Diskuse o Ústavě Českého státu
Český stát je státní suverén; tato suverenita nevyplývá z lidu, dohod mocností nebo jiných mocenských zdrojů. Jeho suverenita je dána historicky, přičemž tento základní odkaz na historii se vztahuje k dějinám v tom smyslu, v jakém jsou dějinami spásy.
Takto založený Český stát má své poslání: zajišťovat formální právní a mocenské zájmy lidí, kteří sdílí smysl jeho existence a postavení. Zodpovídá v tom i dávným a minulým generacím i generacím budoucím.
Že je to celé možné brát nanejvýš jako cvičení pro radost? Že by na tom bylo ještě hodně práce? Že na tom není nic „reálného“? To nás tehdy nezajímalo. Tehdy. Podobné teze jsme formulovali s přítelem Pavlem Kubínem někdy okolo r. 1988 v právním prostředí, kdy v Ústavě byla zakotvena vedoucí role KSČ ve společnosti a veřejně proti tomu vystoupit by si mohl dovolit jen málokdo (a i tak by nebylo jisté, zda neskončí za katrem). Věděli jsme, že jde o to promýšlet to, co se nejeví jako reálné, ale stejně tak se nám jevilo nereálné, že by se podobná ústava dala realizovat kdekoli na „Západě“, v jakémkoli z liberálních států, které si mnozí v reálném socialismu idealizovali.
Jediné, co jsme věděli, bylo, že nemá smysl zakládat cokoli na vůli lidu – vždyť jsme měli zkušenost, že normalizační Československo bylo nesporně neseno vůlí lidu, aby se pokud možno nic neměnilo a pokud, tak aby bylo víc spotřebního zboží. Nedělali jsme si o „lidu“ jako zdroji moci iluze, věděli jsme, že se dá snadno zmanipulovat a zlákat nabídkou snadnosti, pohodlí, výhod. Kdo chtěl, mohl to vidět v sedmdesátých letech okolo sebe až příliš realisticky.
Ale proč nám šlo o ústavu? Protože jsme se snažili zformulovat si základ, ke kterému by se dalo v myšlení odkazovat, ke kterému by se dalo vracet. Chtěli jsme mít pevné paty, i když budeme promýšlet nějaký detail v postavení státu jako garantu práva. Jeden můj přítel tvrdí, že ústavy a kodexy jsou znakem společností v úpadku. Nesouhlasím s ním. Stejně tak jako nesouhlasím se Spenglerem a Toynbeem. Význam ústavy a kodexů je v deklaraci smyslu. Právo je svým kořenem meta-kulturní, ale ve většině práva jde o pragmatické postupy – viz řešení soudcovské role Mojžíše, které mu poradil tchán Jitro. Podstatná část práva musí být dána do rukou těch, kdo uvažují v řádu kultury a přitom mají mít morální kredit! Ale základy práva nesmí zcela vyvěrat z aktuality. A je jedno, jestli takové „vycházení z aktuality“ na sebe bere kabát „dané“ tradice (statické, přirozeněprávní) a nebo liberální kazajku pozitivního práva jako nástroje státu.
Samozřejmě jsme řešili i základní námitku – proč by právě ústava toho či jiného státu měla být zakládajícím dokumentem, neměl by to být spíše nějaký deklaratorní dokument pro „světové společenství států“? Jakousi obdobu OSN? Bylo nám jasné, že ne, že nám jde o založení suverenity státu jako mocenského celku. Stát jako takový nemůže být odvozen od nějaké „světové mega-říše“, nic takového nemá žádný obsah a suverenita takového hegemonického vše-státu se založit nedá, neměla by smysl, byla by jen „Říší“. Deklarovat cokoli můžeme za sebe vůči státu, ale právě proto je důležité, jak je stát založen. Svět je mnohotvárný a obyvatelé států jsou různí – i uvnitř států jde o to, aby si udrželi vzájemnou snahu a porozumění tomu, co mají společné. Pak je možné udržovat stát jako suverénní a z vnějšku jednoznačně identifikovaný celek. Ústava by přitom měla poukázat na závislost státu na tom, že různé skupiny obyvatel jsou schopny ctít místo, tradici a chtějí „svůj stát“ (ale i stát svých předků a budoucích generací) aktuálně společně naplňovat. Polsko o svoji státnost na dlouhou dobu přišlo, a přeci Poláci svoji státnost obnovili. To je dobrý příklad.
Vztahujeme se, každý sám, k dějinám spásy, ale žijeme v kultuře, která je opřena o mocenskou strukturu, a cítili jsme, myslím oprávněně, že právě v tomto smyslu je třeba založit i definici státu jako mocenského suveréna. O suverenitu musí jít, protože stát musí určit některá pravidla, u nichž nejde o správnost, jen o jednotu, v nesporně nutném významu o „pořádek“. Typickým příkladem vrchnostenského práva (kdy je stát suverénem) je určení, na které straně silnice se jezdí. Nejde tu o to jakkoli hledat správnost řešení. V půlce světa se jezdí vpravo, v půlce vlevo. Diskuse o tom jsou zbytečné. Člověk „jen“ potřebuje vědět, na čem je, co může (tam a nebo jinde) předpokládat jako normu, garantovanou státem.
