Dějiny ve Starém zákoně

I.
Někteří lidé se tváří zcela suverénně, jako že vědí, jak je to se světem, ale dávají přitom najevo, že nám ostatním do toho nic není. S těmi ani nejde mluvit, protože pro ně nikdo zasvěcený, který neví to, co oni vědí, není partnerem. Pak jsou ti, kdo vědí, jak to je, a vykládají svoje rady, ba dokonce někteří píší knihy o povaze dějin. Pokud je to možné, s trochou jízlivosti se jich tak trochu sokratovsky ptám, kde že je zdroj jejich moudrosti – vím, že to není ani tak jízlivé jako zlomyslné, zpravidla to „skončí“ tím, že už na mě nemají čas. Často se zabývají dějinami jako celkem, a já nevím, jestli s nimi mám souhlasit: jsou dějiny celkem všeho dění, které se doposud dělo? Nebo ne? Přeci toho, co se dělo, je tolik, že pokud to vezmeme fyzikálně, informace o tom všem, co se dělo, by přeci byla nesmyslně velká, nikdo by ji nemohl přehlédnout a ani nejrychlejší počítače by ji nestačily zpracovat, protože než by to udělaly, minulost by se zase rozrostla… ne, tudy cesta nevede. A kdo by byl tím zadavatelem zpracování všech informací o minulém dění a jak by se chtěl seznámit s výsledkem? Jak by výsledek strukturoval? Ne, tudy opravdu cesta nevede. Ale co je tedy předmětem dějin?

Ti, kdo vědí, jak to je, a jsou ochotni mluvit s druhými (s trochou povýšenosti, jistě), se jen s úsměvem podiví naivitě ostatních a řeknou, že přeci nejde o všechna jednotlivá dění, ale o celek – protože svět se děje v jakési vnitřní jednotě a v dějinách jde o to porozumět této jednotě. A já se zeptám na povahu této jednoty, v čem spočívá a jak se pozná, které jednotliviny z minulých dějů se do takové shrnující úvahy zařadí. A to zase skončí rozhovor.

Dějepiscům, kteří vědí, jak to je, lze rozumět vždy jen z jejich nevyslovených předpokladů. Zpravidla se pro ně svět děje, a to tak, že jde o vnitřně jednotný pohyb. Nemusí to být tak, že je vesmír úplným mechanismem, kde každý děj má svoji příčinu – někteří se odkazují na „první příčinu“, ale všechno mezi ní a dneškem je prý dosti nejasné a pro myšlení člověka vcelku nedosažitelné. Svět a dění jsou prý příliš mnohotvárné a tvarově i dějově bohaté na to, aby bylo možné je uchopit vcelku, ale je možné se opírat o jakousi vnitřní jednotu dění, něco jako pochopitelné směřování dějin, které právě je třeba vykládat. Nikdy se ale nedozvím kudy, jakou racionální cestou se tedy dostali k porozumění oné vnitřní jednotě.

Mnozí jsou pragmatici. Opět se podiví mojí naivitě a odkážou na dějiny samy – lidé zapisovali to, co se stalo, a vznikl myšlenkový materiál, který je možné zpracovávat, sledovat, jak se proměňoval obraz minulého. A také jak se postupně vytvořila shoda na některých dějinných jevech, u kterých se dá vysledovat ta či ona souvislost, následnost. „Takže jde o nějaké schéma?“ ptám se, když už mě mají za naivního.
„Ne, to je způsob, jak se dá tomu či onomu v historii porozumět v širších souvislostech.“ „Aha. Myslel jsem si, že víte, jak je to se světem, ale vám jde o to, že umíte o lecčems minulém promluvit v širších souvislostech, pokud možno tak, aby to bylo použitelné jako moudrost v nějaké aktuální situaci?“ Pokud neprohlédnou moji lest, pokračují: „To ne, celá vědecká komunita porovnává svoje porozumění souvislostem a vzniká tak…“
„Vědecký mainstream?“ skáču do řeči, neboť v té řeči zazněla nejistá pauza. Dříve nebo později takový hovor skončí. „A kde tedy začínáte s dějinami a nalézáním souvislostí v dění?“ ptám se. Očekávám totiž, že hrdě řeknou: „Dějiny je třeba začít u Adama!“ Ale ani s tím bych se nesmířil. Podle mne je třeba začít s dějinami u konce dějin. Ale ne opakovat chybu mnohých, kteří na konce dějin postavili sami sebe, kteří o dějinách přemýšlí.

