Vertikála, horizontála a temnota

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Úvod rozsáhlejší přednášky
Anotace: 
Kultura je to, co se proměňuje, co má svoji historii. Ale některé danosti mají metafyzickou povahu, a pro ty, kdo se tohoto slova bojí, řekněme „metakulturní“ podobu. Tuto tezi budu držet a ohledávat metakulturní skutečnosti, ze kterých můžeme vycházet při porozumění základním prvkům architektury, ke kterým patří schody a žebřík. Spor tu není veden o „úhlavní“ pojmy, které vzbuzují na mnoha stranách zlou krev, jako je dobro a pravda. Stačí, že naše vertikalita a horizontalita v sobě implicite obsahuje ono „nahoře a dole“, ke kterému se dá stoupat nebo klesat po schodech a nebo lézt po žebříku.
Číslo: 

Vstup
Kultura není jen volně se vznášející souhrn toho, co bylo, co vzniklo v nepochopitelných, iracionálních dějinách. Kultura je opřena o metafyzické konstanty, základní prostorové identifikace k nim neoddělitelně patří.
Architektura stojí u zvláštní spojnice myšlení a kreativity, u samých kořenů kultury jako takové a metafyziky jako vědění o tom, co nás přesahuje, co umožňuje myšlení.Na tématu schodů a žebříku, horizontály a vertikály, a na samotné existenci architektonického prostoru, je možné ohledávat jednak vznik základních kulturních skutečností, které jsou nám zdánlivě samozřejmé, a jednak samu metafyzickou strukturu, která vůbec kulturu a její zrod umožňuje.
Tento článek sleduje tedy dvě významové roviny – jednak rovinu filosofickou, které ohledává vertikalitu a horizontalitu jako metafyzické skutečnosti, a jednak kulturně-kritickou a analytickou rovinu, ve které ukazuje na některé aspekty vzniku architektonického prostoru a význam schodů, žebříku, ale i interiéru a exteriéru, nadzemí a podzemí, světla a tmy atd. V této rovině je tedy zaměřen na základní architektonické skutečnosti.

I.

Vertikála a horizontála se od sebe zcela jistě liší, nemůže dojít k obsahové záměně. Ať už budeme to, čemu rozumíme jako vertikále, označovat jakkoli, třeba „å“ a horizontále „â“, snadno se s kýmkoli domluvíme o charakteristikách obsahu, který takto označujeme. Je tu co rozlišit. Toto zdánlivě samozřejmé konstatování je ale ve skutečnosti předmětem sporu procházejícího celým novověkem a tím činí mimo jiné i vertikálu a horizontálu jedním z klíčů k porozumění tomu, co je, případně není, metafyzika. Prvním sporem je, že musím identifikovat obsahy dvou slov, která jsou chápána jako znaky, a identifikovat je v rámci kultury, ve které tato slova vůbec mohou nést smysl. Ale tato bariera znaku se dá obejít, ba naopak, ze samotného faktu, že se v rámci objevitelských cest bylo možné domluvit i s lidmi ze zcela jiných kultur a se zcela jinou řečí, jasně plyne, že musí existovat celá řada obsahů, které jsou vnímány „společně“, bez toho by nebyla možná první verifikace společného poznání, nebylo by bez nich možné první přitakání. Mnozí jazykovědci se snaží dokazovat, že takové sdílené obsahy se dají odvodit od nejzákladnějších fyziologických procesů – potřeb. To jistě také, ale vzpřímenost není ani fyziologická potřeba, ani nějaký fyziologický proces – je to postoj. A k němu patří chůze a orientace. Právě proto má takový smysl zabývat se vertikalitou a horizontalitou, levopravostí, a odvozeně také žebříkem a schody.

II.

Platón kdysi ústy Sokrata ukázal cestu ze sofismat, z „řečí, které si dokázaly hrát s kdečím“, které dokázaly manipulovat a ukazovat něco jako něco jiného. V našem případě by ukazovaly, že vertikála může „být“ naležato a horizontála nastojato. Že jde o pouhou abstrakci a že záleží jen na vztažném systému, neboť pokud ukážu nějakou vertikálu nebo horizontálu jako „kulturní identitu“, mohu si s ní „potom“ dělat,co chci. Jenže co znamená ono „nastojato“ horizontály? Že jde o vertikálu. A co ono „naležato“? Že jde o horizontálu. Ať převracím kulturní skutečnosti jak chci, co je to horizontála a vertikála je nesporné. A je to nesporné i tam, kde někdo na vtipném obrázku schematicky nakreslí člověka vzdáleného od nás čtvrtinu obvodu Země, a ukazuje tak naší horizontálu a jeho vertikálu jako souběžné přímky. Ano – právě tohle je pozdní abstrakce, kterou se ale nemůžeme nechat zmást. Pořád tu jde o vertikálu a horizontálu – jde o to, že se nemůžeme vzdát svého vlastního místa, ze kterého má takové určení smysl. Odněkud to vše vidíme. Nemůžeme zvolit takový vztažný systém, který by nahradil naše vlastní místo. Když si volím vztažný systém, jen identifikuji „svoje“ místo s tím výsadním místem zvoleného vztažného systému, „odkud“ se na věci dívám. I když „si“ toto „svoje“místo promítneme někam do kosmu, vždy budeme muset mít nějaké „nahoře“ a „dole“, aby se mohl nějaký objekt pohybovat buď zleva doprava, a nebo obráceně, shora dolů a nebo naopak, abychom ho mohli prostorově určit.
Ba dokonce když položíme obraz nějakého domu na podlahu a s převahou můžeme konstatovat, že všechny linie na něm jsou horizontály, nic to nezmění tomu, že dobře rozumíme, které z těch linií jsou ve skutečnosti (obrazu) vertikálami.

