Vrba a moderní obraz

Není sporu o tom, že modernita má mnoho poloh; některé z těchto poloh nám připadat jako doslova „antimoderní“, dotkli jsme se toho v článku o Josefu Čapkovi. Cézanne opustil diktát perspektivy, nezajímal ho teoretický prostor, ale vidění. Vidění krajiny, ve které trčí hora St. Victoire, vidění motivu (jablka na stolku), koupajících se postav. A zajímá ho obraz, tedy to, co může vytvořit, to, co je viděno jako skutečnost sama, skutečnost „svého druhu“. Cézanne si totiž uvědomil, že perspektiva je konstrukt, schéma, kterému se podřizujeme, protože jsme se to naučili a vyhovuje nám to, protože je to pohodlné, ale ve skutečnosti se díváme zcela jinak. Skutečnost, viděná skutečnost, je něco zcela jiného, než její „snímek“, jak ho známe z fotografie. Realita, jak nám ji ukazuje fotografie, je jen a jen realita fotografie. A ta nás klame. Ve skutečnosti se díváme tak, že toto vnímání je součástí dění, zaměřujeme pozornost, osvojujeme si viděné tak, že je také na nás, jaký si z toho všeho vytvoříme celek! A o to Cézannovi šlo – aby vyšel z toho, co sám vnímá; aby obraz, který vytváří, byl také předmětem, který je třeba především vnímat! Vždyť k tomu je určen!
Ale proč tenhle malířský úvod, když píšu o spisovateli, který napsal desítky knih a na začátku dvacátého století byl obdivovaným mainstreamovým autorem? Proč, když chci psát o autorovi, kterého dnes už nikdo téměř nečte; a popravdě, pokud nás devatenácté století nezajímá, ani nenajdeme příliš důvodů ke čtení? Vrba totiž především vytváří obrazy. A v těch lepších knihách, podobně jako Cézanne a mnozí po něm, vytváří obrazy, které se nesnaží být fotografiemi.
Jestli něco klame, tak realisticky popsaný příběh, protože dění pro nás není nějakým filmovým pásem, který si můžeme prohlížet políčko po políčku, ani není slévajícím se „běžícím“ nekontrolovatelným tokem, ve kterém se nelze zastavit. To jen my, žijící ve fotografiích a filmech, už nedovedeme skutečně vnímat, spěcháme; to jen my se zahlušujeme neustálou reprodukovanou hudbou, potřebujeme obrazové a zvukové kulisy, aby na nás skutečné vnímání příliš nedoráželo, aby nám nekomplikovalo život. Ale ono tu je a nabízí se nám!

Devatenácté století, o kterém Vrba píše, bylo ještě jiné. Vrba je vše jen ne křesťan, rozhodně neopěvuje to, co v devatenáctím století mizelo: píše na začátku století dvacátého a píše podle idealizovaného obrazu vesnice jeho dětství, tedy už po zavedení finančních daní pro sedláky (eufemisticky se tomu říká zrušení roboty). Tedy píše o době, která se překotně měnila. Rozhodně se čtenářům ve své době nejevil jako tradicionalista. Je cosi, co uznává jako přesah, je tu jakási „příroda“, do které je člověk zasazen, ale uvědomme si, v tu dobu se dalo odkazovat na „élan vital“ jako na součást mainstreamu! Vrba v tom měl široké pole působnosti. Jistě, jinak je popisován myslivec v příhodách z lesa, milující se v zlaté lázni pod rozkvetlou borovicí se ženou, která nemá sil (přírodě) odolat, a jiné je to, když vytváří obraz vesnice – tedy celku, který je srostlý se střídáním ročních dob a během let, který je nesen identitou statků, čímsi nadosobním. To hlavní je tu udržet rodovou tradici, překračující toho či onoho aktuálního hospodáře. Podle toho jsou kalkulovány sňatky a další početí, statky se nemají vysilovat příliš početným potomstvem, ale na druhou stranu pokud není syn – nový hospodář, je to prokletí. Že je obraz vesnice, jak ho Vrba vytváří, stejně jako ten Cézannův nepřesný, že je „z perspektivy“? No a? V jeho knize Dolina, kterou mám nejraděj, sledujeme děj, zasahující několik generací. Přitom celý děj se odehrává ve společenských reáliích dvou, nejvýše tří desetiletí, ke konci devatenáctého století: do časové linky skoro sta let jsou tu seřazeny děje, které se mohly (v jednotlivých dílčích „minipříbězích“ různých statků) odehrát, pouze současně, ne následně. Ale Vrba nechtěl napsat mozaiku příběhů z sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století. Chtěl ukázat, jak vesnice „žije“, lidé na statcích stárnou, jak se vyvíjejí jejich vztahy, jak se rodí a umírají – a tak si relativně krátký čas vesnických reálií konce devatenáctého století jednoduše protáhl na sto let. Ale ne proto, aby ukázal „sto roků samoty“, jak je známe z jihoamerických reálií z Marqeze. Těch Vrbových sto roků je sto roků zdánlivé samoty podhorské vsi, statků, ve kterých se rodí děti, zrají muži, spoří se o ženy, přemýšlejí o vhodnosti a nevhodnosti sňatku s tou, nebo jinou, dobírají se plných sil, kdy mají plány a představy o budoucnosti… aby pak zestárli a smířili se s tím, že nikdo není hospodářem věčně, že vše stárne před očima. A statek – statek je koráb, ve kterém lze plout časem, koráb, kterého se lze držet, protože není sám, ztracen v pustině toho všeho, co odchází.
Vrba jako by seděl na stráni nad Dolinou a díval se na vesnici nad ní, a vnímal, jak se střídají roční období, jak se z děcek stávají mládenci a z mládenců muži, a měl pro to vše pochopení: neupřednostňuje toho či onoho, je v tom všem nějaká velmi silná důvěra ve smysl, ve vitalitu, která Dolinu (úrodné pole) nemůže opustit, dokud budou lidé ctít způsob, jak žili jejich předkové. V jeho knihách nenajdeme skoro nic z duchovní roviny života, která je tak důležitá pro Němcovou, ale přeci tu něco platí: kdo se chová v rozporu s řádem vesnice, drsnosti a odříkavé práce na statku, dřív nebo později špatně skončí. K tomu „špatně skončí“ patří u Vrby jurodivost pozdně křesťanské horlivosti, propití zděděného statku stejně tak, jako sebevražda oběšením ve vlastní stodole. (Více než stoletý sedlák neunesl ztrátu nejlepšího pole ve vsi.)