Samo sebou, že jsme nedořešili problém, jak identifikovat ty, kdo by splňovali onu zásadní podmínku občanství – tedy brali „svůj“ stát jako suveréna vážně. Snad by bylo možné hledat cesty v přechodné a nebo trvalé ztrátě práv podílet se na správě státu pro ty, kdo jednají zjevně proti duchu ústavy. Neřešili jsme také, jak by měla vypadat správa státu a jak by se měly tvořit orgány státu (jistě ne jen „volbami“), neřešili jsme užití korporativních forem ustavování orgánů, tohle vše už pro nás bylo příliš praktické a nezajímavé. Nechtěli jsme vymýšlet nějaký konkrétní návrh právního uspořádání. Bylo jasné, že z ústavy by měl být odvozen kodex státního práva, který by určoval postupy a povinnosti státních orgánů a institucí jejich ustavování atd. Procesní a provozní normy státu by měly být v tomto kodexu shrnuty a měly by se přímo odkazovat na ústavu. Pokoušet se do ústavy podchytit vše, co se musí a nesmí? Nesmysl. Ještě jednou zopakuji, že jsme byli vedení tím, abychom se při diskusích o tom a onom nemuseli pokaždé dobírat nějakého „obecného rámce“ v pojetí práva.
Byli jsme „disent“ a když se řada věcí změnila, v jistém smyslu jsme disentem zůstali. V roce 1989 jsme se se svými názory nikam necpali, věděli jsme, že by o ně stejně nikdo nestál. Věci šly svoji cestou, kterou jsme chápali jako společenskou příležitost, ale v úplně jiném smyslu. Byli tu dravci a byli tu ti, kdo už byli připraveni – a najednou začalo jít především o mocenské pozice. Jako by nikomu nechybělo porozumění pro to, co se děje, porozumění pro dění jako takové, jako by selhání a následná rozčarování z promarněných příležitostí nějak samozřejmě patřilo k věci. Zvítězilo chtění a zvítězily individuální a skupinové zájmy, takové, které mohou cíleně škodit a „válcovat druhé“.
Vyrostl jsem v prostředí disentu, v poznání, že se v tomto světě reálného socialismu musím naučit žít tak, abych mu co nejméně podléhal, aby mi co nejméně určoval můj vlastní život. Chápal jsem, že je to danost, nepřemýšlel jsem o možnostech změny, odmítl jsem odejít do emigrace. Po r. 1989 jsem se zabydlel v jiné politické realitě, sledoval jsem, jak se vrací do podoby normalizační, jen trochu více obarvené reklamou na spotřebu a chtění. A teď, po více než 35 letech, se vracím k tomu, jak jsme tenkrát „diskutovali o ústavě“? Proč?
Připadá mi, že jsme v podobné situaci jako tenkrát, něco se bude měnit, něco je ve vzduchu, něco se radikálně promění; přestane platit to, co všichni považovali za zcela jasně dané a neměnné. A proto si myslím, že dozrála doba na to, abychom se o tezích, které jsme dávali dohromady kdysi dávno, začali mluvit s těmi, kdo jsou podobným myšlenkám otevřeni. A jsem přesvědčen, že v současném tlaku na národní státy už bude větší prostor přemýšlet a mluvit s druhými o těchto a podobných myšlenkách a otázce „jak založit současný stát“.
Někdo mi může vytknout, že možná jsou formulace v úvodní kurzívě až příliš „současné“. Ale jsou formulovány nesporně ve smyslu toho, o čem jsme uvažovali, jasně ukazují, čemu jsme se chtěli vyhnout a jak. Šlo nám o smysl a ukotvenost ústavy a také o smysl a ukotvenost našeho vlastního jednání vůči státu. Možná to byla trochu pozdní reakce na Chartu 77, ale jistě nejen to.
Charta se naivně v duchu Helsinek přihlásila k dialogu s mocí – a moc ji ani náznakem k dialogu nepřipustila, ignorovala ji a nanejvýš jednotlivé osoby postihovala represemi. Chtěli jsme založit stát na vztazích mezi jeho obyvateli a na dějinách, v té podobě, v jaké se týká státu samého i každé osoby. V té době jsme nic z toho nepublikovali – snad jsme se báli? Nevím, myslím že ne, ale neviděli jsme ve svém okolí nikoho, kdo by našemu hledání porozuměl právě v tom smyslu, kterým jsme byli vedeni. Jednat s mluvčími Charty? Zjevný nesmysl, nespolkli ani mnohem jednodušší a „krotší“ návrhy. Právníci? Již tenkrát jsme věděli, že ani v táboře přirozeněprávních konzervativců bychom nenašli žádné pochopení, je to marné, když se snílek dostane do hovoru s někým, kdo ctí „posvátnou krávu“, pro koho vše již je jednou dané a jde o to jen to obhajovat.
Ale snad už je jiná doba. Snad už se dá mluvit o věcech, které jsou nereálné v tom smyslu, že „my je nedovedeme zařídit“, ale… Snad už se dá mluvit o správnosti a řešení konkrétních otázek i tam, kde si nikdo nečiní ambice přemýšlet o dosažitelnosti toho či onoho, resp. o způsobu, jak by šlo to či ono prosadit. Nejdříve je třeba věci promýšlet, pojmenovat, připravit je tak, aby jim šlo jednoduše porozumět. Jak se to potom projeví v dění? Kdo ví?