III. Proč tak složitý úvod?

Vycházím z premis, které předpokládají platnost základních východiskem myšlení člověka a tedy z odmítnutí „kulturního relativismu“. Celá řada daností, ve kterých se pohybujeme, má platnost, která nás zcela zřejmě přesahuje. Často se setkáváme s tvrzením, že jde o přijaté kulturní kontexty. Celé myšlení lidstva prý je jen zobrazením náhodného stavu v procesu kulturní historie. Protože prý nic neznáme jinak, než skrze kulturu. Jenže jsme schopni ukázat, že celá řada těch podstatných kontextů, byť se s nimi setkáváme skrze kulturu, se vůbec neproměňuje, jak by se dalo očekávat u kulturních jevů. Kultura je to, co se proměňuje, co má svoji historii. Ale některé danosti mají metafyzickou povahu, a pro ty, kdo se tohoto slova bojí, řekněme „metakulturní“ podobu. Tuto tezi budu držet a ohledávat metakulturní skutečnosti, ze kterých můžeme vycházet při porozumění základním prvkům architektury, ke kterým patří schody a žebřík. Důležité přitom je, že spor tu není veden o „úhlavní“ pojmy, které vzbuzují na mnoha stranách zlou krev, jako je dobro a pravda. Stačí, že naše vertikalita a horizontalita v sobě implicite obsahuje ono „nahoře a dole“, ke kterému se dá stoupat nebo klesat po schodech a nebo lézt po žebříku a také ono „vpřed a vzad“, „pravé a levé“.
A v rámci filosofujícího úvodu pak ještě spolu s Kantem můžeme ohledat tyto „záchytné body myšlení“, aniž bychom se museli potýkat s problematikou syntetických apriorních soudů – stačí jen navázat na moderní a postmoderní filosofické pokusy. Umožní nám to ukazovat, v čem nejsou tato metakulturní východiska výsledkem kultury, ale naopak podmínkou kultury. Ano, z předchozího vyplývá, že jakákoli kultura má svoje podmínky implicite obsaženy v tom, jak vůbec můžeme čemukoli rozumět. Umožní nám to ukázat, v čem tato východiska vytváří pro kulturu jako takovou rámec, bez kterého by kultura nejen nevznikla, ale nemohla by ani trvat. Na rozdíl od Kanta ale z celé následující tradice myšlení víme to podstatné – naše „místo“, ze kterého promýšlíme podmínky platnosti našeho vlastního myšlení, nemůže být jen netělesné sebe-vědomím „vyššího rozumu“, ale musí jít o skutečné tělesné místo – takové, ve kterém jsme to my sami, kteří se orientujeme a to tak, že jsme vztyčeni, máme svoje (a ne cizí) napravo a nalevo, rozumíme vertikalitě a horizontalitě atd. I kdyby nám nějaký postmodernista rortyovského typu dokazoval, že máme jen řeč na hraní a nic víc, můžeme ho v klidu odmítnout, protože řeč nemáme v nějakém abstraktním a proměňujícím se beztvarém pozadí – máme ji ve skutečnosti, která se už vždy nabízí k orientaci. Nemusíme se hned na počátku dostat do složitých Platonských otázek po dobru a kráse, nebo dokonce k pozdějším metafyzickým otázkám po „platnosti soudu“. Zajisté k nim můžeme dojít, na začátek stačí otázka, ve které se budeme snažit porozumět vertikalitě a horizontalitě. Budeme zkoumat vertikalitu a horizontalitu tak, abychom v interpretaci ukázali, v čem jde o kulturní obsah, který je vytvářen historií, a v čem jde o danost, která podmiňuje možné kulturní obsahy. Zároveň se tak dostaneme k celé řadě dalších obsahů, které mají podobnou povahu – tedy jsou to metakulturní skutečnosti a v rámci kultury pak nabývají svůj historický – architektonický i jiný obsah – jako např. otevřenost a uzavřenost, jak se projevuje v prostoru architektury.

Celý článek viz příloha M 124, str. 22
http://moznost.info/sites/default/files/archiv/m_124_maly.pdf