Spravedlnost a její starší sestra

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Právo nám umožňuje odsoudit některá jednání jako společensky nepřijatelná, sankcionovaná. Má smysl, protože spravedlnost je mladší sestrou prozřetelnosti.
Číslo: 

Jan Petr Kosinka se zabývá souvislostmi metafyzického universalismu a politické svobody. Již před delším časem jsem měl možnost seznámit se s jeho prací na toto téma, ale její publikace se již celou řadu měsíců odkládá – zveřejňuji proto tento článek v podobě, která nepředpokládá znalost Kosinkova textu a je obecnou argumentací vůči zastáncům přísného přirozenoprávního myšlení. Odkaz na daný text bude doplněn po jeho publikaci.

an Petr Kosinka je obhájcem „justnaturalismu“, což je jen módní anglikanismus. Jde o přirozeně-právní přístup k právu, o jednu z možných teorií práva. Ale zastánci justnaturalismu nemají rádi ten důraz na slovo „teorie“, protože jim jde o povahu práva „o sobě“, a proto považují za důležité nikoli nějaké obhajoby teorie. Snaží se dokázat, co právo podle nich „skutečně je“. V případě Kosinky tak máme dobrý příklad radikálního, čistého postoje, který je proto vhodný k otevření dané problematiky.
Můžeme přitom nechat stranou čisté právní pozitivisty, s těmi také J. P. Kosinka nediskutuje, naopak, obrací se proti těm, u nichž vidí jakousi „herezi synkretismu“, u nichž vidí nějaké prvky přirozeně-právního myšlení, ale náhodné, bez dostatečného základu. Domnívá se, že „bez opor ve filosofickém zázemí“ nemají, kde by zakotvili svoji argumentaci, odkud by ukázali rozdíl mezi čistým voluntarismem moci a „správností“ práva. Jako by je chtěl získat na svoji stranu, ukazuje, že bez tomismu nelze získat dostatečnou fundaci přístupů k právu zásadně překračujícímu libovůli práva jako vyjádření a nástroje moci.

Jako je pro prof. Sousedíka důležité porozumět jednotlivinám a obhájit jejich smysl vzhledem k celku a obhájit jistou prioritu individua v plánu prozřetelnosti, tak je i pro mne klíčové zaujmout zde takový postoj, který umožní ukázat význam individuálního jednání, jeho prioritu, nadřazenost nad jakoukoli statickou konstrukci toho, co „JE“. Ptám se „jak se svět děje“ a domnívám se, že právě z tohoto úhlu pohledu mohu J. P. Kosinkovi oponovat.
Domnívám se, že právo je kulturní skutečnost, vzniká v rámci kultury jako specifický obor konání a jeho institucionalizace a nese v sobě odkaz na to, co kulturu přesahuje, co v kultuře samé ukotveno není. Dalo by se to pojmenovat jako „přirozený základ práva“. V čem spočívá důvěra, že právo je nějaká hodnota a není jen nahraditelným systémem příkazů a institucionálních opatření moci, které mají umožnit, aby spolu lidé mohli žít? V odstupu je zřejmé, že z mého pohledu jde jen o specifickou podobu otázky „o co tady jde?“, která je obecná. Ptáme se, jak se nás týká dění, kterého se chtě nechtě účastníme: má to vše smysl (a pak jde o celek, u kterého předpokládáme, že nás v tomto svém smyslu přesahuje), a nebo ne, a pak jsme ztraceni v proudu her a pokusů „urvat pro sebe kus dne“, než přijde věčná noc. Pak jde jen o to ovlivnit pravidla, ve kterých se pohybuji tak, aby byla výhodná pro mne a pro ty, kdo jsou moji aktuální spojenci. Pak jsou pravidla jen vyjádřením minima shody, všeobecně přijatelné instuitucionalizace, která je předpokládána pro to, aby se dalo žít. Domnívám se, že lze předpokládat smysl dění a porozumět nespornému základu přirozeněprávního myšlení, aniž bychom museli být závislí na středověkém tomismu; totiž pokud se budeme držet tématu prozřetelnosti.
http://www.revuetrivium.cz/clanek/chvala-individualite-a-prozretelnosti

