Vědě se nedá porozumět z vědy samé

Vědě se nedá porozumět z vědy samé. Tak začíná článek Anny Hogenové uveřejněný na webové stránce Epoch Times*. Jde o běžnou internetovou produkci a té je poplatná i jistá strohost a dle mého „nehezký jazyk“. Ale na článek jsem byl upozorněn a je svým způsobem výjimečný, protože shrnuje několik základních výhrad vůči vědě a současnému myšlení, byť pochopitelně ve formě někdy zjednodušené až příliš.
Vědě se nedá rozumět z vědy samé – to je jistě autorkou chápáno jako nesporně obhajitelná věc – právě, když se na vědu díváme „zvenčí“. Problémem je, že se většina čtenářů domnívá, že vědě rozumí, protože rozumí jejím výsledkům – jsou použitelné, více či méně praktické, a pokud někdo studuje mravence a jejich systém udržování teplotní rovnováhy v mraveništi, je to sice zdánlivá marginalita, ale třeba nás to povede k něčemu velmi praktickému. Třeba že budeme za tepla chodit v černém oblečení na slunce a „nosit si tak teplo domů“. Jako oni.
Ale jak tedy ukázat, že nikoli vědecké poznatky, ale sama věda je ne zcela samozřejmým tématem, kterým je třeba se zabývat?

Anna Hogenová začíná osvědčeně – kritikou vztahu subjekt-objekt, ukazuje, že objekt je už vždy je abstrakcí, nalézá kořen této redukce u Descarta a jeho pojetí předmětu zájmu. Zabýváme-li se objekty (předměty zájmu), pak již neobcujeme se světem v plném slova smyslu. A stane-li se objektem naší manipulace člověk (jako pasažér, jako kupující, jako politicky přemýšlející volič etc.) je zjevné, k čemu manipulace směřuje. Autorka dokonce neváhá ukázat lidstvo jako objekt určený k selekci a vyselektovaného jedince jako objekt určený k likvidaci. Začíná tedy zásadním trumfem: věda může sloužit i zcela zvrhlému „režimu“, nemá v sobě (tak jak ji zpravidla chápou vědci sami) žádná jiná hodnotová kriteria, než měřitelné výsledky, které potvrzují teorie.
Vědce oslepuje jejich pýcha – to je závěr prvního okruhu problémů vědy.

Autorka pokračuje docela nečekaně (a podle mne velmi dobře) u „marga“, okrajů, aniž by přiblížila, co je to marginální. Používá obraz celků bez okrajů. Shodou okolností jsem o problematice hranic psal v minulém RT **
Tato výhrada však není nijak zvlášť argumentována, autorka jen ukazuje, že chceme-li být právi světu, který je barevný, voňavý (nebo smrdutý) a „odehrává se“ – pak přemýšlíme o obsazích, které nejsou nějak pevně vymezeny ze svého okolí. Sám v takovém případě používám slovní spojení „významová pole slov“. Mnozí se zaměřují k co nejlepšímu popisu významového jádra slov a směřují k vytváření termínů (přesných, ohraničených významů v rámci úzu té či oné vědy nebo oboru), nebo dokonce směřují k abstrakci významu a tedy k vytváření pojmů. Nic proti práci s pojmy, ale při ní se jedná jen o abstrakta a jen málokdo dokáže zároveň vnímat to, co je reálné a co pojmy ani termíny nemohou nikdy postihnout zcela. Autorka argumentuje tím, že vědci poplatně slouží moci, přispívají ke spoutávání života, popírají fakt, že lidé nejsou výrobky. Na rozdíl od nich deklaruje, že člověk žijící (zdravý a naplněný život) jej napájí z vlastního pramene a nepracuje s přesně vymezenými významy slov.
Přeci jen se tak dostává k alespoň částečné argumentaci pro „celek bez okrajů“ – ten podle ní nevzniká syntézou (ani abstrakcí, dodávám), ale jen tehdy, nosíme-li v sobě bytostné tázání, jímž se rodí vhledy.
Anna Hogenová ukazuje, že věda zná jen koherenci s předem platným (?) systémem nebo jako shodu myšlenky a skutečnosti. Dnešní věda podle ní (ona tak postupuje ve shodě se tarými Řeky) nezná alétheia, neskrytost. Tedy že se jen málo podílí na procesu odkrývání neskrytého.