II.
A tak sám začínám u textu Starého zákona. Od Abraháma jde stále o jedno a totéž: na jedné straně je Boží vedení a na druhé straně jeho rod a potom národ, který má příslib, smlouvu. A součástí příslibu je avizovaný konec věků.
Bohem vybrané Abrahámovo potomstvo (tedy pouze z jeho potomka Jákoba-Izraele, nikoli Ismaila, ba dokonce z toho vypadlo i pokolení Ezaua) ale stále znovu a znovu od svého Boha odpadá. A je výmluvné, jak je v textu SZ hodnoceno období vlády jednotlivých králů: buď chodili po cestách Hospodinových (žili ve světle Hospodinově), a nebo se od Boha odvrátili a konali špatnosti, jejich vláda byla zvrácená a tak či onak „volala do nebe“. A tresty přicházely. Ale to nebylo ze strany Boha vše: bylo to doplňováno řadou zázraků a přímých intervencí Boha do dění, Bůh vedl Josefa Egyptského, Mojžíše, řekl Samuelovi, co má dělat, když chce lid krále atd.

Ale ještě před Samuelem se v SZ postupně zvýrazňuje význam individuálního jednání jedince. Jestliže ještě v příběhu o Sodomě jedná Lot v souladu s tradicí pohostinnosti a nepodvolí se pokleslé tyranii proto, že by to bylo porušení této tradice, Josef jedná samostatně – ví, že je pod Božím vedením. Po něm už je zřejmé, že lze jednat pod Božím vedením, ale Abrahámovi vybraní následovníci se stále dokola Božímu vedení zkoušejí vymknout, vymluvit se, že pro daný úkol by Bůh jistě nalezl někoho vhodnějšího (to děláme dodnes). Ale je tu ještě i druhá linka: Jozue je tím, kdo je rámcově veden, ale jedná podle svého úsudku jako odpovědná osoba – a právě on reálně vstoupí do zaslíbené země, dovede tam Izraele. Ale dál už jsou jen proroci, kteří nejsou úspěšní a respektovaní natolik, že by se Izrael nedostal do babylonského zajetí, ze kterého vyvázne opět jen zázrakem.

Dá se to shrnout: pro porozumění dějinám je tu základ: příslib a smlouva a příslib konce dějů (ještě ne dějin). Je tu opakované přímé působení Boha, zázraky přímo ovlivňující dění (egyptské kobylky, zničení Sodomy, rozestoupené moře atd.). Jsou tu výslovné Boží pokyny pro konkrétní osoby (Mojžíš, Samuel).
Jsou tu ti, kdo vládnou ve světle Hospodinově, a v širším smyslu ti, kdo žijí v tomto světle.
Jsou zde proroci, kteří byli posláni Bohem, aby vedli své současníky k pokání a k návratu k Božímu řádu. Na druhou stranu jsou zde svévolníci, kteří nekonají, co mají konat.

Jenže v tom všem se žádné dějiny nezrodily, jde jen o znovu a znovu se opakující postupný úpadek lidu, který zapomíná na Hospodina a odvrací se od něj. A Hospodin se tento lid snaží dostat na „správnou cestu“. Na rozdíl od řeckého pojetí vracejícího se času zde ale charakter příslibu směřuje k nějakému avizovanému konci, o kterém nelze nijak spekulovat: to jediné zakládá příští možnost zcela nového výkladu dění. Ale jak se z letopisů staly dějiny? Zrodily se. A ptát se na příčinu je podle mne zbytečné a marné.

Do prázdného času Starého zákona, který se dá chápat jen z hlediska života jednotlivých osob, které tvoří rodokmen Izraele, vstupuje křesťanství. Vstupuje tam skrze „zlom času“, který zajistil Spasitel. To staré se nějakým způsobem uzavírá a začíná něco nového – něco, co sice na jednu stranu opouští linii patriarchů, odpoutává se od podstatné části židovské tradice, ale zvýrazňuje aspekt konečného soudu nad děním. První křesťané asi předpokládali, že se tohoto konce dožijí, a tak nepřikládali dění velký význam, ale s tím, jak proběhla první staletí, stala se předpověď Janovy apokalypsy obrazem, ve kterém jsou na konci dějů od sebe odděleni ti a oni. Pokud se k tomuto tématu nevrátíme, zůstaneme bezmocní a beznadějní uprostřed času, kterému nerozumíme. Po zmrtvýchvstání dostává podoba posledního soudu jasnou světskou podobu – a je možné se k ní vztahovat. Podle mne doposud nebyl v porozumění dějinám celkově dostatečně zhodnocen přínos světců: těch, kdo již na poslední soud čekat nemusí – mají ho za sebou. Nemusí čekat na konec dějin a my jsme přitom s nimi v jakémsi kontaktu. Jejichž památka byla a je udržována v tom smyslu, že jsou v aktualitě dostupní skrze modlitbu a mohou tak zasahovat do dění. Boží soud a konec dějin se stal v křesťanském pohledu na dějiny nedílnou součástí dění.
To je klíčové, bez toho bychom žádné dějiny neměli, jen popisy historie – toho, co bylo.

