Role autora a proces individuace

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Ukázky z příspěvku pro VI. sjezd historiků umění pořádaný Uměleckohistorickou společností dne 20.9.2018
Anotace: 
Budoucí má v sobě nelehkou hádanku, protože je otevřeno naší svobodě: svobodě přitakat a svobodě se mýlit, selhat. Budoucí s jakousi vlídnou pokorou přijímá naše selhání a vtiskuje je do skutečnosti, tak, že jsou přijatelná v kontextu nového.
Číslo: 

Vážená společnosti, dámy a pánové,

desetiletí staré rozvrhy a formy myšlení, které jsou mnohými pokládány za jediný způsob, jak se dobírat jakýchkoli komunikativních výpovědí o světě, a které velká část z vás přímo či nepřímo využívá, jsou ve své povaze jen jedním z mnoha způsobů, jak přemýšlet o světě, autorovi a díle. Jste kunsthistorici a součástí vaší profese je umět se postavit před obraz – vnímat ho, a něco z toho, co si lze vzít z takovéhoto setkání, pak využít pro širší interpretaci kulturních skutečností. A já jsem přesvědčen, že z každého takového setkání s obrazem může vzejít něco víc, něco doposud nepopsaného, že se dá před obraz stavět stále znovu, aniž by se tím obraz vyčerpal.
Beru slova vážně a beru vážně obrazy. Setkání se s obrazem přináší pro diváka něco víc než jen výsledek dívání – i slovo „setkání“ beru vážně. Beru vážně slova a slova nejsou jen prvky v jazykových hrách, nejsou jen ostrovy konvencí v determinovaných horizontech významu.
Slova jsou jmény, a my voláme, oslovujeme a jsme oslovováni. Slova mohou být prosbou, modlitbou, požehnáním, mohou ukazovat, ale také mohou zakrývat, mohou ponižovat, proklínat, vyvolávat zlo. A s obrazy vstupujeme do stejně otevřeného světa – kde se setkáváme s druhými a jejich dílem, jen jinak než ve slovech.

Je také dobré ujasnit si, kdo se na obraz dívá. Ten, kdo stojí před obrazem, není jen průsečíkem sociálních skutečností, není jen předmětem zkoumání nebo zkoumající monádou – a pokud si to myslíme a postupujeme podle toho, něco podstatného mu upíráme. Autor i ten, kdo stojí před obrazem, jsou nezaměnitelné osoby a jde o nezaměnitelné setkání. O cosi individuálního.
Na tomto fóru hledáme způsob, jak v dnešní době porozumět Autorovi a Dílu, a jsem přesvědčen, že je třeba, abychom se znovu, nově ptali po smyslu individuace jako procesu, který můžeme v dějinách sledovat. Znovu a nově se můžeme ptát po tom, co je to individuální poslání, co je to talent, znovu a nově se máme ptát, jak porozumět tomu, co nás jako jednotlivce přesahuje. Ale neptat se jen jako teoretizující strukturalističtí analytici hry, ale jako žijící lidé, kteří se sami mají a mohou ptát. A v neposlední řadě, a to souvisí s vaší profesí, je důležité se ptát i na to, jaký je vztah mezi individuálním posláním a porozuměním dějinám, mezi individuálním povoláním a prozřetelností. Jak jinak se ptát na Autora, na toho, který má nadání, poslání? To by bez prozřetelnosti nemělo smysl.