Jde o porozumění prozřetelnosti jako zastřešující jednotě dění: snažím se ukázat, že mi nejde o nějaký „antimetafyzický“ postoj, ale o názor na to, jak metafyziku chápat a jak ji uchopit ve světě, který se děje, a to tak, že je vždy viděn z konkrétního místa a času žijícího a jednajícího člověka. Domnívám se, že je neudržitelné chápat metafyziku jako statickou strukturu někde „za světem“ nebo „nad světem“, na kterou by šlo svět (a tedy i právo) nějak jednoduše ukotvit. Způsob, jakým si osvojujeme svoji „pozici ve světě“ a jakým poznáváme svět, odkazuje k přesahu přes to, co je „pouze světské“, přímo dosažitelné ve světě. Metafyzika je obor poznání toho, čím je zastřešováno naše jednání, myšlení, vše, co se děje. Prozřetelnost je pak úběžník dění, které „má smysl“ a to tak, že se na tomto smyslu podílíme, ať už v dané situaci obstojíme nebo selžeme. Nejobecněji jde o opakující se konstataci, že dění má smysl a že má smysl se ptát na to, jak má člověk jednat a nejednat (zdržet se konání toho nebo onoho).
Prozřetelnost je pak garancí konkrétního naplnění (pro nás naplňování) metafyzického rámce dění, a to tak, že můžeme jednat v důvěře, neboť na našem jednání sice záleží, ale ne více, než bychom mohli „unést“. Nic nemůže „omluvit“ naše selhání, ale mezi naším selháváním a dějinami ve smyslu prozřetelnosti stojí nám nedosažitelná moudrost, se kterou se vše „v dobré obrátí“. To je klasicky ilustrováno sentencí, podle které máme jednat tak, jako by vše záleželo na nás, a modlit se tak, jako by vše záleželo na Bohu. Důvěra v Prozřetelnost z nás nijak nesnímá odpovědnost za naši svobodu v řádu možného.

Tradiční metafyziku aristotelsko-tomášovského střihu nelze udržet mimo jiné právě proto, že umožňuje „ztrátu hodnotové náplně“, projevuje se jako „poznaná nutnost“. Descartes, Newton a další se zmocnili tohoto typu myšlení, použili tento univerzalistický model a vytvořili na stejném myšlenkovém schématu koncept měřitelného světa, který zcela rozvrátil vše, co se ve středověku na tomto modelu podařilo společensky ustavit. A-hodnotové myšlení světa jako předmětu přírodní vědy vedlo k vytvoření „moderní společnosti“, která ztratila hodnotový úběžník, nenabízí nic společenský platného, nemá hodnotový svorník. Dění bylo redukováno na „mechanismy fungování“. Na místo prozřetelnosti nastoupil slepý „vývoj“, „progres“, nic jiného než adorovat „pokrok“ nám nezbývá – nepopiratelně je to důsledek myšlení podle vzoru tradiční metafyziky a la Tomáš Akvinský.

Jsme na konci moderní doby (doby důvěry v tento model) a pokládáme si otázky, jak naložit s tím, co přinesla redukce světa na statický systém a redukce dění na procesy. Vidíme, že to přineslo dvě nesporná „zla“ a těmi jsou (velmi zkráceně) redukce universa na systém a dekonstrukce řeči. Cesty zpět není a ve výsledku se ocitáme zdánlivě „bez opory“ v neurčitém poli chtění, bez záchytného bodu, protože svět se v tomto modelu v rámci svých „zákonitostí“ děje zcela mimo nás a naše rozhodování. Je vůbec složité nalézt nějaký vztah mezi jednáním a odpovědností za jeho důsledky? Když je svoboda vykládána jako možnost „libovolně“ naplňovat svůj život takovými aktivitami, které nám přinášejí nejlepší poměr mezi tím, co musíme strpět nebo konat a tím, co chceme? Toto myšlení nám dává „právo“ usilovat o svoje štěstí, ale toto štěstí nemá vůbec žádnou jinou než jen osobní hodnotu. Vždyť jak by bylo možné ho spojit s neosobním „během světa, s „vývojem“, s onou meta-mechanikou přírodovědy, která tu zbyla po Tomismu?

Mezi dnes deklarovaným základním právem osoby usilovat o „štěstí“ a námi vnímanou prozřetelností je možné ukázat souvislost a vymanit se tak z vlivu myšlení, které skutečnou lidskou svobodu zakrývá, skrývá za libovůli.
Můžeme se opírat o to, co jakékoli dekonstrukci vzdoruje - a to je právě dění. J. P. Kosinka správně postřehl, že i mezi těmi, kdo odmítají tradiční metafyziku, jsou mnozí, kteří „jakési“ metafyzické aspekty v porozumění právu předpokládají, ale odmítají přitom nějaký „pevný“ metafyzický kontext připustit. To nemusí být svědectvím o myšlenkové konfúzi, jak se domnívá autor. Zbytečně se „bojí“, jako velká většina intelektuálů, kteří se opírají o aristotelsko-tomistické myšlení, se děsí představy, že by tuto jednotu mohlo cokoli byť i jen rozvolnit, bojí se jakékoli „trhliny“, kudy by se do jeho systému mohlo vloudit cokoli cizího. Právě tento strach a tato obava z porušení systému je podle mne kamenem úrazu a vede k zakopání svěřené hřivny.