III.
Pokud se posuneme k nedávné minulosti, můžeme se zachytit tam, kde byly činěny pokusy převést dějiny z pohledu křesťanského světa (dějiny spásy) na dějiny světa. Klíčové v tom jsou pokusy nějak strukturovat jednak svébytné kultury a pak také dějinné epochy tak, aby se to dalo použít pro srovnávání. Bylo to vnímáno jako velký objev a způsob, jak se dívat také na vlastní dějinnou epochu (Spengler, Toynbee atd.). Historiografové a teoretici dějin proto postupně identifikovali řadu říší s vysokou provázaností složité sociální struktury, některé z nich dokonce předcházely tomu, co se odehrálo na poušti mezi Bohem a Abrahámem, jiné mnohdy dosáhly velkého rozkvětu a skončily. Jenže jak pracovat s kulturami?
Je třeba se vyvarovat pokušení, ve kterém prohlásíme za skutečné to, co je pro nás pouhým metodickým nástrojem, abstrakcí, která slouží k praktickému postupu hodnocení, k tomu, že umíme porovnávat, nalézat paralely a rozdíly. Kultury se prolínají a navzájem ovlivňují, civilizace, které by byly zcela uzavřenými celky, lze sice nalézt, ale jen tam, kde zmizely již před kontaktem s Evropany, nebo při kontaktu s nimi (Mayové, Aztékové). Ale co tam, kde žily civilizace vedle sebe a přecházely jedna v druhou?

Jak pochopit konec civilizace v helénském Středomoří? Kolik bylo konců a začátků civilizace čínské? Civilizace není nic skutečného, co by bylo „dějinnou realitou“, je to náš myšlenkový nástroj, umožňuje cíleně strukturovat sběr faktů a třídit významné od nevýznamného. A tedy i výsledky takové historické práce jsou pouhá abstraktní tvrzení, která nám sugerují, že se jimi mnohé „vysvětluje“, ale skrývají, že se s jejich použitím také mnohé zakrývá.

Kdysi na počátku osmdesátých let přítel Viktor Faktor překládal Study of History Arnolda Toybee, četl jsem to průběžně, když překlad vznikal. Na jednu stranu pro mne byla překvapivá komplexnost pohledu autora, ale na druhou stranu mi v tom něco zásadně nesedělo. Jako i jiní podlehl Toynbee přesvědčení, že se na dějiny můžeme dívat z místa, které je blízko jejich konci. Ale to je podle mne do nebe volající bohorovnost. Historiograf přeci není v pozici světce.
Kdybych se zabýval dějinami, musela by být součástí východiska pokorná pozice toho, kdo naopak dění samému nikdy nemůže rozumět v úplnosti. Podle mne je třeba především promýšlet dějiny jednání – v měnících se podmínkách a s důrazem na to, co se při všech kulturních proměnách nemění, co zůstává stálé. Dějiny pak by byly popisem toho, jak se proměňující kulturní skutečnosti promítají do toho, co je člověku dané. Skutečné, pokorné dějiny by mohly být podstatným přínosem k metafyzice kultury – a tedy metakulturou svého druhu.

Vytvářet dějové řady, jednotné interpretace dějin ve smyslu dějin národů byl jeden z aktivizačních nástrojů romantismu a především nacionalismu konce osmnáctého a v devatenáctém století. Dějiny národů musely být vzájemně nekompatibilní, protože co pro jedny znamenalo výhru, byla pro druhé prohra. Pokusy „sesypat to všechno dohromady“ v teoriích civilizací a civilizačních fází nutně nedopadaly dobře – a dnes jsme svědky pragmatické resignace na snahu smysl dějin hledat, nějak ho založit. Obecně je vyznáván „pokrok“, což je pouhá iracionální modla, která se hodí, ať se děje cokoli a ať se „pravdy dějin“ zmocní kdokoli. A tak je třeba se vrátit k Bibli, Starému i Novému zákonu.

O tom, kdy konec dějin přijde, neví přeci nikdo, ani Duch, ani Syn. Ti jsou sice podle křesťanů nějak součástí Božského, ale tak či onak patří ke světu.
O konci samém ví jen Bůh otec; vypadá to, že je to ten starozákonní JHV.