Porozumět tomu, co se děje

Porozumět tomu, co se děje? To chceme. Chceme reagovat na to, co se děje, tak abychom věděli, kde se máme „přidat“, kde máme korigovat a kde se vzepřít? Chceme vědět, orientovat se, stát na „správné straně“? Přijde mi to celé dětinské, pokud si nevyjasníme, co je to, k čemu se vztahujeme, co je přítomnost a jak chápeme dění. Že tohle vše si uvědomuje málokdo? No a co? Důležité je, že si to uvědomovat můžeme a že nejde o prázdné otázky.

Klíčová prý pro nás je minulost, tedy zpravidla, protože minulosti se dá rozumět, minulost se (přeci) nemění. A tak si stavíme minulé události (to, co „zbývá“ z dění) do řad, ve kterých se vyznáme, které nám dávají smysl. Někdo měl plán, příhodné podmínky a podařilo se mu to, co chtěl. Dění má smysl a minulost nám to ukazuje. Jenže si neuvědomujeme, že jsme to my sami, kteří v minulém vidíme smysluplné děje. Proč? Protože to chceme, protože takový výklad hledáme. Kdo by chtěl žít v beznadějně chaotickém dění, které nedává žádný smysl a z něhož se nelze v ničem poučit?

A tady bych teprve začal: máme vůli k tomu, vidět v minulém (promítnuto do aktuality) jednotící významy. Věci, které nastaly, se nám řetězí, řadí. Uvedu příklad:
Někdo významný obstál (třeba Masaryk) a povedlo se mu ustavit Československo, což bylo krajně nepravděpodobné – prostě nějak oblafl Američany, kteří neporozuměli, jaký je rozdíl mezi samostatností a nezávislostí. Američané věděli, co je to vyhlásit nezávislost, sami to udělali a dali Masarykovi to, co chtěl: „omezenou samostatnost“, která se ukázala, že vůbec není „samo-statná“. A skončilo to Mnichovem. Masaryk namluvil každému, co chtěl slyšet, a byl úspěšný. Zato Beneš selhal, nikomu nevěřil a skončil hanebně – a my s ním. Rakousko mělo Rusy na svém území ještě dlouho po válce a zůstalo „západní“, od nás Sověti (Rusové stejně jako Ukrajinci) odešli hned v r. 1945, ale Beneš celou republiku naservíroval Stalinovi.

Ano, to se hezky píše a čte. Ale proč? Protože to v naší situaci dává smysl – je tu na jedné straně role člověka, který dokáže dosáhnout toho, o co se snaží, a pak role toho, kdo podělá, co může, a ještě se mstí a po válce zakáže agrárníky, kteří ho nevolili za presidenta – a tím to „na tácu“ předá komunistům. Chceme tomu rozumět, ve smyslu „ten byl dobrej a tohle byl hajzlík“. Ale v jednu chvíli se nám to začne rozmlžovat, i ten obraz Tatíčka Masaryka, který pro nás v jednu dobu byl formativním vzorem, se trochu zatemní, vždyť to byl on, kdo Beneše držel jako svého fámula na špinavou práci, to Masaryk zařízl Radolu Gajdu stylem, který by se dal nazvat fašistickým. Etc. Minulost není nic daného, stále znovu jí vykládáme … jak přichází to, co je nové, co nám umožňuje nový pohled.

Dějiny je nutné chápat jako příběhy, jako dění, které má svůj smysl, svoje směřování a ve kterém na lidských rozhodováních záleží. Tenhle příklad je zvolen proto, že se nás (zdánlivě) vůbec netýká. Jenže o tom, co Masaryk „provedl“, lze přemýšlet i v jiném příběhu, porozumět této řadě událostí jinak:
Podílel se na mocenské hře, která cíleně vedla k tomu rozbít Rakousko jako silnou mocnost ve středu Evropy. Šlo o významný státní celek, mocnost, která byla stále ještě katolická, dokonce ultramontánní v situaci, kdy se katolická církev „vzmohla“ na prvním vatikánském koncilu k tomu, aby formulovala svoji novou (mocenskou) roli ve světě. Finančním elitám šlo o to rozbít území Rakouska, otevřít ho pro procesy v rámci národních států, které již byly mocenskou kontrolou kapitálu. Nešlo primárně o to dát kus Rakouska Itálii, Maďarska Rumunsku, Srbsku a Čechám (!). Osamostatnění Čech a Moravy a vznik republiky je možné chápat jako důsledek strategického tahu tehdejších mocenských elit – a Masaryk se v tomto případě „hodil“ jako hráč, který tento záměr provede, nabídl se k tomu. V protikladu k tomu, co dobře věděl – jeho starší kolegové v politice přeci byli přesvědčeni, že kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit. A je možné se ptát: Kdy se vůči tomu Masaryk vymezil? Kdy a proč změnil názor? Kdy a proč nabyl přesvědčení, že mu tahle cesta přinese politický úspěch?

