Začala válka

Verze pro tisk
Anotace: 
A také se modlím za to, aby si lidé přestali hrát se slovy tak, že to vede k válkám, a aby si nemysleli, že slova, peníze a moc jsou všechno, protože to vede k válkám. (Tento článek byl napsán v prvním týdnu po začátku války, rozeslán mailem 1. března 2022.)
Číslo: 

Zdá se, že to všechny překvapilo a jsme svědky velmi emotivních výstupů, vtahuje nás to, musíme se tím zabývat, musíme zaujmout nějaké stanovisko, musíme se k tomu nějak postavit… Ale jak?
Nenechám se vtáhnout do emotivně laděných mailových výměn, apeluji na to, abychom se nenechali strhnout k černobílému vidění světa: pro mnohé je vysvobozením, že se jim nyní konečně identifikoval nepřítel, už dřív mohli za všechno Rusové a teď? Prý jsou horší než Hitler. Nevím, neumím měřit špatnost člověka, a ani to dělat nechci. Doufám a čekám, až vlna vzrušení opadne a zase začneme myslet.

Modlím se, aby válka skončila, ale nemyslím si, že vím, jak by měla skončit. Nedovedu si to představit a ti, kdo říkají, že si to dovedou představit, se chlubí jen proto, že nejsou moc chytří. Rámcově a zhruba vím, co chtějí Rusové, a stejně tak vím, co chtěli Američané, toho už dosáhli, nevím, co chtěli Němci, asi trochu všechno a nebudou mít nic. Ale koho to teď zajímá? Mělo by to začít zajímat nás, protože jsme spolu s Němci na straně poražených?

A měli bychom zároveň vnímat, že nejsme pupek světa, ani Německo ne. Pokud jsem správně pochytil zprávy z OSN, tak se dospělo k obecné shodě, že by válka měla skončit. Valné shromáždění (stejně jako já v modlitbě) volalo po co nejkratší cestě k míru. Na rozdíl od rozvášněné a rozdrážděné evropské veřejnosti (a pragmatické politické reprezentace se tomu musí přizpůsobit) totiž většina představitelů světových států celého světa dobře ví, že se aktuálně bojuje na mnoha místech světa, a že se to najednou týká i Evropy? Rozhodně to málokomu ve světě pokazí spánek. Bojovalo se a bojuje leckde ve světě, bojovalo se v Lybii tak, že celá země dodnes žije v občanské válce. Bojovalo se v Iráku a to tak, že celá země je dodnes na pokraji občanské války. Bojovalo se a bojuje v Sýrii, a nebýt zásahu Rusů, dopadlo by to tam stejně. Bojuje se v Jemenu, již léta, s charakterem genocidy a nikdo v Evropě o tom nevzdechne. Bojuje se na mnoha místech Afriky a Asie. Kdo všechno v tom měl prsty? A teď se mají všechny státy světa tvářit pobouřeně, chce se od nich, aby se deklaratorně připojili k pobouřenému Západu? Jen proto, že se bojuje v Evropě?

Pár set milionů Evropanů se den ze dne probudilo a zjistili, že svět je jiný, než si mysleli. Zjistilo, že kromě toho, že jsou tu slova, a v nich se cítíme bezpečně, protože je umíme ohýbat, a že jsou tu peníze, se kterými si umíme koupit leccos a leckoho, tu jsou také zbraně, které střílí a to bez ohledu na slova a peníze. A najednou máváme slovy, dáváme peníze – a nic, slova, ani peníze k ničemu, tak sami dáváme zbraně. Jak se s tím smířit? Zahlušit se ještě více nenávistí? Je v tom hodně špatného svědomí.

Záměrně jsem začal s tím, že se nepřidávám k táboru těch, kdo ví, jak to je. Já to nevím. Záměrně jsem se předem neidentifikoval, nelegitimoval s tím, že „patřím k nám“, nám všem, kteří ví, kde je dobro a kde je zlo. Podle mne je totiž v každém z nás. A proto se nehodlám legitimovat „správným postojem“ ani teď, na závěr. Jen se modlím, aby válka na Ukrajině co nejdřív skončila. Aby skončily i jiné války, a že jich na světě je.

A také se modlím za to, aby si lidé přestali hrát se slovy tak, že to vede k válkám, a aby si nemysleli, že slova, peníze a moc jsou všechno, protože to vede k válkám.