Teorií poznání a všelikých na gnózi či racionalitě popsaných spekulací o vzniku a vývoji myšlení je celá kopa. Ale než se jimi nechat vláčet po tisících stranách vývodů a spekulací, je lepší začít u vlastního svědectví o tom, že poznáváme a jak.

Svět se člověku otevírá ve významech, ale to je až pozdní obecné shrnutí prostého faktu, že už vždy vnímám to, co má význam a co zakládá moji svobodu jednat, podílet se na tom, co se děje. Význam má to, co se mě týká, a to, co se mě týká, má význam. Není to tedy tak, že „myslím, tudíž jsem“, to vůbec není třeba vyslovovat a nějak zdůrazňovat, protože už vždy se, jako aktér, nalézám uprostřed toho, co se děje. Ne vidím důvod pro to, abych konstruoval nějaké intence. Význam je na začátku dění – a významné je to, co se mě nějak týká a já si uvědomuji to, že zasahuji do významů tím, jak jednám, podílím se na tom, co má význam následně po mém jednání. Ne že bych si od počátku uvědomoval, co „obnáší“ slovo význam tak, že bych byl schopen popsat toto slovo pro zařazení hesla do výkladového slovníku. Ale učinil jsem skrze významy zkušenost sama sebe jako jednajícího, vše ostatní vychází z prvních zkušeností s děním a mým podílem na něm – je zřejmé, že je to právě význam, co se projevuje v dění, je to význam, co přikládáme svému jednání. Teprve později a odvozeně odlišíme významné od méně významného a nejvýznamnější od bezvýznamného. Ale i bezvýznamné si uchovává elementární význam, protože mi to vstupuje do života, aniž bych chtěl.

Tak nějak bych shrnul vstup do obrazu o tom, jak vnímám dění a jak jednám, tedy jak se na dění podílí to, že odlišuji – jednám tak, že… jsem schopen pozorovat následky svého jednání. Tak mohu postupně zpevňovat významové pole, ve kterém rozumím sám sobě a tomu, že se v dění setkávám s vnějšími aktéry, kteří také zasahují do dění, někdy ve shodě se mnou, někdy tak, že mi brání jednat, a někdy tak, jako bychom se míjeli.
Nemusím vůbec teoretizovat o „nerozlišeném pozadí“, protože dříve než jakékoli pozadí je ono „popředí“, které je tvořeno významy, se kterými se podílím na dění. Pozadí rozumím, až když ho tematizuji jako předmět zájmu – jako popředí svého druhu. A aby to ještě více iritovalo všechny, kdo vidí nejdůležitější věc člověka v jeho rozumu: rozum je v tomto smyslu až velmi pozdní abstrakce označující některé formalizované způsoby myšlení významů.

To, co se děje, je vždy spojeno s významy. Významy se mi otevírají a nabízejí se mi a svět se mi již jako dítěti ukazuje v dění, do kterého vstupují různé síly. Jsou rozličné a je jich rozhodně víc, než kolik jich je schopen přijmout „rozum“; ten je formován lidským společenstvím, které formuje úzus sociálně přijatelného, statického. Rozum je až příliš veden snahou vše to, co se děje, převést na to, co nějak JE. I tento obraz je pozdní, ale ukazuje, proč se už kdykoli, kdy se snažíme „rozumět světu“, nemůžeme vybřednout z kruhu, který nás skrze dění vede k tomu, co JE, a pak se zase rozplývá v převaze neuchopitelného dění.
Výchova a škola nás směřuje k tomu, abychom zapomněli na zdroj smyslu a schopnosti sama sebe jednat – a zasazuje nás do pevného světa, který je redukován na předměty. Jen málokdo si uchová schopnost vnímat dění skrze to, co se ukazuje jako významné, co je tak, že se to nabízí jako správné; jak to být má. Jen málokdo si v tomto tlaku k socializaci zachová schopnost jednat přirozeně v dění, schopnost vnímat. Čemu se říká „mimořádné schopnosti“, je z větší části jen pozůstatek naší prvotní zasazenosti v dění – v tom, co má význam.

Učíme se, abychom rozlišovali, co je důležité a co ne, ale snad omylem, nepochopením, snad je to záměr, učíme se zároveň, že velká většina dění je nedůležitá, můžeme ji ignorovat, odnaučujeme se vnímat přirozeně významy, které nejsou „potvrzovány“ naším okolím. Jen tak se můžeme dostat do situace, že se nám význam spojí se slovem účel. Jsme to my sami, kdo rozhodujeme o tom, co má být a co je možné pominout. Co je zapojeno do zdánlivě smysluplného řetězce příčin a následků a co nikoli. Ale co je to účel? Nejsme tu pro nějaký účel. Jsme zrozeni, abychom odkrývali to, co se nám otevírá jako významy; významy nejsou „dostatečně“ zdůvodněny, spojeny s nějakými cíli, ale naopak, otevírají nás pro to, co ještě nemáme v dosahu, ani v dosahu myšlení.