A ještě jeden trumf v této souvislosti autorka vytahuje, věda nezná počátky, zná jenom příčiny. Zná jen statistiku, zpravidla chápe čas jako proměnnou odvozenou z pohybu. Autorka ukazuje, jak se tímto způsobem dá manipulovat s tvrzeními, založenými na poznatcích takové vědy.

Autorka neukazuje, proč věda popisuje, ale nerozumí, a s jejím tvrzením se ani nemohu ztotožnit. Něčemu přeci vědci dobře rozumí – vždyť slouží, ale ne v poznání jako odkrývání pravdy. V případu, který sama uvedla, jsou výsledky „vědecké práce“ využívány (zneužívány) společensky a politicky, a to konkrétními osobami (zmíněn je Klaus Schwab). Vědci v mnoha případech dobře rozumí, co se od nich žádá, co je „společenská objednávka“, zpravidla objednávka velmi úzkých ekonomických a mocenských elit. Shodnu se s Annou Hogenovou na tom, že myšlení je nástroj moci, mnozí vědci ale nejsou naivní a dobře ví, že se to nesmí říkat nahlas. Dobře znají leccos z toho, o čem Hogenová píše, je to ekvivalent věty, že král je nahý – ale pokud ho někdo vysloví, milion dobře namotivovaných posluhů na celém světě začne křičet tak hlasitě, že toto osvobozující slovo zanikne v řevu.

Provozování vědy je o penězích a po staletí již se formuje vztah mezi těmi, kdo o penězích na „vědu“ rozhodují a vědci, kteří „slouží“ podle zadání. Hogenová píše že kdyby se vědci víc zabývali povahou vědy v rámci vlastního tázání po povaze světa, měli by podle jejích slov „prožít osobně ontologické a gnozeologické krize dějin myšlení, aby získali nadhled…“ Ale z vlastní zkušenosti vím, že mnozí „svůj“ nadhled mají – a ví, jak dělat výhodnou práci, která jim přináší kromě peněz také oceňovaní, společenské postavení a možnost tu a tam se podílet na manipulaci obrazu světa jim přináší uspokojení.

Autorka píše, že nesmíme žít v kruhu a tím mi připomíná jednoho kolegu: ten, pokud něco považuje za „Pravdu“ s velkým „P“, tvrdí, že přeci „každý musí“ to a „nesmí“ ono. Nemusí. Může se na svět a na svoje postavení v něm dívat jinak. Bůh si nás (řečeno autorčinými slovy) nárokuje, ale můžeme vidět, že si nás nárokuje každého jinak, nárokuje si nás individuálně. A každý člověk může vzhledem k tomuto nároku obstát nebo selhat – a není na zemi soudce, který by to mohl posoudit zvenčí.

Autorce se sem nakonec dostane schéma boje mezi „nominalisty a realisty dneška“. A tvrdí, že ve vědě vládnou nad toky peněz jedni proti druhým. Jenže významy těchto slov (nominalista a realista) už se tak propletly, že se v tom téměř nikdo nevyzná. Ale tak či tak, rozhodují ti, kdo se nezabývají povahou věci, ale právě jen vůlí k moci. Alespoň tak jsem to z poměrně nejasného a zkratkovitého textu pochopil já.

Ale nejde o to polemizovat s jednotlivými tvrzeními textu***. Autorčin neskrývaný obdiv ke starým Řekům, k Husserlovi a Heideggerovi prozrazuje, že sebe sama chápe jako příslušníka minority ve vědě, minority těch, kdo se na vědu dívají „lépe“. Není proto tak radikální, aby napsala, že věda má zasvěceneckou povahu, plní roli esoterického zaštítění racionality v myšlení světa. Jenže my stále znovu a znovu čteme, že dříve sovětští, nyní zpravidla američtí vědci „na to přišli“. Na co? Přeci na to, jak to je!
Snad by o tom, jak to je, mohl něco významného říci nějaký amatér? Stálo by za to konstatovat, že po celé dlouhé období konce středověku a začátku novověku se většina skutečně kreativní myšlenkové práce odehrávala mimo university. A nezmění-li se současná praxe, pak se z universit stanou vývojová pracoviště velkých nadnárodních korporací a život půjde jinudy.

* https://www.epochtimes.cz/2025/01/31/veda-bez-vhledu-popisuje-ale-nerozumi

** https://www.revuetrivium.cz/clanek/neumime-se-zabyvat-celkem

*** K hlubší polemice s autorkou se snad dostanu příště.