O jedné chybě Jolany Polákové

Už to pojetí historie – co by tak mohly dělat národy? Podle autorky „tvoří na základě historické zkušenosti“ - a kupodivu pak Poláková v závěru objevuje jako novou hodnotu právě tvořivost…
Schéma je to zjevné, ale podívejme se raději hlouběji na to, jak chybný je to základ pro analýzu a porozumění dnešních společenských rozvrhů, otázek, sporů. Tenhle rozvrh není ani antický, ani romantický, jen konfúzní. Z moderní doby totiž náhodně vybírá svobodu, přitom „ctnosti“ francouzské revoluce byly tři, a jsou určující dodnes, jen Poláková zapomněla na egalite – stejnost, rovnost, fraternité - bratrství nebo lépe vzájemnost. A navíc – ani tahle trojice nijak komplexně nepostihuje to, co se s „hodnotou“ dělo od konce středověku

Výběr „hodnot“ provedený Polákovou rozhodně není úplný, a možná ani není náhodný, neboť právě tyto hodnoty se jí „hodí“ pro obhajobu jejího obrazu světa a křesťanství v něm. Nezbývá, než ukázat alespoň ještě několik neopominutelných motivů, bez kterých se dnes o hodnotách dá jen těžko přemýšlet.
To podstatné a nové, co Poláková jaksi opomněla, se zrodilo v šestnáctém století ve Francii zmítané náboženskými válkami, pár desetiletí před ediktem nantským. Tehdy byla jako nejvyšší (společenská) hodnota pojmenován „mír“ – mír jako koexistence těch, pro něž náboženské hodnoty jsou rozdílné. Tím de facto končí epocha, ve které hlavní hodnotou byla „spása duše“, končí období, ve kterém bylo možné vést „křížové výpravy“. (Jedinou významnou výjimkou z toho je Španělsko a jeho koloniální politika, toto téma však přesahuje půdorys tohoto článku).
Nejvyšší hodnota tak byla „snesena na zem“ a mír jako nejvyšší hodnota se stal předmětem a cílem lidského jednání. Dávno před tím, než Hobbes zformuloval svoji politickou filosofii byly tyto myšlenky „živé“ a postupně se začaly prosazovat nezávisle na náboženském prostředí. Mnoho lidí ze všech tří konfesí (a připočtěme ještě Židy) se shodlo v přesvědčení, že není možné dát za pravdu radikálům z kterékoli ze zmíněných stran. Radikální kalvinisté, luteráni i katolíci každý po svém považovali za nejvyšší hodnotu obrácení těch ostatních na pravou víru, protože do té doby byla obecně chápána jako hlavní hodnota něco zdaleka převyšující a překračující tento svět. Pravda víry. Umírnění ze všech konfesí nalezli způsob, jak se vyhnout vnucování této nejvyšší hodnoty ostatním za cenu bratrovražd. A formulovali tak to, že je možné a správné nastolit stav, který má větší hodnotu, přednost před násilnou snahou „zachraňovat duše druhých“ i proti jejich vůli. Vyšší hodnotou než spása duší se stává mír, mír jako snesitelný status quo, ve kterém stát garantuje náboženskou svobodu a vynucuje náboženskou snášenlivost. A mír je tu výsledkem lidských snah, nikoli darem, který dostáváme. A stát tu najednou nabývá zásadní roli, kterou už nikdy zcela nepustil „z ruky“.
Další posun ve vnímání „nejvyšších hodnot“ se plně projevil o dvě století později. Osvícensky spravované státy, které měly pro své obyvatele zaručovat mír a vše co k míru patří, přestaly být samy tolerantní – a zaváděly různé podoby „společenských inovací“, které měly vést k lepší „organizaci společnosti“. Dá se lehce pochopit, že takový postup není jednoduchý a výsledky se nedostavují hned. A tak se nejvyšší hodnotou stala budoucí organizace společnosti. Už nikdy více aktuální sobecké zájmy, vše, co by mohlo být chápáno jako individuální zájem a dobro je třeba překonat a podřídit obecnému dobru, které je vytvářeno tím či oním státem, dialekticky k tomu dělnickou třídou, alternativně rasou atd. Nejvyšší hodnotou na prahu 19. století je budoucnost a podstatné je, abychom uvolnili cestu „dějinnému pohybu“, aby se tato hodnota mohla prosadit proti těm, kdo se snaží „zvrátit kolo dějin“, a nebo se jen v nesprávný čas ocitnou na nesprávném místě.

