení se. Jak bylo ukázáno výše, Petráček je v tomto svém autorském a hlavně vydavatelském počinu zcela jednoznačně podpořen a „pokryt“ autoritou biskupa Duky. A dále – je zřejmé, že Salve postupuje v tomto smyslu systematicky, prezentuje se jako stabilní platforma, vyhraněná jak co do východisek, tak co do používaných forem. Popis historie Církve v posledních 150 letech tak lze do jisté míry brát jako deklaraci redakčního pojetí moderní historie Církve a dá se tedy uvažovat i o tom, do jaké míry se tak redakce „sebedefinuje“, dává najevo svoji pozici. Pak by ovšem toto číslo a zejména úvodní Petráčkův článek bylo třeba číst mnohem pozorněji, a bylo by vhodné se jím zabývat skutečně podrobně.

Malý se svým útokem na Salve působí jako oponent, který v honbě za zajícem přehlédl stopu slona. Petráček mu odpovídá – ale jen do té míry, aby ve zmíněné internetové diskusi ukázal sám sebe jako člověka otevřeného kritice a diskusi. Podle mne tak dosáhl svých cílů. I když věcně se svými argumenty vesměs neobstál, selhání Malého je větší – zůstal u svých černobílých schémat a jen potvrdil svoji nekomunikativnost.