Zveřejněno na Revue Trivium (http://revuetrivium.cz)

Domů > Dvojpohádka o dívence

Dvojpohádka o dívence

Anotace: 
Tuhle pohádku jsem vyprávěl svojí ženě, když byla smutná.
Číslo: 
2024/5

Byla jedna chaloupka v údolí, před chaloupkou palouk a na tom palouku si hrála malá holčička. Když svítilo slunce, byl palouk zalit světlem a na jeho okraji zurčila bystřinka – tu měla dívenka nejraděj. Potůček si hrál, zpíval si a kolotal, tu a tam vyskočil z břehu a zkusil to jinudy, hrál si tak, jako ona. A když bylo průzračné nebe, tak jako po dešti, byly nad údolím vidět skály a někdy i zasněžené vrcholky hor. Dívenka rostla a jednoho dne se vydala podle potůčku. Ten mohutněl, až se z něj stala říčka, a dívenka jen žasla: tu a tam z něj byl odveden náhon ke mlýnu nebo pile, a v jednu chvíli došla k místu, kde byla říčka zahrazena a ona uviděla to, co doposud neznala. Když se vítr utišil a ona se sklonila nad zastavenou vodou, uviděla svůj vlastní obraz. Zvedla pravou ruku – a na hladině viděla sama sebe, jak zvedá ruku levou. Pochopila. Porozuměla, věděla. Vydala se do světa plného klamu. Zalekla se a udělala několik kroků zpět, tam, kde bystřinka zurčí a hraje si, ale pak se zastavila a dala se dál podle toku říčky. Není cesty zpět. Věděla, že ať už bude klam světa sebevětší, musí jít až ke konci.

Byl jeden domek v malém městečku na břehu moře a tam žila malá holčička. Její tatínek se večer vracel unaven z moře a maminka s krásným světlem v očích mu každý den nachystala stůl, teplé jídlo, vše to, co unavený po celodenní práci očekával. Dívenka rostla a ráda si hrála na břehu, chodila po písku, který se jí propadal pod nohama, a dobře znala radost, kterou jí přinášel ten proužek, který byl omýván vlnkami, ve kterých se otiskovaly její tlapky. Znala písničku o tom, jak modré nedozírné dálky lákají člověka víc, nežli země šedivá. Ale ať se na moře dívala sebevíc, neviděla nic, než jen jednu modř přecházející do druhé. Snad proto ráda chodila až na konec mola, a když bylo průzračné nebe, tak jako po dešti, dívala se nad městečko, na kopce za ním a někdy rozpoznala kdesi daleko bílé, blýskavé vrcholky hor. Obzor. Obzor, který cosi slibuje.

U městečka přitékala do moře říčka – byla taková jako městečko samo, zelené kameny porostlé řasami, říčka jako ulice. Ale někdy se říčka stala řekou, duněla, měla v sobě sílu, které se nedalo odolat. Dívenka rostla a jednoho dne se vydala proti proudu říčky. Byla to dlouhá a obtížná cesta. Byla plná klamu. Ale ta dívka šla tak, jak byla vedena, a jednoho dne nalezla chaloupku v malém údolí, a v ní nalezla muže, který každé ráno vstal a šel za prací do kopců, a když se večer chýlil, přišel domů a ona mu připravila to, co očekával od domova: stůl s teplým jídlem, krb, který dělal chaloupku útulnou. A než se nadáli, měli děvčátko, a jen co začalo chodit, hrálo si ve slunci na palouku nad potůčkem a ten potůček? Její nejmilejší místo. Bystřinka zurčila, zpívala si a hrála a byla její největší radostí.


Zdrojové URL:http://revuetrivium.cz/node/1447