I.
Doba, zasažená módní vlnou dekonstrukce, doba zpochybňující svět jako předmět zájmu a vyžívající se v řečových hrách, které vytvářejí a zase likvidují „realitu“, tato doba má velmi malé porozumění obrazům. Obraz totiž v přeneseném smyslu vtáhla do svých her – obraz je pro většinu dnešních intelektuálů příměr, něco, co se ukazuje jako něco jiného, je strukturně ikonem, indexem, znakem. Mluvíme obrazně – to znamená, že mezi sebe a svět stavíme vlastní popis, který nemusí nikam ukazovat a k ničemu odkazovat, je tím, co „říkáme“ druhým, co jim svou řečí „stavíme před oči“. Jako bychom ze své uzavřené pozice nemohli sdílet nic z toho, v čem se se světem skutečně setkáváme. Obraz může ukazovat něco jako něco, být poukazem. Ale nás zde zajímá obraz jako Dílo. Obraz, který je sám o sobě předmětem zájmu, ke kterému se vracíme, abychom se před ním mohli zastavit.
Před obrazem můžeme stát – je nám k dispozici a není „jen“ obrazem „něčeho“, je materiální skutečností, předmětem. Obraz vnímáme tak, že je zde: my přicházíme, uvědomujeme si jeho vymezenost vůči „zbytku světa“, prohlížíme si ho. Před obrazem stojíme „mimo čas“, jako bychom „bloumali“ v obraze samém, nechávali ho na sebe působit, těkáme od jednoho vztahu, kterého si v obraze všimneme, ke druhému, zachytáváme se v obraze a zase se vracíme k jeho celku. Přemýšlíme pak (v časové lince „potom“) „o obraze“ a o tom, co jsme vnímali, když jsme před ním stáli, a můžeme si ho přivolávat „před oči“. Nějak ho máme.
To všechno je důležité a umožňuje nám to porozumět rozdílu mezi obrazem jako fyzickým, materiálním předmětem, a slovem (jako znakem). Obraz od nás cosi vyžaduje, je něčím nesporně světským. Vyžaduje od nás určitý fyzický výkon, je na nás, abychom ho neminuli.
Obraz nás usvědčuje z toho, že si v mnoha jiných případech velmi zjednodušujeme svůj vztah ke světu – a ještě ukazuje něco ze světa tak, že za tím musíme vykročit, překročit práh, za kterým již není návratu. Obraz nás vtahuje a otevřeme-li se mu, stává se součástí nás samých. Obrazy nám nejsou lhostejné, k obrazům máme vztah. A mimo jiné i skrze obrazy si tak můžeme uvědomit, že máme vztah ke světu, ke světu, který je nám přístupný jen nepřímo, kradmo. Máme vztah ke světu, který se děje tak, že nás překvapuje, ale ne jako něco cizího, naopak, jako něco důvěrně známého. A obraz je svět v malém. Snažíme se mu rozumět, protože se nám opakovaně k rozumění nabízí, vyzývá nás k tomu. Svět (a obraz) se nám nabízí jako smysluplný, i když ho neumí „vcelku“ zachytit žádný z nástrojů myšlení a seberacionálnější postupy. Nemáme žádný důvod důvěřovat tomu, že by vše, co se nás týká, mělo nějaký smysl – a přesto to předpokládáme, přesto se ptáme a očekáváme, že nám nalezené odpovědi cosi osvětlí. Co? Cosi o tom, proč jsme tady a co má znamenat dění, vše to, co se nás týká.

Skutečný malíř stojí před plátnem a neví stejně intenzivně jako ví; ví, ale ono „jak“ ho již vždycky předbíhá. Malíř totiž stojí před budoucím obrazem. Malíř se vztahuje k tomu, co teprve nastává, Autor v silném slova smyslu, a to v jakémkoli oboru umění, se vztahuje k tomu, co bude a to tak, že to vytváří, na tom, co bude, se podstatnou měrou podílí. Ale jak je to, co ještě není? Jak je to s větou, kterou už jsme začali, ale ještě jsme ji nedokončili – čím jsme vedeni, když ji formulujeme a ona teprve začíná prvním slovem? Neobejdeme se tu bez slova imaginace. Imaginace není jen ona již tisíckrát analyzovaná před-stavivost, ve které jsme schopni si něco postavit před oči, držet to před sebou v náhledu. Imaginace není schopnost člověka vyvolávat v mysli představy či „obrazy“, které se mohou vázat k předchozí zkušenosti jako vzpomínky, mohou však tento „materiál“ různě přetvářet a vytvářet tak nové představy, jak nám tvrdí Google. Imaginace znamená schopnost přijímat to, co ještě není, a napomáhat tomu, že se to stane.
Máme-li porozumět Autorovi jako geniovi svého druhu, je třeba vystoupit z hermeneutických kruhů a postmoderní skepse. Imaginace přichází a my se jí otevíráme. Autor, jako nikdo z nás, není jejím pánem, strůjcem. Genius je přeci označení nejvyššího tvůrčího a duchovního nadání, v tom je možná dát stejnému Googlu za pravdu. A co je to nadání? Opak prokletí? Připusťme to, co již jsme zcela apodikticky tvrdili – že totiž skutečný Autor je veden k tomu, aby tvořil dílo, je k tomu povolán, je v jistém smyslu „profét“, prorok. Ten, který ukazuje, co bude.

Žádné řečové hry, žádná dekonstrukce a žádná „uzavřenost v horizontech smyslu“ nás nemohou zbavit budoucnosti, a to budoucnosti, která je nenáhodná. Nesporně existuje povolání ve smyslu povolání k něčemu – a toto něco je pevná forma v budoucím a ohlašuje se současně s povoláním. Je tu to, co ještě-není, ale říká si o to, aby to bylo.