S tím vším otřásla druhá světová válka, a z ní se zrodila idea „nezcizitelných lidských práv“, všichni už zase chtějí žít teď a tady, a největší hodnotou jsou (mají být) jejich vlastní zájmy, názory, jednání – Tak se dohromady mísí všechny zmíněné „moderní“ hodnoty: každý má právo žít v míru, každý má právo žít v očekávání lepší budoucnosti a každý má svobodu francouzského revolučního střihu (hlavně žádná tabu, instituce, autority), hodnota života spočívá ve vzájemnosti a (konečně dojde i na Polákovou) kreativitě.
A stát se přeci jen trochu zajímá o to, aby lidé žili „zdravě“, aby si tím či oním neškodili… tak trochu hlídá tuto „korektní směs“ hodnot… proti hodnotám jiným.

Ale kam se ztratila hodnota ve středověku tak samozřejmá, totiž hodnota evangelia, radostné zvěsti, že Ježíš Kristus zemřel za naši spásu? Jakou roli hraje v dnešních uznávaných hodnotách „spása člověka“? Jak je možné, že jsme tak zabředli do světa a jeho zdánlivě zcela samozřejmých hodnot? Zajímalo a zajímá to Polákovou?

Dnešní doba je plná paradoxů, které z větší části vyplývají z toho, že jednotlivé „myšlenkové základy“, jakési segmenty myšlení, k sobě vůbec nepasují, a na celé oblasti života jako bychom neměli vhodnou řeč. Často se setkáváme s vyjádřeními typu: „všechno se smí, jen se nesmí říkat, že se něco nesmí“ apod. To je pravý obraz naší neschopnosti (malé schopnosti) pojmenovat nekompatibilitu námi užívaných a uznávaných hodnot. Diskuse mezi katolickými konzervativci a liberály je nemožná, pokud to nebude diskuse o hodnotách, a velmi konkrétní diskuse – např. ve smyslu

„Do jaké míry je nutné omezit „toleranci“, jak se zformovala jako hodnota v 16. století? V čem nelze ustupovat a být tolerantní?“
nebo
„Do jaké míry je korektní užívat odkazy na „dějinný vývoj“, např. v souvislosti s II. vatikánským koncilem a naproti tomu, jak zajistit, abychom vůbec vnímali společenský pohyb a změny jinak než jako působení Ďáblovo a boj dobra se zlem?“
nebo
„ Jak proti nivelizující destruktivní a zjevně společensky neopodstatněné teorii o „lidských právech“, které nemají žádné hodnotové zakotvení, postavit přirozený řád, vztah odpovědnosti, instituci a autoritu Církve?
atd.?“

Pokud řešíme ve společenském prostoru např. otázku ochrany nenarozených dětí, pokud řešíme úlohu žen v Církvi, ale třeba i ekumenismus, nástup islámu v Evropě apod., nemá to valný smysl, pokud si nebudeme schopni pokládat otázky tohoto typu a nebudeme schopni na ně hledat takové odpovědi, které budou alespoň rámcově komunikovatelné, uznávané jako „vhodný základ pro další diskusi“.
Článek J. Polákové z r. 1990 nám tu posloužil jen jako příklad – a snad také jako ukázka toho, proč se nám za posledních téměř 20 let nepovedlo pokročit někam dál. Zdá se totiž, že většině (i v rámci katolické intelektuální elity) tento stav nijak nevadí, je dobře zabydlena ve svých pozicích, každý má své jisté (totiž své nepřátele, se kterými „nemá cenu mluvit“) a používaná klišé, zdá se, obecně vyhovují. Ale to jde jen o pohodlí, žádné hodnoty za tím nejsou