Žijeme v hodně hloupé době, kde se předhánějí ti, kdo tvrdí, že dnes není jiná možnost než černobílé vidění světa, a říkají, že je jasné, kde je dobro a kde zlo. Čas od času čtu nějaké články analytiků, kteří o tom, co bude, přemýšlejí podle všeho dostupného vědění o tom, co již bylo. Občas je to k smíchu, daleko častěji k pláči. Budoucnost nikdy nebyla (když nastala) ani černobílá, ani jednoznačná – a měli bychom si přestat nalhávat: naši nejistotu nevyřeší ani americký prezident, ani zákaz všeho, nač jen pomyslíme, služba planetě, žádné chtění nic nezmění na naší nejistotě.
Kdysi jsem popsal mnou reflektovaných šedesát let mého života po pětiletých obdobích – zapomínáme, ale zkuste si to sami (podle délky svého života) – i ti relativně mladí, narození na přelomu tisíciletí už mohou postřehnout, jak se měnilo naše porozumění „problémům“, světu, a jak se nenaplnilo to, co jsme považovali za samozřejmé. Kdo si pamatuje, ten je celkem imunním vůči mediální masáži, která se snaží vše ukázat černobílé – ale pamatovat si je tak nepohodlné… téměř nikdy z toho nevycházíme moc dobře. Na jakých blbostech jsme se podíleli, jak jsme byli naivní…
Ale pokud máme paměť, lehce můžeme zesměšnit tvrzení, že právě teď musíme bojovat proti tomu, co zosobňuje „ZLO“ ve světě. Jenže co se zlem, které máme v sobě my sami? Co se zlem, které máme zde doma, v Čechách a na Moravě, co se zlem, kterým je prolezlá Evropa?
Žijeme v kultuře a ta nejde jen tak zjednodušit na schémata. Ano, máme výhodu evropského dědictví, kdy se v průběhu dějin oddělila „profánní část kultury“ od toho, co je sakrální, co kulturu přesahuje. To nám nesporně přineslo skutečnou svobodu, protože na světě z hlediska kultury není nic, co by se dalo postavit nad člověka – člověk není nijak podřízen společnosti. Ale to má i svoje zasazení do širšího kontextu – profánní kultura není „samonosná“, je třeba vědět o tom, co ji přesahuje – tím je právě hodnotový rámec. Proto může být politika alespoň v jistém smyslu o tom, co je správné a co je dobré – aniž bychom mohli ukázat na konkrétní „správnost“ a „dobrotu“ ve světě. Ale zapomínáme, že právě téma zla je zde klíčové – zajisté se můžeme snažit vymýtit nebo alespoň co nejvíce potlačit zlo v kultuře, ale tím problém zla teprve otevíráme. Jistě, zlo je neoddělitelně spjato s jednáním. Ale Zlo je svým původem nekulturní, mimokulturní. Proto se nemůžeme „zbavit“ toho, co je vůči kultuře „vnější“, toho, co kulturu přesahuje. Problém dobra a zla nelze zcela uchopit v kultuře jako takové. Všichni, kdo se o to pokoušejí, buď jsou zcela naivní a hloupí, nebo, a to je častější, jsou sami zapleteni do něčeho, co páchne sírou.
Nikdo neví, zda i při těch nejlepších pohnutkách a nejlepší vůli a znalosti neznamená jeho rozhodnutí a následné jednání nějaké následné zlo – tedy bolest, utrpení, smrt. Nejsou žádná „čistá dobra“ – a každé kulturní rozhodnutí v sobě obsahuje chybu. A její důsledky se mohou ukázat někdy hned, někdy se ani po letech „nic nedozvíme“ a můžeme jen čekat, jestli jednou nahlédneme do věčnosti, ve které se ukáže vše tak, jak to „bylo“, když jsme ještě přemýšleli v nezajištěné přítomnosti.
Jsou mi směšní ti, kdo ví, co by se „mělo dělat“, aby bylo zlo poraženo. To by pak nastal konec světa? Už by se nic nedělo? O co by šlo? Jsou to hlupáci. I sourozenci si navzájem ubližují, i ti nejbližší. Cílem kultury je, aby se na světě dalo pokud možno snesitelně žít s druhými, a jejím největším problémem je, že velká část lidí chce dělat dobro proti vůli druhých. A přitom tvrdí, že oni jen lépe ví, co je pro ty druhé „tím pravým“.
Jenže jsou doby hledání konsensu a jsou doby, kdy se nedá vyhnout konfliktu. Pro kulturu je to jednoduché: jde o to nepodléhat zlu tam, kde ho rozpoznáme – a naslouchat druhým, když sami ukazují na něco, co oni sami rozpoznali jako zlo. Že je to nesmysl, nereálná představa? Ale já netvrdím, že se tak předejde všem konfliktům. Tvrdím, že se tak dá předejít konfliktům zbytečným. Kultura je z převážné většiny založena na hledání způsobů, jak se setkávat ve vzájemné blízkosti. To z povahy zlé, co tuto snahu dokonale ničí, je snaha o nadřazenost, o mocenskou hegemonii. Mocenská hegemonie je ze své povahy zlá, protože ponižuje člověka na element ovládané masy. A je jedno, zda jde o mocenskou hegemonii v rámci nějaké parazitní sociální struktury jako je mafie, o státy či globalistické snílky.
Ve světě nejde jen o součet libovůlí, ve světě o něco jde. A také v životě člověka nejde o libovůli a aktuální chtění. I v životě člověka o něco jde. Jsme lidé, kteří tak či onak chtějí žít v blízkosti druhých, ale zároveň se ve své sebe-nejistotě této blízkosti a tedy své zranitelnosti bojíme. Rodí se z toho zlo, zlo, ve kterém míjíme druhé, ignorujeme je. Ve kterém vytěsňujeme vše to, čím pro nás jsou druzí nepohodlní, protože vidí zlo jinde než my sami. Tohle je základní premisa, na které je třeba stavět, nechceme-li tak či onak do zla zabřednout.
Není žádných spasitelů ve světě, nemá smysl očekávat nic od těch nebo oněch vládců světa. Ano – nemůžeme zabránit, aby nás zlo nepřeválcovalo, ale jedním si můžeme být jisti: nebude to zlo černobílé, které nám dnes někdo maluje na zdi. Bude nečekané – a stejně nečekané může být i dobro, se kterým se v obtížích, bolesti a strachu setkáme.