Současné pokusy o interpretaci Evangelia

Verze pro tisk
Podnázev: 
OIKOIMENH 1993, poprvé vydáno na konci 60. let
Anotace: 
Má smysl se zabývat desítky let starým kritickým výkladem protestantských teologů poloviny 20. století? Může to být překvapivé, ale odpovídám ano: může nám to přispět k porozumění tomu, co se dnes děje.
Číslo: 
Osobnosti: 

Protestantští teologové již v první půli 20. století konstatují, že „není možné kázat“, protože řeč kázání zcela míjí způsob myšlení těch, kterým je kázáno. Nový „moderní“ člověk je jiný než dřív, není ochoten respektovat žádné autority, chce se rozhodovat, chce posuzovat, je pro něj rozhodující to, co jej zaujme, co se ho týká – a na druhé straně je hříčkou ve společenských procesech. Smolík používá označení „čtvrtý člověk“ podle Bonhofera, ale to nás nemusí zajímat, stejně jako nás nemusí zajímat základní „učebnicové“ představení různých protestantských teologů. Smolík se ale sám ptá „co je to za člověka, který již není křesťanem“, a ze specifické „smolíkovské“ pozice hodnotí i pokusy různých teologů nalézt k němu cestu. Právě jeho „výsadní bod“, ze kterého komentuje teologické pokusy nalézt způsob, jak oslovit tématy evangelia současného člověka, mu umožňuje poukázat tu a tam na nějakou zajímavost, na místo, kde se daný autor podle něj dotýká něčeho podstatného. A to je zajímavé sledovat. Není divu, že objevuje klíčovost existenciálního prožitku, ale opakovaně ukazuje, že nejde stavět „jen na něm“. Není divu, že objevuje klíčovost nového (postwittgensteinovského) porozumění možnostem a limitům řeči, ale i tady vidí nepřekročitelnou hranici: janovský důraz na Slovo je zde nekompatibilní, stejně tak jako synoptické vyprávění reálií Ježíšova působení, které nemá styčný bod s racionalitou moderního člověka. Smolík také (jak jinak po Hromádkovi) hledá u autorů, kteří chápou víru jako aktivitu, která nemůže nedbat na společenský kontext, jako otevřenost, ale ať se podívá kam chce – nenachází nic než náznaky řešení, které se vždy s konkrétní politickou aktivitou od radostné zvěsti v jejím biblickém kontextu vzdalují. Tři motivy: existenciální, postwittgensteinovský a aktivistický – ho nedovedou k úspěšnému pokusu, se kterým by se mohlo spokojit.

Smolík řeší otázku, jak je sekularita, jako „plod křesťanství“, s křesťanstvím svázána, když už ne evangelijním obsahem. Není to špatná otázka, tato vazba může být pozitivní i negativní. Nejzajímavější motiv nalézá podle mne u Paula M. van Burena. Jeho „vklad“ považuje za zásadní, ale zároveň před ním varuje:

Nemůžeme se ubránit otázce, zda důsledný imanentismus, vlastní vědeckému myšlení, který nezná jinou skutečnost než skutečnost ověřitelnou, se nestává poslední normou pravdy, zda sekularizace evangelia neznamená jeho imanentizaci… Van Buren jde touto cestou s logickou důsledností až do konce a tak odhaluje její nebezpečí. Přijmeme-li lingvistické pojetí pravdy jakožto „výpovědí, které vyjadřují, popisují nebo doporučují zvláštní způsob života, který patří určité (v tomto případě křesťanské) perspektivě“, musíme opustit představu Boha a omezit se na svobodu k lásce k člověku. Tím se ovšem ocitáme tváří v tvář sekulárnímu humanismu, s nímž víra rozhodně chce spolupracovat, v němž se však v jeho vlastním zájmu nesmí rozpustit.

