Reakce čtenáře

Reakce na Revue Trivium 4/2017 (článek Jak se vyhnout Aristotelovi) na sebe nenechala dlouho čekat. Shrnuji:
„jakpak to, že začínáme z prázdna, Řekům s jejich idejemi, a Aristotelovi s uskutečněním se nedá vyhnout. Ideje lze doložit, a na GEOMETRII se také dá doložit že existuje věda jako cesta k získávání nesporných poznatků o světě. Všichni, kdo tak zveličují význam předporozumění, by si měli doplnit filosofické vzdělání“.

Tyhle argumenty jsou staré a autor Revue Trivium tyto argumenty samozřejmě zná a hlavně nikde neříká, že začínáme z prázdna. Jeho ambicí ale je ukázat, že věc je složitější. Ano, ideje, třeba idea přímosti, se dají „vykázat“ tak, jako se dají vykázat poměry stran u ideálních geometrických objektů atd. Ale nikterak z toho neplyne, že naše práce s takto získanými „pravdami“ je správná a hlavně že je úplná. Už v samotném nahlédnutí takovéto ideje je přeci jistá deficience – umím ji poznat, identifikovat – ale jak vím, že jsem ji nahlédl v celém jejím významu? Co když (například, abychom dali rozumu, co jeho jest) ideje vůbec nejdou „shrnout“ do jednoho pytle? Co když vůbec nějak „samozřejmě“ nevytváří nějakou snadno uchopitelnou množinu? Jak Řekové doložili, že ideje jsou „stejného druhu“, že všechny „patří k sobě“? Jistě, jsou podobně identifikované naším rozumem, ale jsou opravdu stejné, vytvářejí jeden (identický, ideový)„druh poznání“? Na základě čeho s idejemi pracuji tak, jako bych je měl „pod kontrolou“? Jestli skutečně nějak souvisí s božským rozvrhem světa, proč by nám měly být „k dispozici“ jako suma stejnorodých entit? A když už, tak proč v tak malém okrsku světa jako je geometrie a proč jsou jejich otisky ve světě dosažitelné tak málo jako krystal v hlušině?
Připusťme raději, že na geometrii a idejích z ní vykázaných je nejdůležitější to, že se rozum vůbec má čeho zachytit – ale nedá se přeci říci, že se na tomto postupu (jen na tomto postupu) dá něco rozumného postavit, natož pak vědění o světě jako celku. Dobří matematici (např. prof. Vopěnka) pojednávají o „čistých“ idejích velmi opatrně a dobře ví, jak se používání idejí rozšiřuje na obor geometrie, který zdaleka není opřený jen o to, co lze „čistě nahlédnout“.
Když už bych rozumem u něčeho začínal, tak z úplně jiného kouta od ideje levosti a pravosti (protože předpokládá pozorovatele, který stojí „vůči něčemu“), od ideje horního a spodního, která vychází z téhož: a všechny tyto ideje nesporně „patří“ do jednoho pytle, který se dá nazvat orientací. A pak je v čase východ a západ (slunce), sever a jih, je dříve a je později atd. Nejprve osobní a v závislosti na tom nadosobní orientace. Ale to bychom se dostali jinam než Řekové, k tomu, že nezpochybnitelné elementy myšlení jsou vztažené k situaci člověka, který už vždycky nějak je a orientuje se v prostoru a čase a v tom, co je vepředu a vzadu, co je pravé a co je na levačku.

Výše vedená protiargumentace se texty Trivia míjí v tom nejdůležitějším: platónskému pojetí idejí a Aristotelovi s jeho hylemorfismem je třeba se vyhnout proto, že je to myšlení zakládající pro své následovníky příliš namyšlený a pyšný obraz světa. Je podkladem pro namyšlený a pyšný postoj teologa (který „ví“, jak myslí Bůh) a namyšlený a pyšný postoj vědce (který ví, jak to je – resp. jak to funguje). A ti, kdo takový postoj zaujímají, své jistoty pochopitelně brání a pokud se neuchýlí do ignorance a mlčení, dokazují, že jejich postoj je „založený dobře“, pevně, správně … Dokazují to kruhem.