II.
Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto příspěvku nemůžeme Autora a jeho postavení ve společnosti podrobněji sledovat, ponecháme-li však stranou všechny „společenské procesy“, jak je popsaly v devatenáctém století vznikající společenské vědy, pak můžeme položit alespoň jednu zásadní otázku. Můžeme tu mluvit o nějaké imanenci – o jakési nutné cestě člověka k tomu, aby se osvobodil ze statické společenské role? Je možné Dějiny (s velkým D) vnímat jako nutný pohyb, jehož součástí je proces individuace, který se právě na Autorovi dá ukázat? Existuje tedy něco jako „předzjednanost“, se kterou se setkáváme kdykoli, kdy se ptáme „co mám dělat“? Domnívám se, že takovouto imanenci v dějinách nalézt nemůžeme, jen se znovu a znovu na základě toho, co se „stalo“, snažíme porozumět tomu, co je, „o co jde“.
Mluvíme-li o procesu individuace, nejde podle mne o jakoukoli imanenci, která by se dala nalézt jako jakási „nutnost“. Dějiny jen přinášejí stále větší porozumění pro skutečnou situaci člověka, nás samých. Nemůžeme překročit svůj stín, a na straně druhé si uvědomuje svoji svobodu a odpovědnost, včetně odpovědnosti tvůrčí. Naše myšlení se porozuměním procesu individuace nijak nedostává do nějakého výsadního postavení „nad dějinami“. Jen si můžeme stále lépe uvědomit svojí odpovědnost vzhledem k tomu, co přichází.

Jsme odpovědní. Je sice nesporné, že v procesu hledání sama sebe, svého místa na Zemi selháváme. Děláme, co „chceme“, což až příliš často znamená, že děláme, co nás napadne - hledáme úspěch, potlesk, orientujeme se k aktualitě, namísto toho, abychom přijali svobodu, která je darem, a odpovědnost s ní spojenou. Autor selhává stejně tak. Ve větší či menší míře je snadností nahraditelnosti vtahován, ale stále znovu a znovu se ocitá v poloze, která je v pohledu zvenčí nezáviděníhodná. Má spojit svůj podpis s dílem. V posledku se může ptát: „Namaloval jsem to, co jsem namalovat měl?“ – Vždyť skutečným dílem může být i jen jeden obraz, ten, který je přesně takový, jaký měl být. A malíř se může ptát: „Namaloval jsem takový obraz? Nerozředil jsem ho v několika jiných? Nehledal a nevarioval jsem tak dlouho, až jsem „přebral“?
Jistě, tato otázka Autora je jen specifickou otázkou, kterou by si mohl a snad měl klást každý člověk: „Žil jsem tak, jak jsem měl žít?“, Udělal jsem v pravý čas to, co jsem měl udělat?" Ale u autora má tato otázka zcela jiný kontext, protože Autor pro nás, nerozhodné, vytváří dílo, před které se můžeme postavit, ukazuje nám skrze Dílo toto svoje dilema.

III.
Budoucí má v sobě nelehkou hádanku, protože je otevřeno naší svobodě: svobodě přitakat a svobodě se mýlit, selhat. Budoucí s jakousi vlídnou pokorou přijímá naše selhání a vtiskuje je do skutečnosti, tak, že jsou přijatelná v kontextu nového. V Autorově případě se to týká Díla – a to tak, že jeho selhání ke skutečnosti a k dílu PATŘÍ! Nemůžeme neselhávat a kultura je prostředím, které vstřebává tato selhání, ta se stávají součástí našich životů a je možné je přijmout jako součást světa. Dílo nám ukazuje, že je možné přitakat celku, který v sobě selhání nedílně obsahuje. Jde o nutná selhání, která jsou vyvažována snahou o čistotu – čistotu díla, výrazu, nepokryteckého hledání. V tomto smyslu je každý skutečný Autor v jistém smyslu outsiderem, protože se snaží dosáhnout na nedosažitelné, a nemůže jinak, než přijmout a signovat to, co vzniklo z tohoto napětí. Autor tak v sobě vždy nese rozpor – na jednu stranu cosi kulturně ukotvuje, na druhou stranu demaskuje jako pokrytectví to, co máme (zdánlivě) pod kulturní kontrolou.

Přijetí vlastní omylnosti a zároveň vědomí, že kompromis nelze v Díle zatajit, skrýt – to zabraňuje Autorovi splynout s mainstreamem, neboť mainstream ukazuje aktualitu jako neproblémovou, zakrývá povahu výše popsaného napětí. Mainstream zakrývá, že je možné přijmout selhání jako to, co je mi vlastní. Mainstream zakrývá selhání jako nutnou součást kultury, zakrývá budoucí jako znepokojivě „jiné“, nové, přinášející nárok na odpovědné jednání. Skutečné Dílo tak vzdoruje úpadku společenského provozu, který chce to, co již nějak je, pouze udržovat pod kontrolou a variovat. Skutečné dílo otevírá téma „bude“ – a to nikoli v nějaké imanenci dějin (jako bychom mohli mít dějiny pod kontrolou a stačilo jen přitakat té „správné“ straně). Dílo otevírá téma budoucího v napětí mezi daností a otevřeností. Skrze Dílo Autora se příslib, věštba, tušení daného, imaginace atd. dá převést na společného jmenovatele s odpovědností za vlastní jednání.