Smolík se pak ptá, zdali i Van Burenův důraz na historicitu vzkříšení není už jen jedním z (dílčích - kulturních) motivů na širokém talíři humanity. Humanita je plodem křesťanství, ale čím je bez vazby k němu? A proč se zříká této vazby?
Mimo hlavní praktické tázání (jak sekularizovanému člověku „kázat evangelium“) je tu odkryto tázání jiné: jaký vztah má křesťanství zaujmout k post-křesťanskému humanismu, kterému chybí cosi podstatného, totiž právě Bůh, ten který jediný může být zdrojem radostné zvěsti. Humanismus je plodem křesťanství, ale vzniklým z pochybného myšlenkového křížení, dále je neplodný jako mezek nebo mula.

Smolík ohledává existenciální aspekty hledání, nalézání a ztrácení Boha a spolu s teology 20. století konstatuje, že Bůh na Zemi není a že, jak se zdá, velké části lidí vůbec nechybí. Je jim na světě dobře i bez něj! Proč ale Smolík předpokládá, že je v zájmu humanismu, „aby se v něm víra nerozpustila“? Je to jeho zbožné přání? Neplyne toto tvrzení spíše z nepochopení cílů humanismu? Cílem humanismu je přenést radostnou zvěst na Zem, ukázat tak de facto její nadbytečnost, nebo alespoň obecnou nadbytečnost všeho, co by mělo ambici poukazovat mimo kulturu. Humanismus je ochoten připustit, že křesťanské „vymoženosti“, hlavně láska a milosrdenství, jsou vkladem křesťanství do obecného toku humanity. Ale rámcem a poslední instancí je tu člověk sám (multikulturalita jako jediná skutečnost – ale to Smolík v 60. letech minulého století pochopitelně neříká). Nepřipomíná nám to něco velmi aktuálního? Neslyšíme právě dnes téměř každodenně kázání o milosrdenství a nové humanitě? Neslyšíme právě dnes stále znovu o tom, že není důležité nic, co by se vázalo na jakékoli „vědění“, vše stojí na přitakání (existenciálním aktu), na naší socializaci, na schopnosti vykročit k druhému, oddat se (iracionálně) milosrdenství, které je tím jediným, co od nás Bůh chce?

Smolík si již v 60. letech 20. století klade otázku, zdali má smysl se ještě obracet na ty, kdo jsou „menšinou“, tedy na ty, kdo znají kontext Písma a jsou schopni z něho vycházet, a nebo zdali kazatel nestojí před novou výzvou – nechat „starého“ člověka s jeho „metafyzickými (překonanými) představami“ stranou a obracet se na člověka nového, nezatíženého znalostmi Písma (a tradice, dodejme), na člověka, který chce jednoduchou orientaci umožňující mu vykročit z jeho zdánlivé „sebe-jistoty“. Kazatel chce to, co bude jeho posluchače nejméně „bolet“, bude mu co nejméně komplikovat jeho cestu za zcela novou formou radostné zvěsti. Smolík ví, že bude zcela nepodobná té dosavadní, protože nebude vázaná na nějaký „platný“ myšlenkový základ. Moderní člověk nesnáší autority a vše je mu třeba podsunout tak, aby „na to přišel sám“. Tak to dělá svět a tak je třeba, aby postupoval i kazatel. Jistě, musí tak trochu dbát i na „svoje věřící“, ale zároveň vědět, že budoucnost je jinde, je v člověku, který už tradici nejen že si osvojovat nechce, ale podle přesvědčení kazatele je zbytečné, aby si ji osvojoval. Nejsme svědky toho, že se podobný pokus realizuje?

