Různost a různorodost

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(druhá anotace na knihu Viděné, zobrazené a Obrazy)
Anotace: 
Lidstvo není nadřazeno člověku, svět jako celek není nadřazen žádnému jednotlivému obrazu!
Číslo: 

Věci vyvstávají z chaosu. Na začátku je nepřehledná různost, ve které se zachycujeme skrze příběhy a obrazy. Jde o to neztratit se a udržet v dění identitu věcí, se kterými se setkávám, které vidím, které pro mne mají význam. Jde o to zabydlit se ve světě, doslova najít s děním intimní vztah. Svět je synonymum pro nabízející se bohatství. Homogenita je neodůvodněný předpoklad a pozdní plod dogmatického rozumu. Zdaleka nejde o to věci nejprve nějak třídit, aby se v nich dalo „vyznat“, k tomu docházíme, až když jsme ve světě zabydleni. Předpoklad různorodosti je mylný, vychází z chybných předpokladů. Různo-rodost je stejně jako její protiklad, homogenita, abstraktem. Rozdělení věcí na „rody“ je zřejmě vynález Řeků, tak bylo možné ne-mýticky ukázat, pojmenovat a tím přemoci nepřehlednost původní různosti. Řekové byli přesvědčeni, že se jim podařilo původní různost pořádat, třídit, strukturovat a mít ji skrze tento výkon rozumu nějak pod kontrolou. To začalo s obecninami a idejemi. Přímka, kterou lze myslet, kružnice, čtyřstěn. Náhle tu byly k dispozici vizualizovatelné elementy, které nepotřebovaly žádnou oporu ve světě. Co je to ale za krok do prázdna? Ne-magičnost a zároveň ne-světskost jako první „kategorie“, první šuplík, kam se zařadí věci, které jsou něčím „stejné“, s jinými. Jako by se tím dalo zakrýt, že každá idea je jiná – jak mohou tvořit nějakou homogenní skupinu? Jen ve schématu! Kde kdo vlastně začal myslet stejnorodost prvků, ten ďáblův vynález?
Problém je obecně s čísly. Kdosi se ale kdysi nadchl pro znakovou soustavu čísel a prohlásil, že kniha přírody je psána jazykem matematiky. Ale pak čísla „jen“ zpřítomňují výsledky měření, ať už skutečné, nebo předvídané. Je v tom umně skryto, že je tu na jedné straně předmět přírodovědy a pak jsou výpovědi přírodovědy. Pokud bychom to vzali se vší skromností, pak nic proti tomu – o věci samé nám matematika neřekne nic, jen o relacích, jinak řečeno porovnávaných kvantitách. Někdo nám kdysi zamlčel to nejdůležitější, že kniha přírody (v řeči matematiky) není jedinou knihou o světě, není tou původní, není ani nejdůležitější knihou. Ale tohle nám teoretici přírodovědy pro jistotu nikdy neřeknou. Málokdo si proto uvědomí, že bychom neměli zaměňovat předmět přírodovědy se světem. Ale to je nám právě podsouváno a to hned od počátku, od prvního poukazu ke světu. Zakrývá se tu, že skutečné věci jsou skutečné a předměty (vědy, měření) jsou… čím vlastně jsou? Jsou odvozené. A čísla jsou „jen“ znaky, které jsou zdánlivě „čisté“ a neznačí nic ze světa. Tomu je třeba se věnovat velmi obezřetně.

IV.
Pokud zaměníme skutečnost věcí za čísla, pak nás čísla odvádějí od světa. Čísla jsou znaky spojené s čímsi ne-věcným. A pokud věci zaměníme za čísla, očíslujeme je a pak již pracujeme jen s čísly? Není náhodou, že matematici mají tak velký problém jak vysvětlit, co je to číslo. Apage satanas, nakonec se pro mnohé vše koncentruje jen do nikým nevysvětlených jedniček a nul – do bezhodnotového plus (1 jako neutrální znak pro JE) a nula (0 jako neutrální znak pro NENÍ), jde o schéma elementární prázdnoty tak malé, že si ji ani neuvědomujeme; nevnímáme, že skrze tyto symboly žijeme v bez-odpovědném prázdnu, a jedničky a nuly jako by se staly základními kameny a znaky „nového světa“. Obávám se, že to může vyústit jen do jiné verze starého pohanského kultismu. Zaměníme-li svět věcí za svět předváděný skrze čísla, ztratíme smysl pro to, co je to různost. Různost pak je vyhrazena jen jedničce a nule. Mezi věcmi už není rozdílu, namísto skutečností se zabýváme jen její maskou, digitalizovanou nápodobou. Napětí mezi původní růzností (a nerovností ve vztazích mezi lidmi) a různo-rodým jako výsledkem popisu egalizovaného světa se ale tak jako tak projeví.

