Svévolníci a ti druzí

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Pouhá přítomnost, tedy úplnost toho, co již je, je ze své povahy totalitou, je tím, co je – ale jen ve velmi omezeném, násilném smyslu, protože tomu, jak jsme, upírá budoucnost. Proto získalo slovo totalita (úplnost) ve společenském smyslu negativní význam.
Číslo: 

Každá situace s sebou přináší napětí mezi tím přítomným a budoucím…Ten, kdo odmítá odpovědnost za situaci v napětí přítomného a budoucího, a odpovídá jen na či za to, co je dané, … dává ve svém rozhodování přednost některé z daností. Avšak v rámci různých daností není jednoznačné měřítko pro jejich posouzení, pouze každá z daností si pro vlastní posouzení nese měřítko sama v sobě. Co jiného je pak posuzování (pouhých) daností než libovůle, jež má charakter totality. A to především totality v našem myšlení.
http://webdialog.cz/spolecna-temata/svoboda-a-odpovednost/svoboda-a-odpo...
Aleš Havlíček, který zemřel před dvěma lety (27.7.2015) a kterého tímto Revue Trivium připomíná, v citovaném textu shrnul Hejdánkův pohled na svobodu a pravdu. A dá se říci, že je použitelný pro velmi jednoduchou, demaskující formulaci: Ti, kdo jednají ve vztahu k budoucnosti, jednají svobodně. Ti, kdo jednají ve vztahu k danostem, které mají k dispozici, jednají nesvobodně. Ale proč je Havlíčkem nesvobodná „libovůle“ označena jako totalita?
Musíme být pozorní k významu, který zde slovo totalita má: jde tu o úplnost, „celek, souhrn prvků a procesů z hlediska jejich vzájemné souvislosti, jednotnosti“. Pouhá přítomnost, tedy úplnost toho, co již je, je ze své povahy totalitou, je tím, co je – ale jen ve velmi omezeném, násilném smyslu, protože tomu, jak jsme, upírá budoucnost. Proto získalo slovo totalita (úplnost) ve společenském smyslu negativní význam. Libovůle, vyplývající z chtění svévolníka, je produktem totality a v totalitu se obrací. Aktuální chtění je nástrojem totality, ničí skutečnou svobodu, vytěsňuje budoucí jako něco, co máme, tak, že to ještě nemáme, ale jsme pro to otevřeni. Aktuální chtění svévolníka je přímým protikladem odpovědného jednání člověka, otevřeného budoucnosti ve svobodě a odpovědnosti volby.
A svévolník v jistém smyslu „bere“ budoucnost i svému okolí, nezbývá mu, než tvrdit totalitu svévolnictví, diktát přítomného, úplnost minulého. Zpochybňuje svobodu, která má přímou vazbu na odpovědnost vůči tomu, co bude. Ale proč nás nepohltí totalita minulého, svévole?

Havlíček (a Patočka i Hejdánek) vycházejí z reflexe „odpovědnosti“, uvažují morálně a intelektuálně „silného“ jedince, který se umí přenést přes „žádost okamžiku“, který je „dospělým“ a tedy ví o budoucnosti, bere ji „vážně“.
Ale jak tento člověk „vyzrál“? Jak „dospěl“? Dospět znamená dosažení nějakého cíle, stavu, ale pokud je model „dospívání“ možný, jak se dospívající o cíli (dospělosti ve svobodě) dozvěděl v době, kdy ještě žil v totalitě minulého? Je řada možností, jak se k této otázce postavit. Sám za sebe bych ji zpochybnil: žije skutečně dospívající v totalitě přítomného? Podle mne ne! Ale i když tuto otázku vezmeme vážně a bude nás zajímat až patočkovský a hejdánkovský „mravně konzistentní jedinec“, jsou dvě možnosti: buď dospívající „zaslechl hlas“, byl k tomu vnitřně veden, a nebo v tom měl kulturní vzor, pro jehož působení byl otevřen. Tyto možnosti je vhodné také kombinovat. Pak je tím vzorem profét – profesionál v dobrém slova smyslu, ten, který má poslání. A na základě znalosti tohoto vzoru se člověk může otevírat, očišťovat k tomu, aby zaslechl volání, výzvu, která zcela nově otevírá budoucí.

Otevírá ho tak, že není „prázdná“, vystavená bezmocně chtění, ani není mechanisticky naplněná fungováním, onou mrtvou nutností příčin a následků. Nic z toho: budoucnost již nějaká je, je taková a ne jiná. Nemusíme vzít za bernou minci vše, co zformuloval Hejdánek, ale vidíme, že ve vztahu k budoucímu máme zdroj vitality umožňující neustálý návrat skutečné svobody a radikálně řečeno jediný skutečný prostor jednání. Otevřenost budoucímu vnáší zmatek do pokusů nastolit totalitu sdíleného, diktujícího, žárlivého svévolnictví a v posledku je znemožňuje.
Budoucí má tvar a my jsme voláni k tomu, abychom se podíleli na uskutečňování tohoto tvaru a abychom se tedy odvrátili od falešné jistoty (totality) minulého.
A při této příležitosti bych chtěl vyjádřit dík Alešovi Havlíčkovi a Oikúmené za zprostředkování nespočtu podnětů, kterými mě obohatili.