Masarykovu roli v dějinách a význam jeho jednání je možné interpretovat různě podle toho, jak „potřebujeme rozumět“ tomu nebo jinému pojetí „dějinné linky“, kterou sledujeme. Je možné napsat o tomtéž další a další „kurzívy“, které budou vždy mít svoji „osvětlující platnost“. Ale je nejvyšší čas podívat se na dění přeci jen s větším odstupem. Jistě, jsou tu nějaké trendy, které lze předjímat, a události, které se ohlašují. Je možné jednat v souladu s nimi tak jako Masaryk, který porozuměl zájmu budoucích vítězů (odhadl záměr ekonomicko-mocenského spojenectví liberálů zlikvidovat Rakousko), ale nikdy nedovedeme do důsledku odhadnout, co skutečně nastane. Definiční vlastností budoucnosti je to, že nás vždy znovu a znovu překvapuje. Vše to, co nás nepřekvapuje, co není v pravém slova smyslu „nové“, je jen více či méně pohodlnou projekcí minulého do budoucího.

A co se týká nás samých, je to ještě mnohem výraznější. Pokud se podívám nazpět, mohu poměrně přesně popsat, jak jsem chápal svět a dění řekněme po uplynulých pětiletích. Tedy jak jsem chápal svět v r. 1975, 1980, 1985, 1990 … až dodnes. A jediné, co mohu konstatovat, že jsem si ani zbla nedovedl představit, v jaké situaci budu a jak budu po těch pěti letech zcela rozdílně rozumět světu, tedy aktualitě toho, co jsem prožíval. Pokud bude p.t. čtenář ochoten si to zpětně promyslet, jsem přesvědčen, že mi bude muset dát za pravdu. Týká se ho to stejně tak.
Ale málokdo se přitom zamyslí, jak je to tedy s porozuměním onomu „samozřejmému“ porozumění minulému jako jakési jednotě: sám neustále proměňuji svoje porozumění světu, do mého rozumění světu stále zasahují nové a nové zcela nepředpokládané věci – a dokonce věci, o kterých jsem ani netušil, ale nejen to, kterým bych předem nikdy nevěřil. Pro mne z toho „leze“ zásadní otázka: jak to, že se pro mne dějiny (jako to, co má hlavu a patu) nikterak nezpochybňují? Proč je stále „beru vážně“? Je to prosté. Kdykoli se stane cokoli, s čím jsem „nepočítal“, kdykoli se objeví nějaká nečekaná souvislost, cokoli, co mne překvapilo, co je v pravém slova smyslu něčím novým – vede mne to k pře-myslení všeho toho, co chápu jako minulé!

Neustále pře-mýšlíme svoje vlastní i společné minulé děje, neustále pře-mýšlíme dějiny. Právě proto mohou být dějiny čímsi, co je jednotné, co je nesporně nějak vnitřně racionální, co má hlavu a patu. Chceme si sestavovat řady příčin a následků, a tak je v minulém nalézáme!

Je důležité, jak se k tomu, co bylo, vztahujeme. George Picht napsal*, že budoucí je omezeno tím, co již je jisté a co je založeno v dějinách jako v nezvratných procesech. A tedy také tím, co je v možnostech, které jsou omezené, a nastat může prý pouze jedna z nich. Nějaký chytrák by měl ještě dodat, že možnosti jsou nejspíš omezené v nabídce taxativního výčtu, v tabulce, kterou je nutné vyplnit, aby nás dobře naprogramovaná budoucnost „pustila dál“, a kde pro systematiky musí být vyloučena nabídka „jiné“. To mne pobavilo.

Již přes 40 let se zabývám tématem „možnosti“, od r. 1980 vydáváme časopis Možnost, a tak mimo jiné vím, že budoucnost je tím, co je „jiné“ ze své povahy, a aktuální dění do tohoto „jiného“ směřuje. Všichni, kdo by se chtěli rozhodovat v jistotě a v korektní definované nabídce toho, co je možné, jsou podváděni, a podvádějí sami sebe. To, co nám současnost nabízí jako „možné“, je klamem, podvodem, je to jen nabídka z různých trajektorií, ukotvených právě jen v beznadějně minulém! To nejsou žádné možnosti, ale pouhé alternativy. Je třeba se ptát, co je to možnost právě v tom smyslu, že možnost je nepravděpodobná, nepředvídatelná. Možnost nastává – vůbec žádnou oporu v minulém nemá.

