Škvíra v životodárné marnosti světa

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
O co šlo a o co jde
Anotace: 
Na otázku „co z této analýzy zůstává v platnosti i pro svět, který není vymezen (omezen) tak, jak to vyplývá z počátku knihy?“ můžeme odpovědět pozitivně: všude, kde se k této knize dochází k hranici individuálního, jsme tam, kde jsme byli na počátku. To je skvělé!
Číslo: 

Stanislava Sousedíka jsem poznal, když jsem si přečetl jeho knihu Valerián Magni, pro mne byla na počátku osmdesátých letech zjevením – fakt, že mohla vyjít, mne utvrzoval v přesvědčení, že svět je daleko složitější, než by se mohlo zdát. V dalším kroku jsem na (tehdy) pana Sousedíka narazil, když jsem spolu s přáteli chodil po polovině osmdesátých let na jeho soukromé filosofické přednášky (konaly se v rámci počátků pokusů o systematické filosofické vzdělávání). Jednou jsem u něj doma seděl v pomalu se šeřícím pokoji a ptal jsem se a ptal, a nakonec vypadl do tmy s nepochopením, proč se mnou, z jeho pohledu asi beznadějně zmateným hledačem, ztrácel svůj drahocenný čas. Pokoušeli jsme se pak se ženou přeložit Aertsenovo pojednání o středověkém pojetí pravdy, ale naštěstí jsme pana Sousedíka uposlechli a věc jsme odložili nedokončenou.

V Revue Trivium jsem už o profesoru Sousedíkovi, případně o jeho článcích a knihách, psal 5x – dvakrát o jeho diskusích s prof. Halíkem 2008 a 2017, dvakrát o problematice lidských práv a jednou o hermeneutice. Někdy jsem byl dosti kritický, zejména u té hermeneutiky. A jeden článek se do Revue Trivium nedostal, protože neprošel redakční radou: o knize Identitní teorie predikace, Oikoymenh 2006.

Teprve k vánocům 2017 jsem dostal knihu „O co šlo?“, výběr z textů prof. Sousedíka a uvědomil jsem si, že to je příležitost využít alespoň něco z postřehů tehdy neuveřejněné práce, jejichž význam se mi při četbě tohoto výběru znovu vyjevil v plné síle. Nejprve tedy části staršího dosud neuveřejněného textu:

Subtilní analýza jednotlivin je typická pro ty, kdo se vymezují vůči „jednotě“ monismu, prof. Sousedík jmenovitě proti Spinozovi a Markovi Marci. Důvody pro takové vymezení lze chápat – svět není celek, který by se nějak jednoduše „skládal z věcí“, svět, pokud použijeme vlastní slova, je universum, to, co nemůžeme nahlížet jako celek, protože nám to jako celek není k dispozici. Prof. Sousedíkovi je zásadně proti mysli, že by jednotliviny, jemu tak drahé, bylo nutné chápat jako „pouhé“ součásti celku. On ví, že je to cesta do pekel, kde je nakonec celek nadřazen jednotlivci. V tom není možné než souhlasit, a ať už volí prof. Sousedík jakkoli komplikovanou cestu, má smysl k tomuto tématu poukázat, i když možná jen málokdo toto zásadní, ale příliš skryté poslání textu dešifruje.


U toho bychom mohli zůstat, ale přeci jen alespoň poodkryjeme, v čem je možné s jeho vymezení světa nesouhlasit. Zachytit se je možné hned v úvodu: u formulací, z nichž prof. Sousedík vychází; ta první zní „to, co se nám v běžném životě jeví“. Cesta k věci přeci není ani zdaleka tak jednoduchá, jak to v krátké větě shrnuje /str.15 nahoře/, cesta k věci je dlouhá a vede skrze to, co vnímáme jako živé. Až velmi pozdě se naučíme dělit věci na živé a neživé, je to výkon abstrakce. A proto je možné ukázat jako klíčovou už první větu textu: „Svět, jak tomuto slovu budeme dále rozumět..“ – ale jak slovu svět rozumíme předtím, než se uzavřeme do Sousedíkovy precizní analýzy? A není nejzajímavější právě to, jak dokážeme pochopit distinkci mezi světem bez přívlastků a tím světem, kterému budeme podle prof. Sousedíka dále „rozumět“ a budeme se mu tedy věnovat?

Prof. Sousedík je poctivý a jako jeden z mála od počátku ukazuje, že se zabývá takovým předmětem svého zájmu, který se může stát (pevným) předmětem jeho analýz. Může mi namítnout, že to, o čem mluvím, není předmětem filosofie, protože předmětem filosofie může být pouze to, co dovedeme ukázat právě jako předmět společného zájmu, ale pro mne je důležité uchovat si ke světu „živý“vztah, nechci pitvat mrtvolu. Člověk je se světem v intimním vztahu a formalizované myšlení světa jako předmětu by mu to nemělo zakrýt. Ptám se proto, jaký by mělo vliv na systematickou stavbu (v tomhle případě Sousedíkovu), kdybychom připustili, že do ní budeme vnášet mírný „nepořádek“ vyplývající z toho, že věci nejen že nejsou POUHOU součástí jim nadřazeného celku, ale NAVÍC je nelze chápat jako „mrtvé“ předměty (zájmu). Především hrají ve světě, který se děje, svoji roli. Dá se to ale formulovat i jinak, ostřeji: co z této analýzy zůstává v platnosti i pro svět, který není vymezen tak, jak to vyplývá z počátku knihy?

