Profesoři Sousedík a Halík

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Je skutečně nadějí člověka pokrok, změna k lepšímu? Nebo je naopak nadějí člověka to, co přesahuje každého jednoho člověka i svět? Na tom stojí a padá spor mezi jedněmi a druhými, ale vůbec to neznamená, že by se jen tím řešil problém dějin a dějinnosti.
Číslo: 

Když jsem začal vydávat Revue Trivium, naskytla se mimořádná příležitost komentovat dění na české katolické scéně, když prof. Sousedík prof. Halíkovi oponoval ve věci interpretace Benediktovy řezenské přednášky. Viz http://www.revuetrivium.cz/clanek/2008_1/universum_a_diskuse_o_rezenske_...
Nyní se podobná situace opakuje. A mne mrzí, že prof. Halík neodolal a ve své reakci na prof. Sousedíka z větší části „vytváří dojem“ – je to odpověď, která není určena pisateli, a neodpovídá pisateli, ale má čtenářům ukázat, že prof. Halík je ten, kdo má ve věci jasno a je schopen „zařadit“ svého akademického kolegu do menšiny těch, kdo se mýlí, mýlí se právě tím, jak tvrdí „pravdu“.
Pokud ale odmyslíme všechen balast cílený na čtenáře, který věc nepromýší, ale chce být ubezpečen, že „vše je pod kontrolou“, pak přeci jen zbývá dost myšlenkového materiálu na to, abychom se podrobněji podívali na argumentovaná stanoviska obou. I když forma článků je zcela rozdílná, je podle mne možné se podílet na diskusi, ke které prof. Sousedík vyzval a vtáhnout do ní i prof. Halíka.
Abych se vyhnul možnosti opět redukovat spor na to, kdo je a kdo není „pln porozumění a milosrdenství“, zcela v tomto článku vynechám dílčí téma, kterým je věc přijímání

znovusezdaných. Jde o něco jiného, o obecný spor, který prof. Sousedík celkem přehledně a jasně popsal a prof.Halík se k tomuto rozvrhu alespoň částečně vyjádřil a argumentoval svůj postoj. Nejprve shrnutí.

Prof. Sousedík ukazuje, že v současné době vrcholí teologický spor o povahu změny v dějinách. Říká:

/“konzervativní“ křesťané/ … Soudí, že křesťanství spočívá ve víře, že do dějin, jež jsou oblastí pomíjivosti a proměny, sestoupil v určitém jejich okamžiku sám Bůh a poskytl člověku tímto svým činem něco, co bezcílný a v posledku zoufalý chaos dějin i našich individuálních osudů překračuje, co nepodléhá proměnám času a otevírá člověku perspektivu věčnosti. „Konzervativní“ křesťané jsou přesvědčeni, že toto přesvědčení evropská moderna v podstatě opustila: víru nahradila bezmeznou důvěrou ve „vědu“, naději na věčnost nahradila nadějí v „pokrok“, místo lásky dosadila světsky pojímanou „humanitou“ či „lidská práva“ (mnohdy jen domnělá). …
Konzervativní křesťané jsou současnou situací znepokojeni nikoli vlivem nějakých svých mravních nedostatkům či intelektuální zpozdilosti, nýbrž protože se podle jejich mínění dnes jedná o změnu nauky náležející k nadčasově platnému, a tudíž neměnnému jádru katolické víry. Soudí, že takovou změnu není možné provést, aniž by tím byl zpochybněn božský původ víry v celku.

Všimněme si, že prof. Sousedík nijak neargumentuje filosofií tomismu, nedrží jiné pravdy než tu, která stojí podle jeho názoru v centru křesťanské věrouky.

Jak na to odpovídá prof. Halík?

Nevnímám černobíle spory uvnitř křesťanství (nejen katolické církve) jako spory dvou jednolitých táborů, i uvnitř nich jsou velké rozdíly. …
Jak „hermeneutiku kontinuity“, tak i „hermeneutiku transformace“ (kladoucí důraz na prorockou tradici v církvi, která je „ecclesia semper reformanda“) považuji za legitimní přístupy k tradici, které oba mají své oprávněné místo v církvi a jejich dialog je zárukou vitality a dynamiky teologického myšlení...
Obávám se, že za pozicí prof. Sousedíka, „že do dějin, jež jsou oblastí pomíjivosti a proměny, sestoupil v určitém jejich okamžiku sám Bůh a poskytl člověku tímto svým činem něco, co bezcílný a v posledku zoufalý chaos dějin i našich individuálních osudů překračuje, co nepodléhá proměnám času a otevírá člověku perspektivu věčnosti“ se skrývá velmi problematický model „Boha za kulisami světa“, který vstupuje jednorázově do dějin jako „deus ex machina“. Prof. Sousedík považuje novověkou filozofii osvícenské tradice za úvod „k pozdějšímu úplnému rozchodu s křesťanskou vírou . Já vidím naopak scholastickou a zejména neoscholastickou „ontoteologii“, založenou na aristotelovské metafyzice, jako osudový odklon od biblického dějinného myšlení.