A proto se musím vrátit k první části Pichtova tvrzení, že totiž budoucnost je omezena tím, co vyplývá z minulého. Jistě to platí tam, kde sledujeme probíhající procesy, ale pouze statisticky. Ale nic ze statisticky platného platit nemusí. Pravděpodobnost nezakládá v budoucím nic víc než opět pouhou statistickou pravděpodobnost. Žádným „minulým“ není nic neodvratně určeno.
Auto, které jede, může zastavit porucha, nehoda; tekoucí řeku přehradí svahový sesuv po zemětřesení, vybuchne velká sopka a změní se klima na celé Zemi. A to nechci uvažovat o dalších kosmických událostech, které mohou „zamíchat“ zdánlivými danostmi naší sluneční soustavy. Pichtovo tvrzení, že budoucí je omezeno tím, co je v minulém jisté, je nesprávné: nic jistého nemáme, máme jen to, co je vysoce pravděpodobné. Že nám to ve většině zcela stačí? Ano, ale současně tím pádem nelze oprávněně tvrdit, že oblast možného je „tím skoro-jistým“ nějak zásadně omezena.
Pro mne je to důležité konstatování, protože tím se otevírá vítězství tradičního rozumu, ve smyslu moudrosti a otevřenosti, nad rozumem, který adoruje abstraktní, zdánlivě čistou racionalitu. Jde o vítězství skutečného dění nad všemi „pouze racionálními“ předpoklady procesů. Jde o poznání, že zázrak je možný, a ti, kdo tvrdí, že naše možnosti jsou vymezené minulým, jen svědčí o tom, že budoucnosti nerozumí. A mnozí nechtějí rozumět, nerozumí „zatvrzele“, i když uznávají pouhou statistickou povahu procesů a obtížnost uchopitelnosti minulého.

Každodenně se setkáváme s tím, že nás to či ono překvapuje, a my si upravujeme obraz minulého tak, aby se náš svět „nerozsypal“, aby se nám naše přítomnost jevila pochopitelná a „v pořádku“. Vzýváme každodennost a snažíme se, aby vše bylo pořád tak, jak to je. Ono to tak není, ale my se snažíme to nevidět, a tam, kde už to nevidět nejde, ohýbáme minulé tak, aby se to, co je ze své povahy zcela nové, jiné, dalo na minulá dění „napasovat“. Důsledkem je, že naše myšlení není vnitřně jednotné, neseme s sebou celé fragmenty myšlení, které již neodpovídají tomu, v čem žijeme. Snažíme se navenek nějak zacelit svůj obraz světa a nás samých, abychom z toho nevycházeli stejně bezradně jako v minulosti, která se mnohdy ukazuje jako cesta slepých a ztracených a zpravidla i manipulovaných.

Vidím to kolem sebe: přetvařujeme se, protože jsme skeptici, kteří věří nanejvýše na náhodu, nevěříme ve skutečnou možnost, která je pro nás připravována budoucím a na které se můžeme podílet, nerozumíme tomu, co je to aktuální dění, které nás staví před nutnost zaujímat postoje a jednat. Snažíme se držet toho, co vůbec pevné není, jsme beznadějně orientováni v minulém a chováme se jako nepoučitelní. Proč? Protože nerozumíme skutečnosti dění, které je samozřejmě v jistém smyslu omezeno minulým, ale mnohem méně, než jak nás to učili ve škole a jak nám to dodnes vtloukají do hlavy ze všech stran. Myslíme si, že jsme svobodní, ale pokud nejsme otevřeni budoucímu, ve skutečnosti svobodní vůbec nejsme. Vybíráme si z nabídky alternativ, která jsou jen zdánlivým výběrem.

Přítomnost je mnohem bohatší, než si většina z nás umí představit – právě proto, že je otevřená do budoucnosti, je otevřená imaginaci, kreativitě, představivosti, nápadům, krokům, které nemusí mít žádné racionální zdůvodnění v minulém. Tedy pokud na jednu stranu vnímáme jednotu sebe a dění a na druhou stranu se dovedeme ptát, co je vedeno dobrem a co zlem, co je určeno vzhledem k rozvrhům, které nás zásadně překračují.
Ti, kdo si myslí, že jsou „sami svými pány“, ať raději budoucnost neotevírají, vyjde jim z toho jen Pandořina skříňka.

* viz George Picht, Zkušenost dějin, Herrmann a synové, 2023