Pokud vycházíme z různosti, můžeme začít kdekoli, u kterékoli jednotliviny a ta nás dovede k celku, alespoň pokud předpokládáme, že stojí za to se vztahovat k celku světa a nejsme jen ztraceni v nahraditelnosti míst a časů světaběhu. Tato důvěra souvisí s povahou věci: každá věc je jiná, ale má svoji identitu, má svoji cenu, nezaměnitelný vztah ke všem ostatním nezaměnitelným věcem a lidem. Pokud naopak namyšleně začnu u celku, pak, jako Aristoteles, nejdřív identifikuji „rody“, vidím svět jako různorodý, postavím se již od počátku do polohy, ze které se již nikdy nezbavím prokletí sebezbožštění. Výsadní místo toho, kdo „člení“ svět na rody, druhy atd. vede k tomu, že jednotliviny přicházejí na řadu až naposled, jako drobné mince, elementy, to nejsnáze nahraditelné. Díky křesťanství z toho člověk nevyšel v tomismu tak strašně, ale svět a jeho obraz?
Zde musím nabádat: po obrazech poznáte je. Buďte citliví na to, kdy jde o různost, ta umožňuje uvidět nenahraditelné a s tím i zázraky. Viděl jsem různé obrazy, ale žádné různo-rodé. Kdo mluví o různo-rodosti, ten více či méně skrytě organizuje svět jako pluky vojáků, předpokládá, že rody jsou čímsi větším, významnějším a pro porozumění světa důležitějším než jednotliviny. Klaní se pak struktuře, kterou objevuje a popisuje, myslí si přitom, že popisuje svět.

Množina (předmětů), jako produkt myšlení homogenity, je podvodem na skutečnosti. Vede nutně ke zmrtvění světa, dříve nebo později nás přestanou zajímat vztahy, to, jak jsou věci ve světě zasazeny, a budeme jednotliviny jen řadit (přiřazovat) do množin jako motýly ve sbírce. Každá idea je jiná, každý obraz je jiný, každý projev vizuality si zaslouží, abychom se dívali jako poprvé. Vizualita je nezkrocená mohutnost, síla, vyvstává z něčeho hlubšího, než je různo-rodost, ta je až pozdní abstrakcí, když jsme předtím vykopali příkopy mezi věcmi světa. Krach matematických ambicí třídění (Russell) ukázal, že matematika neodpovídá světu, nemá s mnohotvárným (nikoli různo-rodým) světem žádnou vnitřní jednotu, proto začal být svět pozvolna a nenápadně překládán do jedniček a nul systému; když se prokázalo, že matematika neodpovídá světu, musí se svět přizpůsobit zvolenému znakovému systému. Schematizujeme svět a, čím dál masivněji. Žádná kontrolovaná matematizace světa ale nemůže nahradit obyčejnou a nevyčerpatelnou mnohotvárnost a neuzavřenost budoucího.

Ano, potřebujeme pracovat s různorodostí. Myšlení různorodosti vytváří materiál, ve kterém se lze orientovat, vzniká tak prostor pro institucionalizaci, materiál pro kulturu v širokém slova smyslu. Ale je třeba vidět napětí mezi mnohotvárností, která není předběžně kulturně členěna, a různo-rodostí, která je kulturním produktem. Kulturní vrstva našeho myšlení je amalgám – nerozpojitelné životodárné promísení předmětného (kulturně uchopeného) a intuitivního, jak je známe z vyvstávání věcí z chaosu. A právě tady je třeba pečlivého oddělení toho, co je kulturně nosné. Obrazivost vyžaduje jistou úroveň kultury – teprve v dostatečné „mohutnosti kulturního zázemí“ se může obraz věci oddělit od svého magického založení, od toho, co je totemickým znakem. A naopak – rozdíl mezi růzností a různorodostí potřebujeme v kultuře k tomu, abychom byli schopni vnímat přínos imaginativního, abychom ocenili intuici jako jeden ze způsobů, jak se vztahujeme k aktualitě. Abychom docenili význam obrazů, vytvářených jako artefakty. Obrazů, které zastavují dění, ale zůstávají živým, otevřeným „oknem do dění“, ve kterém nic netřídíme, necháváme svět, aby se ukázal tak, jak je malířem otevřen.

Různost je konstitutivní vzhledem k identitě, k tomu, jak rozumíme nezaměnitelné jednotlivině. Není jednoduché ukázat, jak tato jednotlivina, věc, vstupuje do našeho života. Ale ať tak či tak, my už věci máme a známe, jsme schopni očistit se od myšlenkových nánosů, které nám namísto věci podsunují předměty. Různorodost naproti tomu umožňuje pořádat jinak nepřehledné konstelace vztahů. Teprve pokud jsme schopni ukázat rozdíl mezi růzností a různorodostí, jsme schopni vyřešit zdánlivě neřešitelný problém celku a částí, „skutečnost“ obecnin. Obecné jako Celek není a nesmí být nadřazeno nad jednotliviny – ale celek se neodvozuje z jednotlivin, ale z (kulturní) mnohotvárnosti, ve které lze hledat a ukazovat různost věcí. Různorodost je výsledek myšlení o světě – přináší výpovědi o tom, jak k sobě věci mohou patřit. Ale žádný šuplík, shrnující věci, není víc než věc sama. Lidstvo není nadřazeno člověku, svět jako celek není nadřazen žádnému jednotlivému obrazu!