Kultura a meta-kultura
Přiměřenost? Ta je spojena především s poměrem, vztahem. „Tomu bude naměřeno, vrchovatě natlačeno…,“ kdo by neznal a nevěděl, že se tu neodkazuje na nějaké objektivizované měření, že tu jde o správnost míry?
Míra věcí je to, co má být naplněno – ale my jsme zapomněli, že míru neurčujeme my sami, že nejsme ti, kdo má vytvořit „soustavu jednotek“, ve kterých se „pak“ ukáže svět tak, jak je změřený a zvážený. Zapomněli jsme, že co je důležité, je nejen očím neviditelné, ale také neměřitelné a nezvážitelné – ale může to mít svoji správnou míru.
Vlastně jde o osvobodivé poznání: právě míra věcí je dána přiměřeností, sestrou správnosti. Na tu se máme ptát.
Máme směřovat k přiměřenosti, hledat ji. Dobré je, pokud přiměřenost alespoň neztratíme ze zřetele. A že ke kultuře patří i marnost? Její přiměřenost hledat nemusíme, marnosti je správné se bránit, i tak je jí v kultuře až dost.
Už dávní řečtí i hebrejští obchodníci kulturně rozmanitého Středomoří věděli hodně o měření a vážení: vždycky jde jen o to, jak důležité je ovládat tyto procesy. Objektivizovali tu nebo onu míru (to, čím se poměřovalo) v takovém rozsahu, až se oslabilo povědomí o tom, že skutečnost není založena na směně ani na čemkoli, co „funguje“ nějak standardizovaně. Že ve směně je vždy jen „něco za něco jiného“. Míry a váhy tu (samy o sobě) důležité nejsou. A o směnu ve vztahu k druhým by mělo jít jen tehdy, pokud se k tomu sami rozhodneme. Vztah by měl vždy předcházet směnu.
My ale žijeme v převaze neustálé směny, zdánlivě inertní, zprostředkované virtuálními penězi, a mnozí tvrdí, že jakýkoli vztah je svým způsobem kontrakt – ale to je převrácené na hlavu.
Přesto vše, co nás každodenně omílá, máme pořád v mysli hluboce vkořeněno, že v kultuře bychom měli hledat přiměřenost.
A předchozí řádky?
Jsou to Prolegomena ke každé příští ekonomii a sociologii, která nebude mít ambici, aby byla vědou, ale aby byla založena v meta-kultuře.