Slovo a smysl
Časopis pro mezioborová bohemistická studia byl založen v roce 2004. Dvakrát ročně jej vydává Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a komparatistiky. Periodikum usiluje vytvořit prostor pro vědeckou diskusi a konfrontaci různých teoretických koncepcí a metodologických pozic se stálým zřetelem k literárněvědnému bohemistickému kontextu.
Protože mě zajímají významy slov „slovo“ a „smysl“, bylo jen otázkou času, kdy se s tímto internetovým časopisem setkám – znám i jeho tištěnou verzí, protože jsem dostal mimořádné číslo, ve kterém vyšla kompletní bibliografie Jiřího Brabce.
Ale když jsem procházel obsah dvacítky čísel, byl jsem zklamán – pouze v prvním čísle je cosi o smyslu, a o tom, jak chápat „slovo“. Ale jinak? V mnoha ohledech platforma pro publikaci akademické produkce. A tak jsem si sám položil otázky, jak rozumím tomuto slovnímu spojení: „slovo a smysl“.
Se smyslem se buď setkáváme tak, že je nesporný – nabízí se, objevuje se nám jako cosi samozřejmého, jasného, cosi, co nás vede a ukazuje nám to cestu; a nebo smysl naopak postrádáme, když se propadáme do bezčasí, do dění, ve kterém se vše odehrává, jako bychom byli od dění odděleni, jako by nás zavalovalo, dusilo. Někdy se na smysl ptáme, jako bychom ho hledali tam, kde nerozumíme, kde vše okolo nás „nemá hlavu a patu“. Ale tak ani tak se mi smysl nespojuje se slovem.
Ptáme-li se (do budoucnosti), jestli to nebo ono má smysl (udělat), je to zcela jiná otázka, než jestli to má „cenu“ – ale ani ta by nebyla vyjádřená slovy, ale čísly, nanejvýš nějakým kvantifikátorem („velkou“, „malou“). Ale spojení „slovo a smysl“ zjevně není nějak kvantifikovatelné. Vůbec jde proti jazykovému citu říci, že to má „malý smysl“. Smysl tu zkrátka je a je nesporný, nebo je tu naděje, že to nebo ono má smysl (o tom se teprve rozhodne a kdo ví, jestli se to dozvíme), a nebo smysl prostě nevidíme. Víme přitom, že to nic vzhledem ke smyslu neznamená (třeba tu nějaký je), ale pro nás jde o nesporně významnou absenci. Absenci našeho nahlížení smyslu, našeho povědomí o smyslu. Nikoli o nějaké „znalosti“ smyslu. Smysl není něco, co bychom mohli mít „pod kontrolou“ skrze slova.
Zkusme to tedy obráceně, od slov. Zabýváme se významem toho či onoho, snažíme se orientovat ve významovém poli, ve kterém se v řeči pohybujeme: v naslouchání i ve vlastní řeči, kterou se podílíme na dění. Tím, že svědčíme, vyprávíme, polemizujeme, cosi tvrdíme, říkáme „takto to vidím“ atd. A tady nastupují slova – a slova nás odkazují k významům. Ale smysl? Jak se má ke slovům? Jak se má k významům?
Slovy se ke smyslu nijak neodkazujeme, smysl nepopisujeme, nanejvýš popisujeme to, co smysl nesporně má, obhajujeme smysluplnost toho či onoho tak, že danou věc ukazujeme jako vnitřně jednotnou, „opravdovou“, ukazujeme, že je tím, čím být má – ukazujeme, že právě tím se nějak podílí na smyslu.
Občas použijeme výraz „to (nebo ono) je nesmysl“. A pak argumentujeme (jen opačně) stejným způsobem: toto jde proti věci samé, proti povaze dění, proti ustrojenosti věcí atd. Ale ne, že bychom tím ukazovali na pouhý nedostatek smyslu. Nesmysl je něčím, co není lhostejné, pouze balastní. Nesmysl si nějak žádá o označení, o to, aby smyslu bylo dáno to, co jeho jest. Ale v tom všem zřetelně vyvstává fakt, že smysl se nevztahuje ke slovům, ale ke světu a k dění a k tomu, jak se ke světu a dění stavíme my sami. Je tím, co se nás bytostně týká.
Ale neukazuje alespoň někdy smysl ke slovu? Když to vezmeme janovsky, pak na počátku bylo Slovo: slovo tedy s počátkem ukázalo nikoli pouhý význam, ale smysl, ale bylo to nějaké zvláštní slovo, jakési zvláštní „budiž!“, které ukázalo Stvoření jako jednotu. Pokud máme na mysli takovéto „budiž“, pak má spojení slova a smyslu… „smysl“!
Vždyť někdy se nám smysl vyjevuje právě v tom, jak se věci světa „řadí“, jak do sebe zapadají, jak se vše rozvíjí tak, jako by to bylo polito živou vodou. Je to takové, jaké to má být, je to úplné, živé, podílí se to na dění, nebo to alespoň k úplnosti odkazuje jako torzo sochy.
Ale pak nemůže jít o „ledajaké“ slovo, které by bylo slovem nějak nahraditelným! Není to slovo tvořící nějakou racionální konstrukci, slovo, které by vyslovovalo nějaký konkrétní poznatek.
Tak nějak jsem uvažoval o smyslu dvojici slov „slovo a smysl“, ale nic z toho jsem nenalézal při procházení články časopisu Slovo a smysl. Jen úplně na začátku, v prvním čísle jsem narazil na dvě odpovědi na otázku po slovu a smyslu, a to od Sylvie Richterové a Miroslava Petříčka. Obě krátké odpovědi jsou zajímavé, je dobré si je přečíst. Škoda jen, že se prakticky nic z toho, o čem tito dva píší, ve vlastním obsahu časopisu již dále nijak nerozvíjí.