Původ druhů

Otázka na původ druhů je otázka správná, nabízející se, a zároveň je to otázka v historii Evropy položená příliš „chvatně“. Položená v myšlenkovém prostředí v něčem deficientním, nezralém, pokrouceném – a proto na jejím základě vznikl učebnicový příklad, doklad o tom, jak se dá správně cítěné tázání dovést do absurdity.
Různost je velmi složité téma a v tomto tématu umí málokdo začít tak, aby otázka po původnosti neztratila smysl, nesmotala se s hledáním odlišností, neztratila se v bagatelním zjištění, že na začátku je proces odlišování a dál už není nic, co by stálo za řeč, protože nakonec se vše v odlišnostech utopí a není pak už čeho se držet.
Není divu, že ukazuji na základní rozdíl mezi procesem a děním, vyhýbám se pasti, do které je snadné spadnout a ze které už se nelze ptát, máme-li na mysli otázku původu; ta je naopak nějak spojena s čímsi zázračným, s „divem“, přinejmenším s podivem nebo údivem. Co je původní? Je to zdánlivě banální otázka, na kterou se ale těžko hledá odpověď – používáme označení „původní“ a máme tedy nějak vyjasněno to, co tím chceme říci. Pokusím se o náčrt toho: původní je to, co není odvozené, co je samo sebou od počátku, od okamžiku vzniku, a z tohoto okamžiku vzniku, z tajemství zrodu by neměl být setřen pel, jde o to se tomuto tajemství otevřít, očistit ho od balastu, uvidět a ukázat ho v tom, čím skutečně je.

Původ je spojen se záhadou: lze vůbec udržet jednotu v tvrzeních o původu? Tvrdím, že na počátku byla různost a v kultuře jde mimo jiné vždy o poznání, že je rozdíl mezi tím, co je původní a co původní není. A tento „vnitřní svár“ v kultuře není něčím obráceným do minulosti, jde především o to, co se děje, i zde se otevírá stejné dilema mezi tím, co „být má“ a tím, co se nabízí jako pokroucená nápodoba, laciná varianta ne-původního, nahraditelného a v tomto smyslu marného.
V kulturním smyslu je předmětem našeho zájmu nikoli různé, ale mnohé – a proto se neobejdeme bez interpretace, bez pokusů ukázat, co z mnohého je původní a co odvozené, úpadkové. Proto je třeba interpretace, aby očistila a ukázala vznikající, nové jako to, co vzniká tak, jak to vznikat má, v aktuální kreaci; ukázat to původní jako hodnotné je cestou, jak tomu napomoci „na svět“. Kdo takto chápe původnost (nějakého díla, myšlenky atd.), ten ví, že nejde o nějakou narcistní autorskou sebe-realizaci, o výsledek kreativní libovůle, že kreace v pravém slova smyslu znamená pozoruhodnou a těžko popsatelnou kooperaci s děním, s tím, co se „nabízí“. Autor – malíř, hudebník, básník, spisovatel – je v posledku tím, kdo pomáhá „původnímu“ na svět. Jistě tak, že se na jeho (původním) díle promítá mnoho z něho samého, něco z jeho vlastní (individuální) původnosti. Zrod díla se neobejde bez jakéhosi „oplodnění“, bez tvůrčího vkladu, bez zájmu, snahy, dovednosti. Ale to, co se rodí (to původní), se rodí do nezávislosti na autorovi.

Obor původního se vztahuje k času velmi zvláštním způsobem: Původní je původním již od okamžiku, kdy tu je, kdy se zrodí. Původní se rodí v protikladu k vzniku toho či onoho, v protikladu k věcem, které sjíždějí z výrobních linek. Původní se liší od všeho toho, co je produktem procesu, a tady už se blížíme k rozřešení gordické otázky po původu druhů. Je třeba odlišit, u čeho se máme ptát na původ, ve smyslu „zrodu“, a kdy se ptáme na výsledky procesů – takových výseků z dění, které máme tak či tak pod kontrolou.
Dění nám přináší nabídky, situace, ve kterých se můžeme podílet na zrodu původního. Pokud se zaměříme na procesy, můžeme to nebo ono „vytvořit“, ale se skutečnou původností to má pramálo společného. Jakmile máme to, co vytváříme, „pod kontrolou“ (a procesy pod kontrolou mít chceme), vzniká zpravidla jen něco nepůvodního, něco sériového, v něčem nahraditelného, nenaplňujícího ambice původnosti. I když i sem se může původní „vlomit“, právě tam, že se naše kontrola procesů ukáže jako iluze!

Otázka po původu druhů byla v 19. století pokládána špatně, stejně špatně jako mnoho jiných otázek po původu toho či onoho. Modernita vznikla na vratkých nohách chybného předpokladu, že různost a odlišnost je víceméně totéž. Jenže různost je původní a odlišnost odvozená. Popisováním odlišností se nikdy nedobereme k různému – jen zvětšujeme mnohost, nepřebernost všeho, co jsme schopni ukázat jako odlišné. Jako by právě o to šlo. Podle mne jde spíš o to ukázat původní jako původní. Mezi vším, co je odlišné a přitom nahraditelné, se původnost vyjímá jako krystal uprostřed amorfní neuchopitelnosti.
Původní lze uchopit právě tím, že je jako původní ukážeme, že mu takto porozumíme. Odlišné „držíme“ jen za nějaký znak, který se může ukázat jako nepodstatný, náhodný…

Na počátku byla různost a úkolem člověka bylo pojmenovávat. Ale člověk namísto toho, ve snaze mít kreativitu pod svou kontrolou, začal sledovat odlišnosti, zaplnil svět mnohostí.
A v kulturním smyslu pak jsme tímto „dědičným hříchem odlišností“ zatíženi tak, že se těžko zvedáme z bláta beznadějně nahraditelné různosti, babylonského blábolu – ale neustále je nám nabízena kreativita jako lék a můžeme se podílet na zrodu původního, v něčem rajského. A neustále tak máme v rukou klíč, který mnozí tak marně hledají – klíč, který nám otevírá cestu, jak se neztratit v mnohosti věcí světa – všeho toho nahraditelného, co nás zavaluje a dusí.
Nemusíme se zabývat vším – jde o to naučit se odlišovat to původní, to, co stojí za zájem, od balastu, od toho, co závisí jen na lichém odlišování.

Diktát světa se dá vyjádřit takto:

Víš, jak se liší sudí a liší?
Od sudých liší se liší.
To přeci každý slyší.
Prý ještě něco uslyší:
i sudí se od lichých odliší.

Proto mnohé, liché, prudí
sudí, duchem (světa) chudí.