Vrbovo psaní je neseno myšlenkou na mystickou sílu, která vládne světem, ale není to síla pokroku, změny; je to síla; která se projevuje zjara erotickým nábojem a vůlí k plození, ta překonává všechny kalkulace a vychytralé snahy; v létě je to síla zralých mužů, kteří hrdě stojí čelem ke světu a mají v něm své reálné plány; a je to také ubývající síla podzimu života a střídání rolí.

Může nás napadnout, proč nebyla Němcová schopna popsat, zachytit něco málo z téhle, tak trochu živočišné síly a drsné schopnosti vesnice udržovat „statek“, grunt? Rozuměla síle toho, co je nezkrocené (Vrbovy „přírodní síly“), zcela jinak – ctila svět, ve kterém byla tato síla pod kontrolou, věděla, že utrhne-li se ze řetězu, může uhranout, může vést k neštěstím, jaké potkalo Viktorku. Vrba se nebojí, protože v naivitě moderního optimismu ještě neví, čeho by se měl bát. Pro něj je tu nezpochybnitelný základ: statek, který není žádnou idylou, statek, který může „přijít na buben“, ale který zpravidla přežívá po mnoho generací. Idylu si můžeme udělat my, kteří spolu s ním sedíme nad Dolinou a čteme cosi, co je řadou vhledů skrze okna statků, skrze pohledy do jejich ložnic, kuchyní, chlívů a stodol. Snad bychom si rádi vytvořili k tomu nebo onomu statkáři, k té nebo oné selské dceři nebo hospodyni „vlídný“ vztah – ale nejde to! To není vlídný svět Němcové! Čas tu běží, jako by se nás netýkal, jsme v jiném času, daleko, vysoko na stráni nad vsí. Nejsme nikdy tak úplně v nějakém konkrétním statku; stejně by tam nikdy nebyla taková důvěrná pohoda, jako tam, kde žila na vejminku Babička a kde rozum brala dívenka Barunka. Barunka, která ještě vnímala, rozuměla tomu, co je to skromnost a pokora a že pokora nemá nic společného s odevzdaností. Jsme na stráni nad jediným úrodným polem a ve vesnici za ním můžeme vidět celek toho všeho, co se zde odehrává. Je to „moderní“ pohled. S odstupem, nadhledem.
Ale můžeme se zeptat i obráceně. Proč už Vrba neměl nic z křesťanského porozumění člověku? Proč už vůbec nerozuměl bídě ani vznešenosti? Jeho sedláci jsou tvrdí – a jsou protestantsky hrdliví na peníze. Peníze vůbec tu převzaly podstatnou roli – a Vrba snad ani netušil, že to pro vesnici bylo „dračí sémě“.

My si s odstupem můžeme uvědomovat, že právě tenhle celek, tahle skutečnost „obrazu kusu světa“, kterou nám (čtenářům) Vrba vytvořil, byla výsledkem značně zjednodušující, ale svým způsobem přesvědčivě vypovídající idealizace. A přes všechnu svoji ne-reálnost v jistém smyslu vypovídá dodnes o myšlení konce devatenáctého století víc, než mnohé sociologické studie. Vznikala tu představa o moderní vesnici, resp. o tom, že vesnice vždy bude „svým způsobem jiná než město“ a tuto svoji „jinakost“ si uchová i v moderní době. Je to ilustrace vznikající ideologické platformy „vesnice bez Boha“, která mohla mít svůj vlastní „politický program“. My už víme, že nic z agrárních snů nemělo šanci na úspěch. Město už patřilo jinému světu, světu „má dáti-dal“; a na vesnici, už se chystaly útoky, jeden za druhým. Peníze vyžadují egalitu a vesnice byla „na řadě“. Vrba nemohl vědět, že za padesát let po tom, kdy dopsal tuto knihu, nezbude na vesnici kámen na kameni. Vitalita přírody, která se mu zdála zakládající, nezničitelná, bude za dalších padesát let zkrocena do sítě emisních povolenek, státní podpory elektroaut a boje za uhlíkovou neutralitu…
Před sto dvaceti – sto padesáti lety mizel svět, který je naštěstí zachycen tak, že ho můžeme vnímat vcelku, je vytvořen jeho obraz: vytvořen těmi, kdo se nenechali okouzlit pouhou „reálností fotografie“, spisovateli, jako byla Němcová a Vrba, spisovateli, kteří už nebyli poutáni se svazující formou jednotné perspektivy. Zachytili tak něco z života, vytvořili moderní obraz. Každý po svém, hodně odlišně, to je dobré; díky za to.