(Identitní teorie predikace) má neobyčejně jasnou a sevřenou formu, včetně toho, že navrhuje postupy které umožňují pracovat s nepravidelnostmi světa. Na základě toho se mohu domnívat, že o tom, do jaké míry je téma „světa“ v jeho práci omezeno, autor dobře ví. Význam individuality člověka je ukázán na věcech tak, aby jím provedený „důkaz“ nebyl formálně napadnutelný, pro tento případ musela být na počátku ona věta „Svět, jak tomuto slovu budeme nadále rozumět“.
Na otázku „co z této analýzy zůstává v platnosti i pro svět, který není vymezen (omezen) tak, jak to vyplývá z počátku knihy?“ můžeme odpovědět pozitivně: všude, kde se k této knize dochází k hranici individuálního, jsme tam, kde jsme byli na počátku. To je skvělé! Celá práce nás nevzdálila od toho, co se sice nestalo předmětem, ale je východiskem otázky, nevzdálila nás od světa! Kéž by se to dalo říci o dalších knihách autorů, kteří se hlásí k scholastickému způsobu myšlení.

O co jde a o co šlo? Profesor Sousedík na jedné straně ve svém vyznání nazvaném kádrový dotazník popisuje, jak velkou důležitost klade na svůj obor, na předmět zájmu, který „si“ (tedy pro sebe, ale i pro druhé) našel – kombinaci analytické filosofie a novoscholastiky pozdního středověku. Zde viděl perspektivu k vytvoření myšlenkového zázemí pro křesťanství 21. století. Odmítl „ kontinentální“ filosofii a deklaroval, že svět má přednost před individuálním, před tím, co se v posledních stoletích stále vrací: před otázkou po smyslu života – ta má mířit jinam, k věčnosti. V komentáři ke svému textu o dějinnosti s jistou nechutí připouští, že katolický katechismus zavádí rozdíl mezi dějinami stvořeného světa (po pádu) a dějinami spásy, které jsou (podle prof. Sousedíka) jako pojem nejasné a jsou protestantské provenience. Ale nepopiratelný rozdíl tu je a Sousedíkův aristotelsko-scholastický model je tím komplikován. Nemáme žít především v dějinách spásy? To nemusí být a v žádném případě není přitakání nějakým teilhardovským spekulacím. Z mého pohledu nás to nutně vede k tématu individuální odpovědnosti za svůj život právě v tom, v čem je aktuální, ale nikoli jen „ve světě; v čem se člověk vždy aktuálně vztahuje k tomu, co ze své povahy jeho osobně i svět aktuálně přesahuje.
Profesor Sousedík diskutoval velkou část života s těmi, kdo jako následovníci Hegela došli až k Heideggerovi a vidí zde závažnou hrozbu pro křesťanství jako takové. Právě tady, v diskusi s heideggerovským pojetím člověka jako bytí stojí prof. Sousedík na rozcestí, na kterém volá: zanechte svůdného důrazu na to, co je individuální, vraťte se tam, kde je jistota: k podstatě věcí, k pravdě. Jsem poslední, kdo by chtěl hájit Hegela v jeho triumfalismu nebo beznaděj heideggerovského pobytu, ale toto výstražné volání jsem nikdy nepochopil, snad je to ohlas starého „zděšení z marnosti“, oné hrůzy, kterou prof. Sousedík popisuje jako pro sebe formativní zážitek?

Profesor Sousedík v této knize doplňuje konkrétními pracemi vyprávění o svém životě a postojích, které zastával, o situacích, ve kterých se ocital. Vytváří obraz individuálního, nenapodobitelného příběhu. Ale v závěru svého vyznání konstatuje, že mnoha věcem nerozumí: O co šlo? Dokázal vést filosofické disputace se vzdělanými osobnostmi nejrůznějších škol a filosofického zaměření, ale čemu naučil své žáky? Aby dobře zvládli metodu, se kterou dokážou obhajovat a vykládat ony pro něj tak cenné pravdy světa? Stačí to? Ale vždyť on sám, když se v závěru knihy zamýšlí nad „svojí cestou“ a nad tím, čím byl veden, odpovídá rozpačitě ve smyslu: tuto cestu bych nikomu nedoporučil (a je jisté, že sám by si ji nevybral), a přitom o něco dále uvádí: „Stává se často, že namáhavé stezky odměňují poutníka zvláštními krásami… “ A na druhou stranu, jako protiváha k této kráse, se u něj na konci knihy objevuje jakýsi nepokoj, doslova: „Často s trochou nepokoje myslím na důstojnou šeď, ale i neosobní odbornický chlad, jenž čiší z určitého typu mezinárodních vědeckých periodik…“ Protiváha námahy, která v sobě nese zvláštnost nečekané krásy (individuálně prožité), a studené šedi a neosobního chladu – kde se bere? Profesor Sousedík vyšlapal cestu, o níž si myslel, že povede k naplnění jeho cíle. Snad proto je název knihy „O co šlo?“ tak dramaticky v minulém čase. Byla to jeho cesta, mimořádně plodná, pro mnohé (včetně mě) neobyčejně inspirativní. Profesor Sousedík ale v názvu této práce ukazuje, že již „o to nejde“. Scholastika je na jedné straně v rukou těch, kdo ji zjednodušují jako Jiří Fuchs (odstup je v knize znát na dvou místech, kde se prof. Sousedík musí chtě nechtě Jiřím Fuchsem zabývat) a na druhé straně vplynula do provozu v akademickém prostředí, které je sice prostředím profesorem Sousedíkem vytouženým, ale dnes již ve velké části mrtvolně chladným. Nikde viditelná škvíra, která by směřovala k naplnění snu o novém filosofickém základu křesťanství.

V protikladu zvláštní krásy a cizoty tak profesor Sousedík individuálně vyznává svou lásku ke světu, který je ještě před závorkami jakékoli analýzy – a samozřejmě k věčnosti.

Viz díla prof. Sousedíka:
O co šlo?, Vyšehrad 2012
Identitní teorie predikace, Oikoymenh 2006