Nejprve rozumíme dění, které je otevřené a které je nabídkou, a teprve do toho přichází pojmenování, které stabilizuje, schematizuje a v horším případě umrtvuje náš podíl na dění a na významech, ve kterých žijeme.
Domnívám se, že základní danost člověka spočívá v tom, že vnímá významy, které se ho týkají a to tak, že ho přesahují a nikdo nad nimi nemá kontrolu. Jedině takovéto výchozí postavení člověka pak umožňuje, že je celý život veden v otevřenosti pro své poslání. Že si po celý život může a má aktuálně klást otázku „co mám dělat“, aniž by na ni bylo možné dát jakoukoli odpověď z pozice kohokoli druhého.

Dítě je schopno vnímat vše podstatné ještě dřív, než se naučí mluvit. Dále je zbytečné hledat nějaké typologie nebo příklady, jak se s touto daností kdo nadále v životě vyrovnává, jak ji vytěsňuje, nebo naopak tuto svou danost pěstuje a rozvíjí. Stavím na své vlastní zkušenosti: svět člověka vtahuje a nabízejí mu, aby se uplatnil tam, kde se významy slov zastavují, tam, kde se dá leccos ovládat. Dítě a stejně tak i mladý či dospělý člověk je ale znovu a znovu stavěn do situací, které se mu nabízí jako „smysluplné“, i když se vzpírají jakémukoli racionálnímu uchopení. Naproti tomu žije v tlaku řady argumentací, že by měl být cílevědomý, úspěšný, tedy racionální. Někdy tomuto tlaku podlehne, jindy koná tak, jak je veden, aniž by si uvědomoval, že právě neodolal výzvě, významu, který si ho nárokuje a který se mu nabízí jako právě jeho možnost, ta, která vede k naplnění toho, co udělat má.

Nelze ale v tomto smyslu opomenout, že se člověk setkává s celou škálou svodů – od těch racionálních až k těm, které jsou od jemu vlastních možností k nerozeznání. Ale jak rozpoznat vedení od toho, co je svodem? Kdo popírá existenci zla, kterému se má odpírat, nikdy v tomto smyslu nenalezne řešení.

Doposud jsem postupoval od počátku, tedy od toho, jak se člověk nalézá v dění, které se ho týká. Ale je možné postupovat i obráceně. Známe některé starší lidi, kterých si vážíme pro jejich komplexnost v myšlení a jednání, pro jakousi moudrost. Samotnou racionalitou vůle se k ní dobrat nelze. Ale nejde tu o nějakou předurčenost. Nikdy nelze vyloučit, že i zarytý ignorant zaslechne hlas a cosi se před ním otevře jako význam, který se ho týká a který jej přesahuje. I ten, kdo je bezskrupulózním vyznavačem priority vlastního chtění, moci a úspěchu, může porozumět beznaději své pozice. Může se otevřít pro to, co je výzvou, co otevírá budoucí v nepředvídatelnosti. Ale daleko častější je nalezení jisté vnitřní jednoty a moudrosti u těch, kteří si od svého dětství uchovali něco ze základní otevřenosti vůči tomu, co se jim nabízí, kteří nikdy nepřestali alespoň v jistém ohledu žít ve skutečném a otevřeném dění. Ve světě, který není jen prázdnou redukcí významů na informace, nanejvýš poznatky.
Školské vzdělávání je neustále ohroženo tím, že se stane pouhým vršením poznatků, vč. poznatků o procesech, a tím se zcela odtrhne od dění. Je třeba to řešit při jakékoli výuce. Samy poznatky a jejich vršení nejsou k ničemu jinému, než k mechanickému opakování. Podstatný je vhled, odkrývající význam, vhled, který umožňuje porozumět – ale jak udržet tyto dva přístupy k nějakému předmětu zájmu pohromadě a vyváženě? O tom již jsem psal opakovaně.*

Nemůžeme se nechat vést jen efektivitou. Efektivita může být jen dílčím kriteriem v nějakém vymezeném oboru našeho života. Kdo vyznává efektivitu jako základní kriterium v pohledu na člověka, dojde velmi brzy k nápadu provádět na „již neefektivních“ nebo „od počátku neefektivních“ eutanázii. Proto je dobré, aby se člověk i přes celá období, kdy je pod velkým tlakem na společenské uplatnění a úspěch podle aktuálních kriterií, měl stále možnost se vracet ke svému vlastnímu základu v dění, ve kterém je (a nebo alespoň může být) jako doma a kde může směřovat k jednotě svého života a k jisté moudrosti.

* Zejména v knize o problematice edukace Poznatek a vhled, Josef Štogr, Nautilus 2023 https://www.nautilus-ami.cz/styled-13/styled-42/