Světlo

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Proč zapomínáme na světlo bez stínu – onen jas, který je naším „společným vlastnictvím“, známe ho, i když se nikdy nevyskytuje v plnosti nějaké konkrétní zkušenosti? A proč se přehlušujeme umělými „zdroji světla“,– co je to za atavismus, který dospěl až ke „světelnému znečištění noci“, které vnímají i lidé zcela pragmaticky a ke světu zaměření?
Číslo: 
Témata: 

Časopis Salve jsem si nechal na druhou neděli postní, protože se téma světla hodí k proměnění na hoře, a jak jsem „nahlédl do prvního článku, byl jsem trochu skeptický – protože text Yves Marie Blancharda „Světlo v Bibli“ je trochu učebnicový, a přitom rádoby vtipný, žoviální, jak autor dává najevo že je s tématem „dobře seznámen“. Rozpačitý dojem z úvodu ale překvapivě „smete“ trojice výborných článků, vzájemně se doplňující a vyvažující: Michael Evdokinov, Jan Kotas a Pavel Vojtěch Kohout OCD. Plasticky se zde ukazuje několik vrstev porozumění světlu a vnímání světla, jednou jako samostatné danosti, a jednou v protikladu s pozadím, stínem, tmou, objeví se tu problém slepoty, necitlivosti na světlo, oslepenosti světlem stejně tak jako problém tmy, která světlo nepřemohla.

První z textů, Evdokinovy „Pohledy na téma světla v pravoslavné církvi“, nás přenáší do málo známých reálií a zároveň ukazuje světlo zcela vážně mysticky „jsoucí“, zářící nebo spíše vyzařující: „a nebude třeba světla lampy ani světla slunce, Pán Bůh je bude ozařovat…“
Světelná metafora je tu zachycena v podobě prozařujícího jasu, vycházejícího z Boha, z tváře, z ikony. Věci mají zdroj světla v sobě a my jsme jen zmateni a oklamáni časným světlem, které vrhá stíny. A jako je proměnění na hoře symbolem světla prozařujícího, tak jsou Letnice symbolem světla, spojeného s plamenem, s jasem velké intenzity, s jasem spalujícím. Světlo tu není „samo“, jsou tu mocnosti temnot, a proto žár, proto je veden boj mezi světlem a mocnostmi, které ho nepřijaly: Temnota spočívá v nepřijetí světla. A světlo samo je prostředek zření.
Článek „Světlo v liturgii“ Jana Kotase začíná konstatováním současného „anemického“ stavu světelné podoby katolických obřadů a obrací se k historii, k liturgii starověké církve, k obřadu rozžíhání světla: Rozžíhání světla, slaveného v obci jako „společná věc“ ukazuje na další, duchovní a kulturní aspekt světla, neboť nejsme úplně determinováni dnem a nocí, sami jsme rozžíhači lamp, a je věcí naší odpovědnosti, abychom byli připraveni „svítit“, měli lampy připravené a zásoby oleje do nich. Abychom dokázali vítat světlo ranního úsvitu, ale ve světle viděli především dílo Boží. Kotas píše: „Světlo je z děl Božích, která si Stvořitel i Spasitel sám připravil pro svoji cestu k člověku“ a pokračuje, že bychom ho měli více vnímat, prostě ho vyzdvihovat.
Článek o Janu od Kříže Pavla Vojtěch Kohouta „Temný mrak ozařující noc“ je temným vrcholem shrnující rozporuplnou zkušenost západního křesťanstva se světlem a tmou, se zřením a slepotou, s motivem jeskyní a temných mraků. Noci mohou být jasné a nebo temné – a právě v temných nocích jsme konfrontováni se světlem, pološero jako kdyby bylo vlažné a s vlažností vyvrženo z úst. Proč je noc symbolem víry? Protože nevidíme a věříme? Blahoslaveni, kdo viděli a uvěřili – my věříme slepí, neschopni uvidět. Rozsáhlý článek přináší řadu zásadních světelných motivů, a tak snad ještě alespoň pár motivů, které v něm a ni v jiném místě časopisu nenajdeme.

V jednom aspektu chybí střídání noci a dne, jako základní fakt stvoření (který byl shledán dobrý) předchází vytvoření sluneční a měsíční struktury, tedy fakticity pozemských dní: I druhý den měl jitro a večer, tedy také rozednívání a stmívání? A pokud ne, jak jinak tato slova chápat? Po skončení času už tato struktura „nebude“. Svaté, ty kdo byli Bohem přijati, bude ozařovat Bůh, a čas v podobě dní (ve kterých svítá a stmívá se a ve kterých byl stvořen svět) zanikne. Ale ve stvoření je střídání noci a dne ustaveno na samém počátku, jinak by se nemohlo odehrát „ve dnech“, Bůh tvoří v této struktuře světla a ne-světla začínajícího a končícího dne. To v žádném z článků jako motiv rozvedeno není.

Také motiv stínu se nabízí k systematičtějšímu uchopení ne-mystickému: jaké je to světlo, v němž žijeme, které přehlušuje vnitřní světlo věcí, onen „jas tváře“, o němž tak silně píše Evdokimov? Proč zapomínáme na světlo bez stínu – onen jas, který je naším „společným vlastnictvím“, známe ho, i když se nikdy nevyskytuje v plnosti nějaké konkrétní zkušenosti? A proč se přehlušujeme „zdroji světla“, kterými si přesvětlujeme noc – co je to za atavismus, který dospěl až ke „světelnému znečištění“, které vnímají i lidé zcela pragmaticky a ke světu zaměření?
Je řada témat, ke kterým se toto číslo mohlo vztáhnout, ale to jen ukazuje, že bylo založeno dobře. Nakonec i ten trochu „slabší“ úvodní článek je kompozičně „vhodný“, aby čtenář nenarazil na Evdokimova hned na začátku, nepřipraven.

Celek čísla samozřejmě nemůže takto nastavenou rovinu udržet, článek Bertrama Stubenraucha sice ještě přiměřeně doplňuje citovanou trojici textů, ale články o světle v architektuře a vitrážích už tuto úroveň nedosahují: především proto, že chápou světlo jako něco „samozřejmého“, ve své povaze neproblematického. Samostatnou kapitolou je rozsáhlý článek F. Burdy. I když „cílí“ k mnoha zajímavým polohám v pojetí světla, je autor až příliš zahlcený sám sebou a vším, co četl. Text je zatížen mnoha slovy a snahou předvést plejádu citací z moderní filosofie – méně by bylo více a článku by slušela také větší skromnost v definicích toho „co je“, a „jak je to se světem“. Takhle tu defiluje Jaspers, strukturalisté se svými sémantickými potenciály, čtenář má starost, aby rozšifroval „šifru transcendence barev“, aby se mu (s  Merleau-Pontym) smysl „vynořil na okraji znaků“… Ale copak může autor zároveň myslet vážně, že pocit barvy vzniká jako reakce na vlnovou délku paprsků? Cožpak přitom všem zároveň může pojímat světlo jako „pouhý optický jev“ a barvy jako produkt psychiky? Kde jsou jeho znalosti fenomenologie? Je dobré, že Burda „posílil“ autorský okruh časopisu Salve, ale není dobré, že se to stalo skrze mnohastranný gejzír zčásti nesourodých slovních výlevů.

Ale to jsou „jen“ drobné vady na kráse čísla, které je dobře a citlivě, s porozuměním uvedeno i v editoriálu Dominika Duky.