Ostatní dílčí argumentace roztroušené v textu je možné ponechat stranou.
Z porovnání obou citací je zjevné, že prof. Halík úspěšně reaguje na jeden aspekt dopisu prof. Sousedíka, totiž jeho výklad osvícenské tradice. Prof. Halík proti němu pléduje za osvícenství a ukazuje „dějinnou chybu“ katolicismu v jeho příklonu k pojetí Boha jako prvního hybatele. Ale tady se do nepodložených tvrzení dostává sám. Prof. Sousedík nikde nehájí model „Boha za kulisami světa“, jak mu to prof. Halík přičítá či lépe podsouvá. Není zde důvod diskutovat o tom, do jaké míry je možné „držet“ model Církve, jak se ustálil po tridentském koncilu, o tom prof. Sousedík nepíše. Zato tu zůstává nezodpovězený zásadní prof. Sousedíkem formulovaný problém – a to význam reálného vstupu Boha – Syna do světa, působení Ježíše ve své spasitelské roli. Prof. Halík nevhodně vytýká prof. Sousedíkovi vazbu na problematický model Boha za kulisami světa, snad ho jinde prof. Sousedík drží, ale ne v tomto dopise. Naopak věcně dokazuje prof. Halíkovi, že nemístně interpretuje „co tím či oním Ježíš myslel“, a nezabývá se základní otázkou, na kterou odkazuje prof. Sousedík, totiž nad-dějinnou platností Ježíšovy oběti na kříži. Ale v této diskusi nikoho nezajímají výklady těch, kdo neustále „překonávají“ minulost“. Pro prof. Halíka jako by se Ježíš po svém nanebevzetí rozpustil v Duchu – ano, ten nás má uvést do celé pravdy, ale je dosti namyšlené, že je to právě ten nebo onen, kdo byl takto Duchem do této pravdy uveden. Ať už to je jakkoli, tato „celá pravda“ by podle prof. Halíka nějak měla . nebo mohla změnit  katolickou věrouku o vstupu Krista do dějin a spáse v Kristově oběti?

Ještě jednou si přečtěme, co napsal prof. Sousedík: /„tradicionalisté“/ Soudí, že křesťanství spočívá ve víře, že do dějin, jež jsou oblastí pomíjivosti a proměny, sestoupil v určitém jejich okamžiku sám Bůh a poskytl člověku tímto svým činem něco, co bezcílný a v posledku zoufalý chaos dějin i našich individuálních osudů překračuje, co nepodléhá proměnám času a otevírá člověku perspektivu věčnosti.
Vyplývá z toho něco, proti čemu argumentuje prof. Halík? Jde o výpověď o víře a tedy o výzvu. Na tuhle výzvu prof. Sousedíka prof. Halík vůbec neodpovídá.

Mluví o něčem jiném. Připusťme, že se dnes opravdu nemůžeme (a prof. Halík se zde opírá o autoritu Benedikta XVI. nikoli Františkovu!) stavět „jen“ na tom, co zformulovali v ranném středověku scholastičtí teologové. Ale to vůbec neznamená, že by zásadní otázka prof. Sousedíka nějak sama o sobě „padla“ jako bezpředmětná. Buď je pravda, na které staví Církev, založena ve zjevení a v tom, co založil Kristus během svého působení na zemi, zejména v jeho oběti. Nebo je založena někde jinde – a pak je na prof. Halíkovi, aby ukázal kde. Z jeho odpovědi nepřímo vyplývá, že jde o pravdu prorockého „dění“, dějinnou pravdu „ze sebe“, z dějin samých. To by pak ale mohlo hrozit, že i Ježíše Krista bude nějaký jeho nepozorný čtenář považovat „jen“ za jakéhosi proroka. A to by si snad prof. Halík nepřál. Dluží nám tedy odpověď na otázku, kde v jeho „dějinném“ výkladu stojí Ježíš jako Kristus a jakou v něm má roli.

Ježíš sám sebe deklaruje jako pravdu. Tu konkrétní pravdu, ne nějakou abstraktní ideu. Prof. Sousedík zcela skromně říká, že „sám Bůh“ (Ježíš Kristus) poskytl člověku něco, co stojí mimo dějiny. A na tom také stojí zásadní argument těch, kdo spolu s prof. Sousedíkem oponují všem, kdo se opírají „jen“ o dějiny a dějinné vystoupení toho či onoho proroka.
Jak již bylo řečeno, „problematický model Boha za kulisami světa“ je zde prof. Sousedíkovi podsunut. Musím konstatovat, že stanovisko prof. Sousedíka v této elementární věci sdílím, i když jsem vůči scholastice velmi kritický a pokusy dodnes vše stavět na tomistické teologii považuji (opět v souladu s Benediktem XVI.) za chybné.

V této chvíli se můžeme vrátit k rozdílu v pohledech obou pánů profesorů na evropské duchovní a teologické dějiny – a jsem přesvědčen, že rozhodně nelze příčinu všech současných problémů Evropy svalovat na to, s čím přišlo osvícenství, jak to ve zkratce ukazuje prof. Sousedík. Ba dokonce mohu formulovat názor v tomto případě bližší názoru prof. Halíka, totiž že základ problémů Evropy byl právě ve scholastickém modelu, protože ten byl vzorem pro vznik reduktivního myšlení novověké vědy (i s tím „Bohem hybatelem“, který se pro vědu proměnil v abstraktní „přírodní zákony“ někde „za světem“). Budu rád, pokud bude diskuse v tomto smyslu pokračovat. Stojí totiž za to pokoušet se porozumět tomu, čeho jsme účastníky a aktéry. Příliš mnoho nadějí v to ale nevkládám. Nevidím zájem ani z jedné strany.
To však by nás nemělo odvést od zásadní a ve své povaze ne-dějinné otázky. Je skutečně nadějí člověka pokrok, změna k lepšímu? Nebo je naopak nadějí člověka to, co přesahuje každého jednoho člověka i svět? Na tom stojí a padá spor mezi jedněmi a druhými, ale vůbec to neznamená, že by se jen tím řešil problém dějin a dějinnosti.