Protestantismus v posledních staletích staví na popření metafyziky. Přitom je si vědom, že kde není metafyziky, tam se Bůh velmi brzy přestěhuje do vnitřního světa člověka, kde je o něj třeba dobře pečovat, nejspíš ve společenství věřících. Jenže protestantská teologie již sto let musí řešit zásadní problém: Bůh se vůbec nepřestěhoval, tím méně do vnitřního světa člověka. Ti kdo to očekávali, vidí, co nečekali – konstatují „smrt Boha“, diví se – „prostě nás opustil“. Podíváme-li se na to ale obráceně, pak člověk, který se klaní světu (přírodovědy) už Boha neslyší. K myšlení světa, ve kterém kraluje přírodověda, není nutná ani jen spekulativní přítomnost něčeho, jako „idea Boha“. Běžný člověk si myslí, že Boha nepotřebuje, a že je v běhu „svých“ věcí dobře obrněn proti jakémukoli mluvení (kázání), které by mělo na Boha ukazovat. Čas od času se (v rámci nějakého propadu, tragédie, vnitřních pochyb atd.) stane zranitelným, ale pak spíš následuje nějakého obskurního guru nebo sektu, než aby přitakal zásadnímu a platnému přesahu přes svůj život, aby přitakal Bohu radostné zvěsti.

Proč tomu tak je?
„Novému člověku“ ještě málo rozumíme, i když s tisíci konkrétními „nevěřícími dneška“ máme osobní zkušenosti. Je ale otázka, jestli je podstatné se ptát tak, jak se ptal před padesáti lety Smolík, totiž jak učinit tohoto nového člověka, který se klaní světu, „schopným“ vnímat evangelium, jak zařídit, aby pro něj mělo nějaký pochopitelný obsah, byť i za cenu naprostého zjednodušení biblického poselství jako celku.

Už v průběhu různých teologických pokusů protestantských autorů je možné si všimnout, jak se proměňuje porozumění tomu, co je „modernita“ a jak je tento „nový člověk“ společensky ustavený, jaký má vztah ke světu. Je ve svém světě zpravidla v mírné opozici vůči tomu, co je mu předkládáno jako „pravdy o světě“. Nerozumí sice příliš „názorové pluralitě“, protože je většinou konfrontován s jednoznačností techniky jako reprezentanta funkčnosti, ale rozhodně si cení možnosti „nepřitakat“ – dělat něco po svém. Ale ve světě pomalu přichází o jakýkoli svobodný prostor, protože už skoro vše je nějak předepsáno, skoro vše je buď doporučeno nebo zakázáno, téměř vše, co se jeví jako otevřený prostor, se prakticky ukazuje jako předem vymyšlená nika, víceméně skrytě vyhrazená pro povolené aktivity. Skoro vše ho přesahuje, a to tak, že se nelze dobrat nějakého začátku nebo konce, vše souvisí se vším a nic s ničím tak, aby to nestálo za skutečnou otázku. Nový člověk je člověkem bezradné nahraditelnosti.

Způsob, jak ho oslovit, může využívat tuto rovinu, může být „manipulativní“, jsme toho svědky. Ale je i jiná cesta, cesta, která spočívá v individuálním přijetí víry jako daru, v zaslechnutí hlasu. Ano, prožíváme těžkou dobu, ve které vůbec nebude třeba vyhledávat adrenalínové situace. Moderní nebo postmoderní člověk má náhodné povědomí o světě, v němž se ani nepokouší „vyznat“, a je vcelku jedno, kolik toho zná z Písma. Podstatné ale je, že zaslechne hlas, který ho volá k individuálnímu jednání. Nevolá ho do stotisícových průvodů volajících „hosana“, aniž by volající potřebovali i jen tušit, co vlastně volají. Ponechme si trochu zdravé skepse, stejní lidé budou zítra volat „ukřižuj“ a také to pro ně bude jen slovo v jazykové hře. Podstatné ale je, jestli ten který konkrétní člověk zaslechne hlas. Ten hlas zní právě k němu: volá ho k překonání sebestřednosti, volá ho k překonání takového existencialismu, který má centrum ve vlastní existenci, volá ho k překonání všech teorií řeči, které nejsou schopny vyložit jednoduché „budiž“. Budiž ve smyslu „ne jak já chci, ale jak ty chceš“.