Říkám, že hledáme-li lepší založení svého postoje ve světě, je třeba se nespoléhat na Řeky. A mám pro to důvod, který ukazuji, argumentuji: to, co nám zprostředkoval Tomáš a další středověcí myslitelé je nedostatečné. A přitom jsou zastánci tohoto myšlení (jak tomisté tak přírodo-vědci) přesvědčeni, že to je jediný a úplný klíč od světa. A já říkám: dokud si nedostatečnost svých myšlenkových východisek nepřiznáme a nebudeme se snažit znova se postavit na co nejširší základ poznání, budeme jen loutky v rukou těch, kdo už dávno tuto deficienci nahlédli a naučili se jí „využívat pro sebe“, proti smyslu stvoření.

Ona pýcha myšlení, která se projevuje v racionální teologii i ve vědě, nahrává všem, kdo vůbec nevěří v nějaké „veřejné“ diskuse, kdo pracují ve skrytu, gnostikům. Veškeré argumenty dokazující že myšlení je univerzální a rozum pracuje ve světle veřejného sdílení poznatků o světě… jsou k smíchu těm, kdo přemýšlí jako zasvěcenci a rozhodně veřejně neříkají to, co ví a co si myslí, rozhodně veřejně neříkají, co dělají a co chtějí dosáhnout.
Řekové přišli s představou, že myšlení má průzračnou povahu: oproti sofistům, kteří řeč využívají ke svému prospěchu, přišli s takovým pojetím řeči, které z ní dělá nástroj světla a sdílené pravdy. Ale kde jsme dnes? Proč se propadáme zpět do Orientu? Protože toto pojetí řeči neumíme obhájit a v praxi přistupujeme na to, že řeč je nástrojem manipulace. Stačí se rozhlédnout okolo sebe.

Revue Trivium, Možnost a vlastně vše, co píšu, je vedeno snahou obhajovat řeč jako medium průzračnosti oproti všem manipulacím a úpadku řeči. Tato obhajoba je možná, ale jen v jistém smyslu, neplatí to pro každou řeč. K úpadku a vyprázdnění řeči došlo na základě celé řady chyb: některé jsou skryty v samé povaze řeči (pobabylonské řeči), jiné však jsou přímými důsledky namyšlenosti a pýchy těch, kdo si myslí, že jsou držitelé pravd.
Provokuji je, snažím se seriozně ukázat, že se (předpokládám že nechtěně) podílejí na něčem hodně ošklivém.

Ale vždyť z toho všeho, co tvrdíš, vyplývá, že ty sám jsi přesvědčen o tom, že jsi držitelem pravdy, dokonce „pravdy proti všem“.
To se občas dozvídám, a nebo to lze vytušit za úsměšky dobře zabydlených „úspěšných profesionálů myšlení“. Nejsem přesvědčen o tom, že to nebo ono moje vyjádření nějak „zajištěně“ drží pravdu. Ale o něčem přesvědčen jsem – jsem přesvědčen o správnosti svého postoje. Jsem přesvědčen o tom, že řeč se nám nabízí a je hříchem a zločinem se jí zříkat. Jsem přesvědčen, že hlas je především znějící výzvou a my ho můžeme zaslechnout. A jsem přesvědčen, že řeč není „jen“ spolehlivý nástroj určený k racionálnímu poznávání světa, je něčím víc. Pokud s tím nesouhlasíte, zkuste číst básníky. Jsem přesvědčen, že je hříchem zamlčet řeč, redukovat ji jen na pomůcku k obalení svého ega. V tom nebo onom se mohu mýlit, jako kdokoli. A moje jistota nespočívá v tom, že bych si namlouval, že jsem pánem řeči, že ji mám svým myšlením pod kontrolou. Jsem spíše služebníkem řeči, která, mimo jiné, umí průzračně pojmenovávat. Snažím se, abych se k takové řeči přibližoval a občas se jí dotkl.