J. P. Kosinka bytostně odporuje tomu, že by právo bylo nalézáno při „aktu“, který provádí soudce v nezajištěnosti své aktuality – ale právě v této aktualitě (a podle mne nikde jinde) je obsažen přístup k metafyzickému přesahu. Nelze souhlasit s Kosinkovým tvrzením, že aktuální rozhodování soudce by znamenalo retroaktivitu práva. Vrcholná Kosinkova argumentace říká, že musí existovat „ideální řešení“ každé dané kauzy, ke kterému se soudce snaží přiblížit. Soudce prý hledá to, co je správné, tedy to, co tomisticky už vždy „JE“.
Jde mi o jednání. A pokud přemýšlím o rozhodování soudce, tak podle mne nepřipadá v úvahu napsat (říci jako J. P. Kosinka), že soudce něco musí a že už tu JE něco, k čemu by se měl blížit. Je veden úmysly buď dobrými nebo špatnými, je chybující, mýlí se a nebo ne, ale především je otevřen budoucímu stejně jako kdokoli jiný. Ne nějaké přítomné metafyzické „JE“, ale otevřenost budoucího a jeho vlastní odpovědnost ho nutí, aby reagoval. Lze vědět, že všechny myslitelné případy ještě nejsou všechny MOŽNÉ (ve smyslu metafyzického přesahu prozřetelnosti) případy. Nejsou to shodné množiny. Pro přehlednost a jasnost: Může být (nastat) i to, co si nikdo nedovedeme představit, co nikoho „ani nenapadne“, a co nenapadlo ani zákonodárce. A právě tak to má být, to je projev prozřetelnosti! Jaký by jinak prozřetelnost měla smysl? Podíváme-li se zpět bez klapek na očích, vidíme naprostou převahu nepředvídaného. V jakém smyslu je tedy jakékoli norma „pevná“ a v jakém smyslu pak lze popřít, že soudce skutečně „hledá“ právo, které aktuálně naplňuje?

Nalézání práva v rozsudku není retroaktivita, ale výsledek přirozeného jednání, které je otevřeno v důvěře v prozřetelnost. Jedině tak má smysl i omyl a selhání. Jinak by každé jednání bylo selháním.
Tak jen ve zkratce ukazuji, že pro mne metafyzický kontext sice cosi předpokládá, ale především v nepředpojaté otevřenosti pro to, co se stane (a co má smysl, který se teprve vyjeví), nikoli v zabezpečenosti toho, že „neustále“, v nějakém „nadčase“ existuje nějaká (od stvoření zajištěná, dosažitelná a garantovaná) shoda mezi lidským rozumem a světem. Od takovéhoto přesvědčení je jen krok k onomu „musí“, které všem zastáncům tradiční metafyziky oprávněně vyčítají všichni kritikové, poukazujíc na to, že takové systémy v sobě nesou potenciál ne-svobody druhých, těch, kteří budou říkat „nemusí“.

Weinbergera, Fullera a další podle mne není třeba obracet na „správnou víru“, jak se o to Kosinka snaží, ale diskutovat s nimi – a hledat způsob, jak ukázat co nejpřesněji, kde je význam metafyzického rámce nenahraditelný, protože jde o to, abychom mohli držet jednotící bod, ve kterém leží ona autorem tolik zvýrazňovaná „jednota všeho dobrého jednání“. Prozřetelnost nemáme a nemůžeme mít v dosahu, pod kontrolou. A žádným hromaděním jednotlivých konstatací a metafyzických spekulací se ze své situace k prozřetelnosti nijak nepřibližujeme.
Právo nám umožňuje odsoudit některá jednání jako společensky nepřijatelná, sankcionovaná. Má to smysl, protože spravedlnost je mladší sestrou prozřetelnosti.

J.P. Kosinka se zaměřuje na důkaz, „že to bez tvrdého tomisticky založeného justnaturalismu nejde“. Podle mne je ale důležité nikoli „zvítězit jednou provždy nad pozitivně-právním myšlením“, ale ukazovat, že svoboda není svobodou libovůle. V základu našeho soukromého (občanského) práva je garance, že člověk může svobodně usilovat o naplňování svého štěstí – ale je třeba ukazovat, že to vždy má a musí mít společenský rámec a že tento rámec není „libovolným“ předmětem pozitivně-právní normotvorby. Rozumné uchopení vztahu práva, spravedlnosti a správnosti jednání nespočívá podle mne v možnosti držet jakési metafyzicky zajištěné (vždy-meta-přítomné) kriterium správnosti jednání. Především jde o odmítnutí současných axiomů myšlení – redukce světa na systémy a dekonstrukce řeči na nezávazná a manipulativní herní schémata. Kosinka by se měl ptát, co lze udělat pro návrat k hledání pravdy v řeči a skrze řeč, a tedy i skrze řeč práva. Na barikádách se taková otázka klade těžko.