Redakční komentář

Literárně-kritické příspěvky v první části tohoto čísla jsou přímo spjaty s příspěvkem následujícím, nazvaným „Metafyzická základna života“. V každém z nich se zde zdánlivě okrajově vyskytuje motiv plození potomků. U Němcové tak, že se mladé ženy brání vypočítavým sňatkům se starými bohatými muži, ke kterým jsou nuceny, dělají, co mohou, aby se mohly vdát za „sobě milého“ a daly mu tak „bohatou úrodu“. A její chudí? Říkají: „Děti jsou naše jediné bohatství, jediná radost!“. U Vrby je to jinak, základem všeho je grunt a ten je negenerační – děti jsou zdánlivá samozřejmost, ale nesmí tříštit grunt; kde nejsou, tam je zle. „Grunt“ je nejsilnější institucí, opírá se o síly, které občas drtí lidské osudy, děti k němu neodmyslitelně patří jako ti, kdo jsou jeho „budoucí správci“. A Drnkova fikce o Maxmiliánovi? V něčem je to podobné jako u Vrby, jen nejde o grunt, jde o habsburský dům a počet dětí nerozhoduje, jejich budoucí sňatky rozšiřují vzájemnost v privilegované vrstvě šlechty. Zplození potomků, následníků trůnu, zachování rodu je jednou z povinností císaře, u Drnka si (jako moudrý vladař) nevybírá ženu sám, nechá si ji navrhnout.
A spojitost s knihou o metafyzice, kterou napsal Rémi Brague? Brague rozebírá některé prvky filosofických pokusů postavit člověka do polohy „bez Boha“ a ukazuje, že důsledkem toho je sebevražda. Ale ne taková, která zanechává ošklivé „mrtvé tělo“, ale sebevražda rodu. Člověk bez Boha je ještě tak schopen žít, ale snadno si vysvětlí, že do tohoto „hnusného světa“ (bez Boha) nemá cenu přivádět děti. Podle autora jsme svědky a účastníci útoku sil, stojících proti přirozenosti, svědky pokusu přimět lidstvo ke kolektivní sebevraždě; tím, že jako lidstvo skončíme, protože nebudeme ochotni, schopni a nebudeme smět přivádět na svět svoje potomky. Dodávám k tomu, že tu nejde o lidstvo, ale o západní svět, evropskou kulturu: to proti ní je veden tento zdánlivě sebe-zničující útok, to Západ jako by byl veden protikřesťanskými „filantropy“ k asistované sebevraždě.

Téma plození dětí je v těchto čtyřech článcích důležité, aniž by to však jejich vlastní zaměření nějakým podstatným způsobem vyčerpávalo. Jsme vedeni snahou co nejvíce provázat číslo tak, aby docházelo ke vzájemnému prolínání různých témat. Tak jsou první tři články spojeny s devatenáctým stoletím, ve kterém se plně projevily dopady modernity; málo toho o devatenáctém století víme, a tyto články nabízejí různé cesty, přístupy, se kterými je možné se do devatenáctého století vydat.
Poslední články jsou aktuální, přinášejí ukázku z vlastní autorské dílny (milá metafyzika) a zaměřují se na Vatikán, RaVa; Revue Trivium v tomto případě není nositelem dobrých zpráv.