Redakční komentář

Na první pohled se může zdát, že mezi články tohoto čísla mnoho souvislostí nenajdeme. Ale snadno lze najít souvislost mezi článkem o výtvarném umění a kánonu na straně jedná a připomínkou třicet let starého článku o „chaokracii“: dokonce se zde opakují téměř stejné formulace, jen jednou jsou Vodrážkovy, a částečně s nimi polemizuji. To je do očí bijící a mohu to tedy bez obav použít, aniž bych mohl být nařčen z toho, že redakční komentář využívám jako návod na to, jak Revue Trivium číst.
Kdo chce číst s pohoršením věty o tom, že je dobré si občas „rouhnout“, může si kdykoli jen tak pro radost zapokat, protože pokání je nesporně činnost bohulibá, zatímco já s tématem slabého, autenticky ospravedlnitelného rouhnutí zcela záměrně bruslím na tenkém, hadjajovském ledu. Na druhou stranu nic nepředstírám, a proto doufám, že jednou budu uznán jako statečný hledač na cestě k ne-přetvářce, na célinovské cestě, na které se neskrývám za aktuálně módními, konfekčními žvásty, stokrát přežvykujícími relativně jisté. Vše, co je relativně jisté, jest mi bažinou, a jak jsem kdysi dávno slyšel od letnických na Karlově mostě „jedinou jistotu mám, že Ježíš Kristus je Pán!“
A říkám tedy všem vyškoleným kritikům, profíkům, aristotelíkům a jiným broukům Pytlíkům, že kdyby byla jejich víra jako hořčičné zrno, byly by za nimi vidět výsledky jejich práce, alespoň takové, jako za Célinem.
Že tento redakční komentář budí dojem úletu nezralého muže, kterému někdo šlápl na kuří oko? Snad. S Johankou Bronkovou jsem si totiž na chvíli položil ruku na srdce a došlo mi, že nemá cenu se s tím mazat. A nenechte se mýlit: nic nepředstírat neznamená, že si s tím člověk nemůže pohrát.