Úvodník prázdninového Revue Trivium

Toto číslo vzniklo během léta na základě rozhovorů s blízkými (bližními), se kterými jsem se setkal během prázdnin. „Léto je prázdný a zima je zlá,“ zpívá se v písni o pavoučkovi, který (v nastávajícím babím létě) letí se svým vláknem, letí v tak krásném a přitom bláznivém příslibu všeho budoucího, o čem se dá snít. Léto jsou vakace, doba prázdna, ale prázdno nemusí být něčím negativním. Jde jen o jinak naplněný čas, ve kterém není třeba dávat běhu světa tolik povinné služebnosti. Toto léto bylo navíc naplněno pravým opakem prázdné každodennosti – zázrakem znovupostavení mariánského sloupu. Toto číslo vychází pár dní po jeho vysvěcení, ostře jsem si při něm uvědomoval, že jde o událost nepominutelnou, léto je prázdné proto, aby se do něj mohlo zrodit něco, co není jen v lidských rukách, co není jen plánováno.
Tak i toto číslo Revue Trivium – je takové, jaké bylo vyznění rozhovorů, jde o témata, která se zrodila a otevřela při setkáních, mnohdy neplánovaných, nečekaných.

Článek Konvertité, který tvoří mentální „střed“ tohoto čísla, je pokusem postihnout rozhovor, jehož obsahem bylo vlastní vyznání. Z jiného podobně intimního rozhovoru vychází článek o ovládající řeči a řeči sloužící k porozumění a dorozumívání. V tomto smyslu směřuje k jisté vlídnosti a opatrnosti při přílišném aktivismu článek první;
nemáme sice příliš důvodů pro nějaký výrazný společenský optimismus, ale pokud jsme kdy měli, stejně se ukázalo, že jsme spíš klamali sami sebe. Článek druhý je reakcí na společnou četbu a návratem k osobě Bohdana Chudoby. Opět je dílčí reakcí, situační, vyprovokovanou. K němu jsem zařadil i další dílčí reakci na Chudobu, která se týká času a zvláštní zkušenosti s časem, kterou jsem „získal“ poté, když jsem se v nemocnici vzbudil z bezvědomí.
Poslední článek trochu vybočuje tematicky, ale také vychází z rozhovorů, z toho, o čem se mluví; i když se snažíme jakkoli, k tématu cíleně vyvolaných vášní jakéhosi obludného společenského experimentu letošního roku se téma rozhovorů stočí, dříve nebo později.

Děkujeme všem, kteří se ozvali redakci, je to milé. Mluvme spolu, stýkejme se v době, která se snaží ukazovat bližního jako potenciální ohrožení. A když si budete dávat v Praze schůzku, nemusí to být „u koně“; já se hodlám s přáteli setkávat „u sloupu“ a nebo lépe „u Marie“. On to sv. Václav i jeho kůň nějak unesou.