Redakční komentář
Toto číslo Revue Trivium je zaměřeno na zdánlivě „neaktuální“ témata. Po několika číslech, která obsahovala aktuální články komentující společenskou a makro-politickou situaci a tedy „dění světa“, se vracím k tomu, že je třeba pojmenovat to, v čem žijeme a na co se díváme „zblízka“, co se nás přímo týká. Ale nejen to. Je to záměr, je třeba nepřestat žít a nenechat si vnutit apokalyptickou představu, že kdo se raduje ze světa, zrazuje. Koho? Co?
Toto číslo Revue Trivium se věnuje knize, kterou jsem právě vydal, a představuje ji, zabývá se slovy a jejich významem, řečí a smyslem, a nakonec avizuje druhou připravovanou knihu: zkrátka ukazuje, že lze žít, aniž by člověk přestal pociťovat svoji spoluodpovědnost za to, co se děje.
Jaké bude příští číslo? Třeba zase plné článků komentujících aktuální dění, které jsem zatím odložil stranou, protože je zbytečné pokoušet se prorokovat, zoufat si nad tím či oním. Nebo ještě jinak?
Dnes jako by si doba žádala bezodkladné jednání, jako by si žádala křik, který by měl probudit všechny spící. Jenže pokusů o takový křik je tolik, že takřka vše, co by bylo možné v aktualitě komentovat, zaniká v beznadějném hluku, ze kterého cítíme jen bezradnost.
Něco se rodí, i v jakémkoli zmaru – ještě to není vidět, ještě se to neukazuje, a třeba to bude nepohodlné, třeba to bude bolet, budeme se v lecčems muset změnit, měnit?
Dá se očekávat něco takového, a Revue Trivium se bude snažit být u toho, co se ohlašuje. Ale nejspíš tomu porozumíme, pokud budeme co nejvíc rozumět také sami sobě a tomu, co je nám blízké, i tomu, co nás samé zatěžuje, svazuje, čím se my sami podílíme na upadlosti světa.
Aktuálně se celé číslo tak či onak věnuje slovům – je třeba, abychom byli připraveni co nejlépe rozumět tomu, co budeme říkat a jak budeme odpovídat, až budeme tázáni tak, jak si to dnes nedovedeme představit.