2012/2

Zdá se, že dnes je nám Francie kulturně velmi vzdálená, neznáme jí a podněty z Paříže jsou pro nás těžko komunikovatelné, ale to může být omyl. Sice neplatí nic z toho, co platilo v první republice, vazba na francouzské reálie má ale velkou potenci, a ta by měla být otevřeně diskutována.

Rousseau postřehl něco podstatného – člověk jako osoba má v sobě už od počátku cosi pozitivního, už od počátku je v něm na čem stavět. Není „nepopsaným listem“. Zabýváme-li se genezí osoby, tak je třeba dávat velký pozor a neopakovat staré chyby – dítě a mladého člověka je jistě třeba cílevědomě formovat. Ale s velkou pokorou, protože vůbec nevíme, jaké je jeho poslání ve světě.

Pro Izrael byl Hospodin příliš smyslově nedostupný, bylo pro ně obtížné pokleknout, aniž by před nimi nestál trůn s viditelným vládcem, potřebovali krále, aby pak lépe porozuměli analogii mezi vládnutím a Bohem. Předbíhali událostem, protože Bůh v pravý čas poslal „vládce“ a krále králů v podobě, kterou nečekali. Nabídl jim jinou analogii, protože analogie je cesta od nižšího k vyššímu, od viditelného a dotýkatelného k tomu, co viditelné a dotýkatelné není.